neděle 31. prosince 2017

Osmnáctka


Přeju všem bytostem beze zbytku nádherný nový rok 2018 plný v první řadě zdraví a taky to, abychom přání zdraví dokázali ocenit i ve chvíli, kdy nám neschází. Potom přeju pro jistotu ještě parkrát zdraví, protože je nejdůležitější. Pohodu psychickou, fyzickou i duševní. Lásku, protože je to hybná síla vesmíru. Úspěchy a dostatek energie a elánu dosahovat jich právě ve zdraví a s láskou, v pohodě. A v neposlední řadě přeju každému jedinému obklopení milujících a milovaných duší. Člověk musí umět jít sám, ale s podporou milovaných je to daleko snazší :). A nejhezčí dárek je vědomí, že štěstí je jen a pouze vnitřní stav. Neleží v žádném "exteriéru", v nikom a v ničem, jen a pouze v nás. Škobrtnutí i pády vždycky mají svůj důvod, jen je viditelný až tehdy, kdy je příjmeme. 


sobota 30. prosince 2017

Já nehledám, já nacházím

Ano, ano, ví... Ty její sliby, plány a předsevzetí... Vůči sobě, tvorbě, blogu, všem. Ale budiž Vám i jí útěchou, že život prostě někdy plánuje sám a jakákoliv potřeba bojovat s čímkoliv, natožpak s Životem samým končívá vždycky špatně. Aithne už to ví a možná proto se ocitla přesně tam, kde moc chtěla být. Nevím do jaké míry je čtenář znalý skutečné identity Aithne (v jednadvacátém století možná říkejme "jejího fejsbůku"), ale nepřebývá již na Mělčině. Zhluboka se nadechla a jak ji vždy učili, že se to nesluší, vrhla se po hlavě do neznámé a hluboké vody plné zodpovědnosti, ale i příležitostí. Kdo by tomu věřil, jak může být taková terapka šokem léčivá. Moc díky!


Takže Aithne zdraví z nového bydliště, z Pevnosti. Kde od 3. prosince přebývá. Poslední zpráva od ní byla "Tak my Vás teda bereme", čímž to všechno začalo a tento měsíc byl tak plný na změny a zážitky, že jí není moc jasné, jak to všechno obsáhnout. Citlivé, ženské duše by se určitě zeptaly na potencionální dědičku pevnosti, jak to všechno zvládla maličká Muire? Začněme tedy tady.

Ze všeho nejdříve bylo nutno najít dobré výchovné zařízení. Takové, které by bylo otevřeno v době vykonávání matčina poslání a kde by se hlavně i maličká měla dobře. Klaplo to v soukromé školce s Montesorri prvky a nacházející se v přidružené části Pevnosti. Super. Faktura odeslána, obědy vybrány. Jen v tom ještě stále schází nejdůležitější osoba těchto transakcí. Muire. Její máma se snažila dostát svého kréda partnerského přístupu. Svádělo to k něčemu jako "Děti, hračky, píseček, pohodička, ťuťuňuňuťuťuťu", ale Aithne ví, koho porodila a že rozhodně ne někoho, kdo se dá jen tak lehko uplatit rohlíkem (byť bohatě namazaným nutellou). Při jednom z posledních poledních odpočinků v Mělčině na ni teda vyklopila surovou pravdu. "Víš, že doteď jsme spolu byly každý den a hezky jsme si hrály, byla jsi pořád s mámou a bylo to moc krásné. Ale máma teď půjde pracovat, to je něco, co se děje abychom právě mohly bydlet, měly co baštit a potom nějak báječně zorganizovat ten čas spolu, kterého bude míň. Bude tam vydělávat penízky. Maminka si tě do práce nemůže vzít, takže budeš chodit do školky, to je takové místečko, kde jsou děti, hračky, píseček, ťuťu a muťu, ale maminka tam nebude. Příjde si pro Tebe potom odpoledne a budeme si pak o tom povídat. Moc doufám, že se ti tam bude líbit.. ... ... " bla bla. Monolog trval snad sto let. Aithne si dávala záležet. Čekala, že ho tak osmdesátkrát zopakuje. Nebylo třeba. Muire do sebe během něj vyklopila láhev s čajem, pak důležitě kývla a vybalila na mámu vzorový stručný výtah z přednášky, který bude používat následující týdny až nezdravě často: "Mája ha kolky, máma pacovat, penisky". To samé pak neustále opakovala tátovi, babičce a byla to i první věta, kterou řekla učitelkám, když nadšeně vběhla do třídy v nové školce. S mámou neměla ani moc času pro všechny nové vjemy rozloučit. Bylo to skoro až "Mámo, už padej, já to dám". Jediné slzy patřily její matce.


Nová práce je splněným snem mladé mámy. Protože je životní pesimista (ač se s tím snaží bojovat všemi dostupnými prostředky), nějak samu sebe tušila do budoucna někde na směnný provoz v Bille a nečekala, že jejím snům, vizím a nadání dá někdo příležitost. A dal. Dokonce má příležitost se i realizovat ve svých koníčcích a zálibách. Pracuje s moc milými lidmi, jejichž příležitosti jsou limitovány zdravotním handicapem, ale nebrání jim plavat dál, jít vpřed a vidět ve svých drobných krůčcích cestu k cíli. I tam se Aithne hodně vidí. Moc chce jít s nimi a sama má pocit, že opravdu jde. Pesimista neustále hledá nějaký problém. Tak teď je na místě jen dostát všem svým slibům a čelit výzvám. Jen se na té nové krásné vlně udržet a nespadnout.



Protože v linii mého příběhu se obě dámy nacházejí ještě stále na známé Mělčině, je asi dobré zmínit, že zpočátku se zdálo, že příběh bude komplikovat dlouhé dojíždění a hledání vhodného sídla v Pevnosti. Nebylo. Všechno do sebe zapadalo jako kostečky známé playstationové sovětské hry. Ne tedy hned, všude se to hemžilo vysokými cenami nájmů, ziskuchtivými realiťáky a když už byla na kost promrzlá a unavená Aithne vzít cokoliv teplého a suchého, objevila se ona. Nabízí po sobě nájem hezkého bytu, ke školce co by šutrem dohodila i Aithne (která v hodu nikdy nebodovala), bez RK a pouze s vratnou kaucí. Aithne rozhodně nebyla jediným zájemcem. Ale líbila se jí a za pár dnů už bydlely v krásném, útulném bytě. Dalším andělem se ukázala být pronajímatelka Mělčinského bytu, která nejen že ji (pro vlastní sny s bytem) ráda bez jakýchkoliv lhůt, problémů či jakéhokoliv hudrování propustila, ještě jí v mnohém nesmírně pomohla.


Lépe shořet, než vyhasnout. Raději vyhořet, než se stěhovat. Ano, bylo to náročné. I když se Aithne nikdy příliš netajila tím, že k Mělčině jí srdce nikdy příliš nepřirostlo, poslední vyklízení a uklízení prožívala v jednom hysterickém záchvatu pláče. Maličkatá dcerka, kterou přinesla v zavinovačce, kde ani nebyla vidět, rok intenzivní péče, ve znamení laktace a brutálního rozchodu s jejím otcem, ale provázen prvními úsměvy, krůčky, slůvky a obrovskou láskou bez podmínek. Tady i sama Aithne skutečně dospěla a vyrostla. Tady se stala ženou, kterou je.

Obrovské vypětí fyzických i duševních sil bylo ale neustále vyvažováno neskutečnou radostí z krásných změn. Bohužel to odskákala Muire. Veškerý stres, změny, imunita zvykající si na školku, horečka, vyrážka, návštěva pohotovosti a hospitalizace. Promiň, promiň mi to všechno, miminko moje. Ale už je snad vše v pořádku. I doma snad každá věc našla jako po másle své místo.

Děkuji, z celého srdce děkuji všem a hlavně těm, kteří v poseru Aithne vždycky věřili. To potřebovala ze všeho nejvíc. Samozřejmě se objevila spousta lidí, kteří to měli jinak a nebudu o tom psát, protože to je prostě život, který se nepíše vždy jen růžovou fixkou, kterou má tolik v oblibě Muire bohužel nejen na papíře. Aithne má stále sny, které ještě doufá realizovat. Aithne má stále ještě mouchy, které ne a ne zahnat, ale kdo se chce zabývat těmi, škodí jen sobě samému. Mouchy jsou taky živé a život je přece krásný :).

neděle 19. listopadu 2017

Tajím v srdci mrazivou starost

"Dobrý den. Tak my vás teda bereme." zaznívá něžným dámským hlasem z telefonu.
"Uaaaa!" burácí neodbytný hlas dítěte dobývajícího se do koupelny, "Maja taky, takyyy... Šikula Maja čulalalaa mamááá vylit!"
Jediný, kdo ze sebe není schopen vydat zvuk podobný lidské řeči je Aithne.

"Děj se vůle Tvá" uzavřela všechny své pro a proti a zmatek vlastní duše. Byla přesvědčená, že jejím údělem je v době nynější spíše sbírat zkušenosti na pohovorech, občas nakouknout do skript a po večerech dál žehlit a za vrchol pracovního úspěchu považovat obsah dceřina nočníku. A najednou jí spadla do klína vysněná práce. Vysněná na plný úvazek. Vždyť byla na pohovoru naprosto strašlivá. Jakých kvalit asi musely dosahovat verbální schopnosti ostatních uchazečů?

Batole bušící do dveří je stále urputnější a Aithne si představuje, jak to pachole asi zvládne bez odpovědi více než osm hodin denně. Během té doby se hlas v telefonu domáhá odpovědi, kdy je Aithne schopna nastoupit. Prý by ji rádi viděli plně nasazenou co nejdříve.

"Aha, děkuji." je všechno, na co se rozcuchaná máma s nafialovělými opuchlými oči zmůže. Nakonec se přes huronský řev pedantsky se domáhající úklidu útrob nočníku a maminčiny pochvaly domluví. Ruka je v rukávu. Není cesty zpět. Ale naštěstí není ani čas nad touto nesmrtelností chrousta přemýšlet. Je třeba sprovodit čůránky z povrchu zemského, je potřeba samou láskou sníst tu roztomilou inkarnaci (pravděpodobně) Mao-Ce Tunga a všechno s ní probrat.

Jak řekl Dalajláma, nic ve vesmíru není statické. Aithne nějak cítí, že je dobře, že jsou věci v pohybu, ač teda turbulence posledních dní Aithne skoro zabíjel, není věrná svým zásadám v myšlení ani konání. Necvičí a uzavřela se sebou úmluvu, že "sladké možeš, když si to sama vyrobíš". Řekla si, že když už nic, bude si moct říct "byla jsem v žitě" ... a bude umět nějakou buchtu. Když už umí nejen vařit, téměř jako Magdalena Dobromila Rettigová, ale začíná se jí až příliš i podobat, cifra na váze začíná zlověstně blikat, uzavírá tuto otázku ujištěním sebe samé, že se skutečně děje "vůle Tvá" a vše je jak má. Řád na tebe, Aithne.



"Aaaaa mamaaaa" - a na Tebe taky. Ale přeci jen, byly spolu dva roky každý den nepřetržitě. Muire je sice tvrdá hlavinka, ale po své mamince taky velmi citlivá duše a Aithne starost o ni nedovoluje, bohudík či bohužel, vůbec se zabývat sama sebou a tím, co se stane, až začne skutečně sama existovat. Kéž jsou holky obě už jen zdravé a šťastné. Neskromně se domnívám, že si to obě zaslouží.



úterý 14. listopadu 2017

"Jak jsi prosímtě zhubla?" - "Máš kousek času?"

Volání duše většinou dříve nebo později přehluší volání rácia a potřeby vlastní ochrany, i proto mě ta má najednou začala trhat úplně jiným směrem, než jsem byla zvyklá kráčet a nejen psát v první osobě, ale i opět trochu zrýt to bahno a směřovat blog trochu blíže k vlastní osobě. On se i pak blog skutečně stane blogem, tedy jakýmsi veřejným "deníčkem" a bude tedy sloužit účelu sobě vlastnímu. Má to pár výhod, nebudu muset řešit stylistiku, sloh a to, jestli to vůbec někoho může bavit. Upřímně, má vnitřní spisovatelka má trošku chřipku. Momentálně své volno tráví nejraději s Charliem Harperem. S jehlou v ruce, kdy se klube druhá quiet book, tentokráte pro roční neteřinku. A také se blíží Vánoce, nějaké to adventní tvořeníčko a protože nejen o Vánocích se mají plnit sliby, moc ráda bych dostála svému slibu a napsat i pár svých slůvek k oblíbenému tématu moderních blogerek. "Jak jsem zhubla" :D. Dostojím ovšem i svému tvrzení, že nejen jídelníčkem a cvičením je člověk živ. Odhalím se daleko víc, než kdykoliv komukoliv. 

Přibližně milion let before Aithne
Rozhodně jsem nikdy nezapadala do tabulek ideálů ženské krásy a až ve chvíli, kdy jsem tento fakt nejen přijala, ale dokonce jsem na své tělo začala být pyšná, začalo se měnit. Ale do této doby má uplynout ještě mnoho vody v řece (a pak se i Stázina dostane Kubovi za ženu) a já balancovala někde mezi "tou, s tím velkým zadkem" a babiččiným "je ťa dost". Vybírám fotku z Vánoc 2008 (takovou tu klasiku u stromečku kterou máme zřejmě všichni :-)), kde se nachází poměrně spokojená, naivní holka, jíž maminčino cukroví vyrábí upřímný úsměv ve tváři. Osmnáctiletá slečna váží přibližně 70kg a nějak zásadně se svým BMI netrápí. Nějak vždycky byla spíše "ta chytrá a vtipná" než oslnivá diva. No a co. A nějaký ten mužský objekt se omotával okolo vždycky, takže jakápak motivace? A hlavně povzbuzená, kupodivu opět babiččiným "až tlustí budou hubení" si s dovolením bere další chlebíček. Circa za 14 dní poznává svého budoucího muže. Prostě pohádka.




Go on!
Následuje sedmiletá pohádka. "To víš, že pro mě nejsi nejkrásnější na světě, jsou hezčí holky, ale ty seš prostě ta spřízněná duše." řekl jí kdysi muž, kterého se chystala v budoucnu si vzít. Souhlasila, není nejkrásnější na světě a vlastně se nic nezměnilo, byla prostě dál ta chytrá. V domnění, že takhle vypadá láska jako trám, romanticky napchali srnčí trávou a pak šli na řízek. Pre-Aithne, kromě toho že s obalem na foťák na krku připomíná japonského turistu, nosí výhradně pánský střih riflí a černá "bejziková" trička. V sukni se totiž nelíbí svému milému a to je přeci to, oč tu běží, no ni? 


Když se sloučí domácnosti těch dvou, Aithne neumí vařit ani za malíčkový nehet, připálí i čaj, oba mají rádi pizzu a špagety, takže pohádka pokračuje a není třeba řešit jediný problém, no ni? Aithne inspirována domácí stravou z kolejí hojně zařazuje vyváženou stravu v podobě bílého pečiva a těstovin. Píše bakalářskou práci a učí se na státnice, čemuž je třeba opravdu věnovat pozornost a zásobit se dostatečným množstvím cukrů a sacharidů. Mozek to prý potřebuje. Což netřeba dodávat, že rozpohybuje ještě více nejen glukózu v mladé krvi, ale i ručičku na váze. "Měla jsem spoustu stresu s bakalářkou! Hledám práci! Řítí se mi na hlavu celý vesmír! No a co??" Když v taláru přebírá kýžený diplom ukazuje váha trojmístné číslo, za pár měsíců v pracovním procesu se dá holka jedna zlobivá trošku překecat a trochu sleze. Aithne kultivuje hlavně duši, maximálně trochu omezuje kalorie ale nad skladbou jídelníčku příliš nepřemýšlí. Athair si nestěžuje ani ji nechválí, což neprobouzí motivaci stát se Magdalenou Dobromilou jedenadvacátého století. Čaj Aithne sice už nechutná po spálenině, jejím lepším kouskem je průměrný guláš s kupovaným knedlíkem nebo francouzské brambory. Změna nastává až s Athairovou diagnozou autoimunitní choroby střev a následnou léčbou. Oba se zajímají o vliv stravy na lidské fungování. Fotka pochází z této doby. Matně si pamatuju, že "modelka" z fotky se někomu svěřila s váhou okolo 85 kg. 

Sem bych dala velký vykřičník. Možná tučný font. Kniha Jídlo na prvním místě a objevení "Paleo" stravy.




Objevení nové stravy, zařazení většího množství zeleniny a bílkovin, v první řadě pomáhá Athairovi zvládat nemoc a v té druhé stabilizuje i váhu Aithne-to-be na přibližně 80kg. Dalším možným důsledkem je i pozitivní těhotenský test.

Tady, po napsání docela dlouhého textu, bych ze slušnosti měla napsat, že příběh teprve začíná. Budoucí Aithne teprve příjde na to, co je problém. Možná, že citát "Život je řada průserů po sobě nepravidelně jdoucích" by nejlépe vystihoval události následujícího období. Dodovávám však citát vlastní: "Chválabohu za ně!". Těhotenství končí asi v patnáctém týdnu a Aithne-to-be opět kultivuje hlavně duši, spíše než tělo a prožívá první chvíle opravdového hledání sebe sama, sladí si život a Athair po ní vždy ve vhodnou chvíli hodí tabulku čokolády. Hlavně motivovaná zdravím svého partnera a také touhou po dítěti se ale brzy vrátí k paleo režimu. Mikroskopická Muire, světlo v temnotě, na sebe nenechává dlouho čekat. Startujeme na váze 80 kg.



Aithne
Pokračování příběhu už může být někomu, kdo se blogem trochu prohrábnul známější. Aithne je těhotná, baští kyselinu listovou, zeleninu, ale i kvanta tabulek čokolády, protože "No a co? Je přece těhotná. Jí za dva." To by mohlo být tehdá její oficiální prohlášení. O tom ostatním nikdo nevěděl. Že potrat ženu pro další těhotenství poznamená a že už nikdy nebude "nejkrásnějším obdobím ženy" psát nebudu, pochopí mne ty, které bolestnou zkušenost sdílejí. Na miminko se ale těšila a Muire byla od první chvíle milovaným a toužebně očekávaným dárečkem.

"Jsem s Tebou jen kvůli děcku. Jinak bych odešel." pronesl Athair, když byla Aithne ve čtvrtém měsíci těhotenství. Život je hořký, nikoliv bohudík, sladíme dvojnásob. Athairova věta se v různých zněních střídá s "Aale, já měl jen nějakou krizi" a psychický stav brzo-rodičky by se dal popsat jako panika, pocit osamělosti a zároveň s obrovským břichem rostoucí láskou a pocitem zodpovědnosti k mrňavému embryjku Muire. Psychické pohodě nepřidává ani formální svatba. Na ultrazvuku lékař zjišťuje, že štítná žláza těhule se pramálo podobá té v učebnici lidské anatomie a Aithne má vlastní diagnózu: chronicky snížená funkce štítné zlázy. Když má Aithne +25kg, přestává se vážit a vztyčenému ukazováčku endokrinologa i gynekologa v duchu nastavuje vlastní vztyčený prst (nikoliv však ukazováček) "Vy víte prd". 

"No jo, Ty čekáš tu holku, co? :D". Na ten bazén se raději jen koukej. 

Přichází na svět holčička. Panenka na světě mi nejdražší, které na těchto řádcích říkám Muire. 45 cm, 2 450 gramů. Přesně tolik váží lidské štěstí. I štěstí umí velmi bolet, není-li je s kým sdílet. To nějak pochopí ti, kteří to zažili. Ve chvílích, laktačními hormony ještě posílenými, výkyvy mezi pocitem naprostého blaha a osamělé beznaděje jsou první úsměvy vzrůstem maličké, ale srdcem obrovské Muire příslibem lepších zítřků. Athair se zdá být skvělým tatínkem, chachálí na stole i hovězí vývar na plotně jsou toho přeci jasným důkazem. Živí rodinu. Odchází o půl šesté ráno do práce a vracívá se i v deset večer. Před spaním jeden americký úsměv do postýlky na spící holčičku a pokud náhodou zavádí pohledem o její matku, je v lepším případě chladný a prázdný. "Ve vztahu jsem vyhořel. Nevím jak dál" dostává brzo-Aithne od Ježíška. Váží v tuto chvíli 100kg a plně kojí. Jí jako běžný smrtelník, snídaně-oběd-večeře. Kvůli své skomírající štítné žláze, jejíž výsledky jsou každou kontrolou horší a i kvůli otci Muire se snaží vařit "paleo-friendly", ale v emotivních chvilkách lepí bolest i štěstí čokoládou a nalévá se přeslazenými nápoji pro kojící maminky. Přece kvůli tomu děťátku. Přece taky proto, aby mělo v pohodě maminku. Už si trochu uvědomuje, že cukr její pohodě nepřidává, ale smutek zhoršuje, jakož i pocity o vlastní ošklivosti, zbytečnosti a neschopnosti. Každý den nachází tisíc důvodů se nenávidět a trestat. Nespravil by to třeba nějaký zákusek? 



K "jsem s tebou kvůli malé!" se přidává "nemám tě rád a neměl jsem tě rád nikdy". Muire má 5 měsíců, Aithne 25 let a stále 100kg. Venku vládne iluze průměrné mladé rodiny a Aithne je na pokraji svých duševních sil. Když za Athairem třísknou dveře, vytáčí toho, koho dítě obvykle vyhledá, když je mu nejhůře. Maminku.  Za pár hodin už bydlí i se svou dcerkou u rodičů. Bude tam bydlet přibližně měsíc. V tento okamžik se asi začíná rodit Aithne. První krok k sebeúctě a opuštění manžela plného pohrdání zřejmě proces jejího uzdravení započal. Již za pár dnů bouchá konfety a slaví, že její váha má už "jen" dvě čísla. Potkává se s kamarádkami a konečně o všem mluví. "Panebože" a hrůzné pohledy jsou odpovědí na její vyprávění, jakto, že nyní bydlí u rodičů a ne s otcem svého dítěte. Athair až v tuto chvíli začíná komunikovat a výhradně mailem vysvětluje, že s Aithne se nedalo vydržet, protože její nálady byly nesnesitelné a ve vztahu prostě vyhořel. Co měl dělat, že jo. Chudák. Hned co se za nimi zavřeli dveře, nachází novou lásku. 


Rodina se mobilizuje a hodlá čerstvou "samo-matku" podpořit především po materiální stránce. Jak ale ví všichni "single žijící s rodiči", má to své výhody i nevýhody. Aithne, která se klube porodními cestami, řve čím dál hlasitěji. Bež dál a buď sama sebou. Aithne se se svojí usměvavou parťačkou stěhuje zpět a Athair hnízdo opouští. Protože Muire potkal mezník v životě člověka, kdy už může přijímat pevnou stravu, Aithne se dokonalí ve vaření a snaží se o nějaký takový střed "ať je to dobré a ať je to zdravé". I když je jí smutno a otřes v jejím životě stále doznívá, paseku po bouři bude ještě pár měsíců uklízet, spadne z ní ohromné množství stresu a spolu s ním asi 10 kg. Stále si připadá sama, osamělá, tlustá, šeredná a bez naděje, ale necítí se už svazována žádnými očekáváními ani povinnostmi vůči nikomu, kromě malé Muire, které se plně oddává. Ta se plazí, potom leze, stojí a dělá první krůčky. Aithne se s ní raduje. Osamělá, ale nikoliv sama. Muire lásku vrací veselým dvojzubým úsměvem a roztomilým žvatláním. 

Je babí léto roku 2016, Aithne ve snaze zachránit své zhoršující se zdraví (a taky trochu teda shodit, že jo, co si budem..) baští paleo, občas nějakou sladkou tečku po obědě, chodí na dlouhé procházky (což je i jediný způsob, jak v té době uspat Muire), ale její váha stojí na čísle 90 kg. Každý její čin i myšlenka je do této doby oddán Muire, se kterou tráví 100% času. K Athairovu dobru nutno přičíst, že plní své vyživovací povinnosti a dokonce holky bere na výlet. Tam se mu boubelatá, po lásce toužící Aithne, svěřuje, že je ochotná navštívit s ním manželského poradce a pokusit se zachránit, co z rodiny zbylo. Dozvidá se, že Athair ochoten není, protože je již spokojen s jinou ženou.

Příběh následujícího dne znáte, "Protože mohl". Neudělal nic víc, než to, co udělal a projevil jenom sám sebe. To, co o Tobě, Aithne říkal není to, kým jsi. To, kým jsi, se projevuje ve TVÝCH SKUTCÍCH a v tom, jaká jsi Ty. Jaký je on s Tebou nesouvisí. 

Ta, která se v tu chvíli narodila, milovala své dítě stejně tak, jako ta předchozí. Ale chtěla i volný čas pro sebe. Athair si tedy začal občasně brát Muire ven. 

Ta, která se narodila, se vůbec nestyděla si vzít sukni, protože už jí nikdo neříkal, jaké má či nemá nohy. A věděla, že když chce čokoládu, ve skutečnosti chce jenom pohladit. A už věděla, že se může pohladit i sama. 



Z nově zrozené holky padalo přibližně kilo týdně. Jo, jedla zdravě, cvičila, běhala kolem velice živého batolete, ale ze všeho měla v první řadě radost. 

Hodně mi pomohl taky systém 13denních nakopávacích výzev, nečetla jsem Konec prokrastinace, ale myslím, že se to nese v podobném duchu. Prostě nějaké minimum, které pro sebe člověk denně udělá a které ho motivuje k dalším krůčkům k vytyčenému cíli. 

Můj původní cíl, když jsem se probudila stokilová u svých rodičů, den po odchodu od manžela, bylo dosáhnutí předtěhotenské váhy, tedy 82 kg. Povedlo se mi dosáhnout 60 kg.

Teď mnou najednou projel obrovský pocit úlevy a štěstí, když jsem to vše sepsala. A jak jsem slibovala, není to žádný jídelníček, cvičební plán ani univerzální návod, jak zhubnout. Je to má cesta a její, vím, až děsivě intimní zpověď. Rok jsem se to chystala sepsat pokaždé, když se na mě obrátila nějaká duše s dotazem "Jak se mi to proboha povedlo??". Ale udělala jsem to v první řadě pro sebe a je mi jasné, že druhé právě tohle nebude příliš zajímat a dost možná se to i některým nebude líbit. Jenže o tom to právě je, co MNĚ je po tom? Dost možná se to zítra nebude líbit ani mně, ale v tuto chvíli to tak cítím a mám. 

Kdo nemá rád dlouhé texty a blábolení cizích lidí, pro toho návod asi zvládnu shrnout na dva řádky, to snad umím: zdravá strava postavená v první řadě na zelenině, zdravých tucích a kvalitních bílkovinách, přirozený pohyb (procházky, zvedání věcí, kratší, ale pravidelné cvičení - vězte, že jsem toho při nespícím batoleti se sebevražednými návyky nezvládla mnoho), MÍT SE RÁD, MYSLET I NA SEBE A DĚLAT SI DROBNÉ RADOSTI, kolik možnosti dovolí. Dobře, tak ani tohle na dva řádky neumím.

Jak říká můj velký vzor, Lucka Kolaříková, je potřeba neustále vyvažovat snění a konání. Taky říká a má velkou pravdu, že o tu sebelásku je potřeba se starat. Mně se často stává, že se takový ten hlas ozve, co říká, že za nic nestojím a podobně. Ale už ho umím vyslechnout a poslat pryč. Nejsem sice žádná super-žena, moc toho neumím a moc jsem nedokázala, ale pár věcí jsem určitě dokázala a hlavně vždy s čistým svědomím. Úsměv mojí dcerky mě každý den ubezpečuje, že i kdyby v očích druhých nic, v těch vlastních jsem dokázala moc. 

Vím už totiž, kdo jsem ;-)







úterý 7. listopadu 2017

Nese kávu ruka k ústům, ke kterým má zjevně úctu

Velká technická krize s pánem Computerem zažehnána tak to teď netechnická Aithne konečně zase rozjede. Alespoň do té doby, než se za pár hodin probudí Muire. Ty četné návštěvy z Chile a Kuala Lumpur musejí být nesmírně zvědavé... Aithne se chystá zítra na druhé kolo pracovního pohovoru, takže moc plodná dneska nebude (bude-li ještě někdy). V podstatě vysněný job, ač organizace odjakživa Aithne trochu protivná, práce s lidmi s mentálním handicapem, kreativní a poměrně slušně hodnocená... Go for it, Aithne!

Na první pohovor Aithne vyšla s hlavou velice vysoko vztyčenou a postříkaná voňavkou od hlavy snad až k patám. To asi že chudinka ležela tři roky na dně šuplíku... Flirtující výpravčí společnosti Čekej Dál a nádherné podzimní počasí jí příjemně rozehřály třetí a čtvrtou čakru a Aithne se vystupujíc na nádraží v Maďarské Pevnosti vydává vstříc své Dharmě: jejím nitrem zostra zní mantra "Jsi odštěpek základního kamene" a je odhodlaná spasit svět a připomenout to dnes každé jediné bytosti, kterou potká. Bude zářit tak pronikavě, až svým dobrem a čarem ozáří celý svět a spasí svět. Vyšší síla se směje, až se za břicho popadá. Strážní andělé se mobilizují.

Aithne je už trochu zvyklá, že na své cestě občas uzří nepříjemné a zamračené obličeje, na pracovním pohovoru je to věc trochu nepříjemná, ale stále je přesvědčena o vlastním vyšším smyslu bytí a nepřestává se usmívat uvnitř i vně, ač opět vzbudila pozornost svým dřívějším příchodem a vysokými kozačkami (protože lodičky okopalo batole, které plánuje účast v Malé královně krásy). Aithne povídá o tom, jak se pro tuto pozici výborně hodí, sice jí dvouletá "dovolená" připravila o racionální uvažování a většinu, kdysi tak bohaté, slovní zásoby, avšak je pro tuto pozici ta nejlepší a ta pravá.
Samozřejmě zná standardy kvality sociálních služeb. "Je jich Osm. Patnáct? Aha, pardon!"
Aithne, jsi už dlouho ze školy, to nevadí. Uklidňují strážní andělé před rudnutím tváře.

"A co nám můžete nabídnout Vy?"
Aithne je přece ta povolaná. Umí přeci víc věcí, než přemluvit vzpurné batole k čištění zubů. Zná toho více než existenci žlučového mýdla. Jako studentka místo chlastání dobrovolničila, je empatická, trpělivá, manuálně i pohybově nesmírně zdatná, ráda šije, plete,krásně háčkuje, malíčkem levé nohy maluje impresionistická díla, velmi se zajímá o společenské dění. Krucifix na stěně nepříjemné kanceláře se řítí k zemi.

"To nevadí, zlato, lépe jsi to prostě nemohla zvládnout, při tom všem, co teď řešíš. Příště tyto zkušenosti zúročíš a rozhodně na tebe čeká něco lepšího." Nikoliv, nejsou to slova statného svalovce, který na Aithne celou dobu trpělivě čekal v čerstvě umytém bavoráku. Podobné věty a pohlazení po tváři Aithne věnuje sama sobě ve chvílích, kdy se cítí jako naprostý břídil. Tak či tak, píšu o tom často, alespoň jeden člověk je tu pro nás vždycky :-).

Když vystoupí v Mělčině, napadne ji, pro posílení Dharmy (když už neklaplo spasení světa), že aspoň vyzvedne objednané kolo pro Muire k Vánocům, poněvadž je celkem vzácný čas, kdy není obdarovaná přítomna. Protože svalovec ji opět nedoprovází ani neveze, nese kolo v náruči domů a najednou se rozezvoní telefon. Aithne pokládá růžovoučké roztomilé kolo na zem a dozvídá se, že postoupila do užšího výběru a má přijít na praktickou část, tedy zřejmě se předvést.

Najednou se jí honí hlavou miliony věcí, víc než strach, že jí někdo dá do rukou háček a klubko, ji najednou děsí představa vlastní existence v 3D světě. Ač je pracovní doba oproti té zavedené v továrnách, ideální, přeci jen vidí sebe vlečící Muire v 6,30 do školky a vlastní vyplazený jazyk v 16 h a smutný obličej své dcery, protože pro ni si matka přišla jako poslední...

Vyšší sílo, přestaň se tak nahlas smát, já Ti totiž věřím...

pondělí 2. října 2017

Všechno nejlepší miláčkovi!

Moje milá a nejmilovanější,

nemůžu uvěřit, že dnes už jsou to dva roky, kdy jsme se poprvé shledaly "tváří v tvář" a zároveň se toho za Tvůj kratičký život odehrálo tolik, že si skoro říkáme "teprve"? Zřejmě je vážně kus pravdy v tvrzení, že s dětmi či "po dětech" utíká čas jako splašený. Pamatuju si tu eufórii i paniku zároveň, když jsem se dozvěděla, že se na svět tolik těšíš, že se dostavíš o měsíc dříve. A ten pocit, kdy jsem Tvých tenkrát 45 centimetrů držela poprvé v náručí, ten mi zůstane pevně vrytý do paměti jako ten nejkrásnější po zbytek mých dní. Občas se mi zasteskne po té mé zakuklené larvičce s permanentní škytavkou, která sotva udržela očka otevřená déle než pár minut, po tom roztomilém mňoukání místo pláče. S láskou se ráda vracím i k nočním vstávačkám k hladovému miminku, nikdy v životě jsem si, jako tehdy, nepřipadala důležitější a potřebnější. Občas se mi stýská moc.

Ale stačí se potom podívat na Tebe dnes, abych se začala dmout opravdovou pýchou a abych s naprostou jistotou věděla, že právě osobnosti jakou jsi Ty mi bylo v životě nekonečně moc potřeba. Nedokážu si už představit, že jsem mohla kdy být a Tebe nemít. Že se někdy pil čaj a ne "kit"? Že kdysi den začínal budíkem místo uslintané hubičky? Nebyl by můj den úplný bez Tvého sebevědomého "Díky!" a natažení malé dětské ručičky po předmětu Tvé touhy (který bývá většinou předmětem zapovězeným). Nevšimla bych si bez Tebe na světě a našich procházkách tolika zajímavých věcí, jako, že se olejová skvrna v kaluži podobá ptáčkovi anebo že smrdutou popelnici obrůstá "kytí". Nebyl by večer večerem bez látání nesmírně ošklivého medvěda, kterého jsem Ti kdysi ušila a jen Tvá vášnivá láska ho den za dnem zachraňuje od pytle s odpadky, přestože Tě plyšáci jinak "neba". Protože to se mnou děvče zkrátka a dobře umíš.

Kouzelné je, jak jako jediná na světě přesně znáš tu mou hranici mezi ještěpořádhodnou maminkou a maminkou hodnou možná tak odvezení do blázince. Třeba když Tě večer nekonečně dlouho uspávám a Ty naposled zvedneš hlavu, abys společně s ní zvedla i maminčinu tepovou frekvenci ... i hlas :-) a to vše abych uslyšela Tvé udivené "no pusuuuu", následně ji od Tebe dostala a za chvilku už slyšela to sladké odchrupkávání.

Jsi už slečna, jednou budeš žena a věřím, že i máma. Jednou to všechno pochopíš. Že se to jen těžko vyjádří slovy. Že Tě miluju nade všechno živé i neživé a to i tehdy, když se zrovna zlobím.

A taky Ti moc děkuji za všechno, co jsi za ty dva roky naučila mě. Za to, co jsi právě a jenom Ty ze mě vychovala a co všechno jsem se díky Tobě naučila. Vyrostly jsme obě dvě, neskutečně.

Všechno nejlepší, lásko!
Tvoje máma