pondělí 2. října 2017

Všechno nejlepší miláčkovi!

Moje milá a nejmilovanější,

nemůžu uvěřit, že dnes už jsou to dva roky, kdy jsme se poprvé shledaly "tváří v tvář" a zároveň se toho za Tvůj kratičký život odehrálo tolik, že si skoro říkáme "teprve"? Zřejmě je vážně kus pravdy v tvrzení, že s dětmi či "po dětech" utíká čas jako splašený. Pamatuju si tu eufórii i paniku zároveň, když jsem se dozvěděla, že se na svět tolik těšíš, že se dostavíš o měsíc dříve. A ten pocit, kdy jsem Tvých tenkrát 45 centimetrů držela poprvé v náručí, ten mi zůstane pevně vrytý do paměti jako ten nejkrásnější po zbytek mých dní. Občas se mi zasteskne po té mé zakuklené larvičce s permanentní škytavkou, která sotva udržela očka otevřená déle než pár minut, po tom roztomilém mňoukání místo pláče. S láskou se ráda vracím i k nočním vstávačkám k hladovému miminku, nikdy v životě jsem si, jako tehdy, nepřipadala důležitější a potřebnější. Občas se mi stýská moc.

Ale stačí se potom podívat na Tebe dnes, abych se začala dmout opravdovou pýchou a abych s naprostou jistotou věděla, že právě osobnosti jakou jsi Ty mi bylo v životě nekonečně moc potřeba. Nedokážu si už představit, že jsem mohla kdy být a Tebe nemít. Že se někdy pil čaj a ne "kit"? Že kdysi den začínal budíkem místo uslintané hubičky? Nebyl by můj den úplný bez Tvého sebevědomého "Díky!" a natažení malé dětské ručičky po předmětu Tvé touhy (který bývá většinou předmětem zapovězeným). Nevšimla bych si bez Tebe na světě a našich procházkách tolika zajímavých věcí, jako, že se olejová skvrna v kaluži podobá ptáčkovi anebo že smrdutou popelnici obrůstá "kytí". Nebyl by večer večerem bez látání nesmírně ošklivého medvěda, kterého jsem Ti kdysi ušila a jen Tvá vášnivá láska ho den za dnem zachraňuje od pytle s odpadky, přestože Tě plyšáci jinak "neba". Protože to se mnou děvče zkrátka a dobře umíš.

Kouzelné je, jak jako jediná na světě přesně znáš tu mou hranici mezi ještěpořádhodnou maminkou a maminkou hodnou možná tak odvezení do blázince. Třeba když Tě večer nekonečně dlouho uspávám a Ty naposled zvedneš hlavu, abys společně s ní zvedla i maminčinu tepovou frekvenci ... i hlas :-) a to vše abych uslyšela Tvé udivené "no pusuuuu", následně ji od Tebe dostala a za chvilku už slyšela to sladké odchrupkávání.

Jsi už slečna, jednou budeš žena a věřím, že i máma. Jednou to všechno pochopíš. Že se to jen těžko vyjádří slovy. Že Tě miluju nade všechno živé i neživé a to i tehdy, když se zrovna zlobím.

A taky Ti moc děkuji za všechno, co jsi za ty dva roky naučila mě. Za to, co jsi právě a jenom Ty ze mě vychovala a co všechno jsem se díky Tobě naučila. Vyrostly jsme obě dvě, neskutečně.

Všechno nejlepší, lásko!
Tvoje máma



pátek 29. září 2017

Quiet book for my non-quiet child :-)

Od chvíle, kdy jsem podobnou věc prvně spatřila, jsem ji strašně chtěla vytvořit. A protože namísto slečny, kterou jsem byla dříve a která každičký svůj sen pohřbila slovy "Tak na to nemám", nyní pěstuji kurážnou Aithne, která vědoma své nedokonalosti už ví, že právě cesta je cílem, pustila jsem se do ní :-)













úterý 26. září 2017

"Protože mohl" aneb dneska slavím.

Ač svému závazku týdenního písma dostávám méně a méně, dneska musím. Času je stále málo, inspirace ještě méně, nádobí po večeři se šklebí ze dřezu, podlaha se zbytky večeře Muire jakbysmet a mravenec, právě luxující podlahu, čeká na svou denní dávku octa a Biolitu, ale... Dneska je to povinnost. Takže je třeba v tento slavnostní okamžik naložit do octa a vystříkat Biolitem všechno nepotřebné, co do Tvého života nepatří, oholit nohy, nazout papuče sváteční, vlasy pohýčkat keratinem (a nemusíš nikomu říkat, že je za tři pětky z Lídlu), uvařit si růžový rooibos, uspořádat malý rituál. Protože...

Aithne dnes slaví své první "druhé" narozeniny. Dnes je tomu rok, kdy se z nešťastného, naivního korpulentního děvčete stala bytost vědomá mnohého, včetně sebe. Během jediného večera. Aithne si jej pamatuje jako včera, kdy konečně uspala téměř roční pacholátko a měla jako mnoho večerů předchozích co dělat s pocity zmaru, osamělosti, nenaplněných tužeb životních i romantických. V tento večer bylo vše ještě krapet zesíleno Athairovou první zmínkou o jeho přítelkyni. Nespavou Muire, plný koš prádla ani zítřejší oběd nezajímalo, že ta duše chtěla být aspoň chvíli sama, otevřít si hezkou knížku a zachumlat se do nějaké hezčí reality, jako by ji to z přítomné bolesti nechtělo nikam pustit. "Moci se tak někomu svěřit!", "Být tak někdo, kdo všechnu tuhle bolest umí pochopit, kdo ji umí vyléčit, pofoukat, zahojit, zahrabat, spláchnout do záchodu, ... "...  Jsou asi věty podobné těm, které mohly v tu chvíli, přesně před rokem v tento den, probíhat její hlavou. Na obranu jejího okolí, existovala a existuje hrst lidí, kteří při ní opravdu nesobecky stáli, jakoby ale v každou chvíli existoval silnější důvod k slzám. Jistojistě si však Aithne pamatuje jednoho vetřelce z její šestadvacetileté hlavy: "Jak mi to jen mohl udělat?" Člověk, kterému jen před nedávnou chvíli dala dceru, o kterou denně s nejlepším vědomím a svědomím pečovala; člověk, kterému dala sedm let svého mladého života a hlavně: člověk, kterému věřila.

Aithne si také přesně pamatuje, že poprvé ve svém životě zaslechla (nikoliv dostala) dostatečně hlasitou odpověď: "Protože mohl, Aithne. Protože mohl." Je zřejmě strašně těžké opravdu správně uchopit a pochopit tuto odpověď, pokud jste v ten večer a jemu předchozí dva roky nebyly Aithne. Nebo prostě někdo, kdo najednou prozřel z velkého trápení. Nevědomého trápení sebe sama. A ještě bych ráda zmínila, že je jedno, jakých rozměrů je toto trápení z hlediska pozorující společnosti, podstatná je míra Vašeho trápení, ať už se trápíte vředem na zadku anebo životní ztrátou.

"Protože mohl" byla sice jednoduchá, ale naprosto všeříkající pravda, která úplně a od základu změnila její život a svět se na malou chvíli přestal točit. Mohl a kdokoliv může. Ty si můžeš vybrat lidi, které ve svém životě chceš mít, které budeš milovat, kterým porodíš děti a kterým budeš důvěřovat. Nikdy však neovlivníš jejich jednání vůči Tobě. To je volba, která Ti nenáleží.

Pravdivé odpovědi od tohoto okamžiku nepřestávaly přicházet, anebo je možné, že je Aithne konečně začala poslouchat. Následující byla o tom, že skutečně existuje osoba, která přináší jistotu, že zůstane navždy. A to dokonce i tehdy, když se sami k tomuto člověku nechováme hezky a vypadá to, že snad ani hezký vztah nechceme mít. Jsme to my sami. Aithne v ten čas v zrcadle, místě, kde jindy vídala nešťastnou, nehezkou a obézní mladou paní, najednou uviděla docela hezkou holku, které jen scházela tolik potřebná odpověď a životní síla, kterou v jediné chvíli nabyla jako když udeří blesk.

O těchto a dalších odpovědích se tu snažím psát :-) Je to důvod, proč to vůbec dělám, mým hnacím motorem je možná existence žen podobných té, kterou jsem až příliš dlouho byla sama. Změny na mé duši jsou i fyzicky viditelné a hmatatelné, viz fotka z 25. září 2016 (a nedávná fotka) a zejména tohle lidi v mém okolí zajímá. Tento článek by možná mohl sloužit i jako malé shrnutí konečného finále s mými mnoha kily navíc :-) avšak jak jeden začne mluvit o duši, sebelásce nebo "nedejbůh" o meditacích apod., většinou lidé poslouchat přestanou. Zajímá je, jaké jste drželi diety a jak moc času je třeba "trápit se" cvičením. Určitě svému závazku dostojím a rozepíšu se i takhle, ale ta duševní svoboda a láska k sobě bude určitě hrát opět prim :-) To ostatní totiž přichází samo a naprosto automaticky.

Jdu si užít zbytek "svého" večera, i mravence dneska miluji. Kéž se mají všechny bytosti přenádherně!




pondělí 18. září 2017

Černý muž pod bičem otrokáře žil

Aithne si v hodinu dvacátou první vaří snad již posledního turka. Ani ona, nevyléčitelná oběť kofeinismu, obvykle v tuto hodinu své závislosti již neholduje, ale čeká ji dlouhá noc. Aithne opravdu chce dostát svému závazku týdně něco napsat, byť to bude škvár, tedy je tady. Dneska se předem omlouvám za sloh a gramatiku. Já na to dnes ani nevidím. Jenže moc osamělé práce někdy plodí příliš mnoho myšlenek.

Aithne nemá čas. Je to s podivem, neboť je přeci na rodičovské dovolené, tedy tráví dny strouháním pastelek a povalováním se u pohádek. Tímto prosí všechny mužské šovinisty a supermámy o odchod. Vyřízené nedokonalé matky a ostatní obyčejní smrtelníci nechť se chopí kávy a kapesníčku a příjdou Aithne obejmout. Ne, tak horké to není. Zvyk je železná košile. Tedy nové poznatky ze života táto-mámy:

Pachole nechce hodnou obětavou mamku organizující svůj čas dle jeho potřeb. Z takové má srandu a nebojí se jí ani fyzicky ublížit. Zřejmě ono boží stvoření prahne po bestii, která řve z plna hrdla a výhružně tyčí ukazovák. Anebo je možné, že takovým druhem masochismu trpí jen ti, které povila nebožačka Aithne. Poslední dva dny šla vlivem výčitek svědomí vůči svému mimušenku do sebe, v noci vařila a uklízela, ráno zorganizovala malé kamarády Muire, vzpírala 13 kg do průlezek, skluzavek, dokonce upekla buchtu a i po zbytek dne se snažila být pozorností co nejvíce se svým dítětem. Muire byla spokojená. Konečně bylo vyslyšeno, že se definitivně rozhodla nespat přes den a chtěla vyzkoušet, jaké to je stát se vetřelcem a nespát vůbec nikdy. Když vyřízená matka vedle své bezmála dvouleté dcery Muire v posteli vychrchlala z posledního své stopadesáté osmé "hají belí", zdálo se naprosto logické tuto veselou humoresku ještě osvěžit jedním pořádným liskancem. To byste nevěřili, jak velkou má něco tak malého sílu. Což chválabohu probudilo starou dobrou vlčí matku Aithne, která by se také mohla nazývat její nejčetnější větou "Už toho mám dost!", její hlasivky vydaly dostatečný počet decibelů a statika třígeneračního domu byla dost pravděpodobně narušena. Muire ohrnula spodní ret, jak se na bojavé miminko sluší, přitulila se k té, jež jí před minutou vyhrožovala babyboxem a usnula jako nemluvně.

Surrealistická pastelková umělecká díla na stěnách chtějí tři nátěry. Z nábytku jdou také špatně. Z toho všeho "gumování" ještě tak mít tenisový loket. Ale takovou propisku z linolea nedostanete zřejmě nikdy. Po celodenním "škrábání se na zadku" na mateřské si zřejmě jeden pořádnou rozcvičku zaslouží. Dnes už má tedy Aithne vymalováno, vygumováno, neúspěšně vytřeno, uvařeno a jde aspoň o krok pokročit v tvorbě quiet book pro toho malého otrokáře :-), který má štěstí, že vlastní ty největší a nejmodřejší oči na světě :-).




čtvrtek 7. září 2017

"... že majů matička spravedlnost zakryté oči hadrů"

problesklo Aithne nedávno hlavou. Je teď nějaké období bouří, které je strašně super a fajn, ale až když se na ním bavíme s odstupem pár let. Když Aithne napadlo, jestli to třeba není tak, že vůbec nic takového jako je spravedlnost či nespravedlnost neexistuje. Jestli se zkrátka a prostě jenom neděje to, co se v tu chvíli děje a jestli lidé nejsou jenom takoví, jací jsou. Jinak by totiž snad ani nešlo některé věci vysvětlit. Aithne v minulosti by se v její současné kůži a situacích, které denně absolvuje, rozhodně trápila špinavou hadrou přes očka oné matičky, ale ta současná už prostě ví, že bojem nikdy nic nepřemohla.

Jen dneska se zase pro změnu rozhodla, že nebude meditovat ani afirmovat, že všechny ty bubliny událostí posledních dní prostě nechá bublat. Chce být jako Muire svobodná v projevu svých emocí, neradovat se, když k tomu není důvod a chce být naštvaná tehdy, kdy naštvaná je. Má chuť na kokino, tak si ho dá, no ni? Dneska je Aithne batoletem v období vzdoru.

Snad jí to nezůstane.



Muire definitivně nespí přes den a Aithne nějak schází šťáva. Od stresu si momentálně pomáhá tvorbou quiet book pro Muire k jejím druhým narozeninám. Připadá jí, jako by tu včera psala o těch prvních.



sobota 2. září 2017

Samochvála smrdí, sebeláska ne

"No jo, aspoň že dokážeš sama přiznat, že jsi namyšlená a smrdíš," pomyslí si možná někdo, když mu sdělíte tu úžasnou novinu, že jste se začala mít ráda. Ono je i možné, že to na Vás někdo i zlehka hezky zabaleně "vybalí" nahlas. V první řadě je asi nutno říci, že pokud se máte skutečně ráda, bude Vám jeho více či méně zabalený názor docela ukradený.

Sebechvála někdy možná skutečně mírně zapáchá. Ne však proto, že by bylo něco špatného na tom, umět sám sebe pochválit. Naopak, tato dovednost je pro člověka velice výhodnou. Když ale někdo má neutuchající potřebu světu sdělovat, že je hodný, laskavý, racionální a nebo že třeba rád pomáhá lidem, podle Aithne a jejích zkušeností to vždycky trochu zavání. Ne proto, že si to o sobě dotyčný myslí, ale naopak proto, že o tom s největší pravděpodobností vůbec přesvědčen není. Jinak by totiž nepotřeboval přesvědčovat ostatní, prostě by takový byl a tím pádem by nebylo možno toto nevidět. Kromě toho, že jako ona Dušička z nádherné povídky Neala Walshe, můžete tisickrát o sobě pronést ta nejkrásnější sdělení (a rozhodně to dělejte), avšak dokud onu dobrotu, lásku, racionalitu a štědrost nějak neprojevíte, zůstáváte pouze u slov.

Sebeláska je něco jiného. Tu nepotřebujete sdílet se světem. To je přátelství sama se sebou. Láska na té nejvyšší úrovni, protože plodí jen další lásku k ostatním bytostem. Bez podmínky cokoliv vracet. Kdo není schopen lásky k druhým, ten je takový protože v první řadě nemá skutečně rád sám sebe a o to větší zaslouží náš úsměv a přání krásného dne.



Mít se rád neznamená považovat se za dokonalou nadbytost nadřazenou "obyčejným smrtelníkům". Mít se rád předpokládá to, že se akceptujeme i s těmi svými složkami, které "obyčejní smrtelníci" vnímají jako nedostatky. Protože jste to Vy, ten nejlepší přítel a pomocník, kterého jste ve svém životě kdy měla. Ta, která je tu se svým pohlazením a vědomím toho, kdo jsem vždy a za všech okolností. Ta, která ví. Ví nejhlubší tajemství vesmíru a stejně tak ví, proč jste včera byla protivná na prodavačku, která Vám krájela Poličan a právě proto Vás nesoudí. Nesoudí, protože Vás miluje přesně takovou, jaká jste, žádnou iluzi o Vás.

A naopak, pokud na Vás bude protivná paní, která Vám právě váží Poličan, zapněte Lásku ve svém srdci na maximum a vysílejte, co to dá. Usmějte se na ni, popřejte jí krásný den a jste-li mistři sebelásky, klidně jí kupte čokoládu. Protože úsměv této paní jistě není zatažen z důvodu Vaší přítomnosti. Vy netušíte, co se jí stalo. Co je však zjevné je to, že se prachobyčejně trápí. A zcela jistě něčím jiným, než Vaší přítomností u pultu.

Buďme hodní. V první řadě na sebe. Láska ke všemu vnějšímu pak už příjde sama. Dělejme drobné radosti sobě i sobě zdánlivě oddělenému, tedy druhým. To se pak bude na světě žít...


neděle 27. srpna 2017

Dušička a Slunce - Neale Donald Walsh

Tak přesně tuto povídku jsem hledala :-) Je to naprosto nádherná pohádka pro nás, někdy až příliš dospělé, která zodpovídá mnoho bolavých otázek. Ať se čtení líbí všem jako mně. 

Byla jednou jedna Maličká dušička, která řekla Bohu: „Já vím, kdo jsem!“ A Bůh řekl: „To je skvělé! Kdo tedy jsi?“ A malinká duše vykřikla: „Jsem světlo!“ Bůh se zeširoka usmál „To je pravda!“ zvolal. „Ty jsi světlo.“ Malinká duše byla velmi šťastná, protože zjistila to, co měly zjistit všechny duše v Království. „Oh,“ řekla Malinká duše: „to je vážně paráda!“
Ale brzy, když už věděla, kým je, jí to nestačilo. Malinká duše uvnitř sebe cítila touhu, že chce skutečně být tím, čím je. A tak šla zpátky k Bohu a řekla: „Ahoj Bože! Teď, když vím kdo jsem, mohu tím také být?“ A Bůh řekl: „Chceš říct, že toužíš být tím, kým už jsi?“ „No,“ řekla Malinká duše, „jedna věc je vědět, kým jsem a úplně jiná věc je tím skutečně být. Chci cítit, jaké to je být Světlem!“ „Ale ty už jsi Světlo.“ Zopakoval Bůh a znovu se usmál. „Ano, ale chci zjistit, jaký je to pocit,“ křičela Malinká duše. „Dobrá,“ řekl Bůh a smál se pro sebe, „předpokládám, že jsem to měl vědět. Ty jsi byla vždy dobrodružná.“
Pak se ale výraz ve tváři Boha změnil. „Je tu ale jedna věc…“ „Co?“, zeptala se Malinká duše. „No, neexistuje nic než Světlo. Víš nevytvořil jsem nic než Světlo. Víš nevytvořil jsem nic než to, čím jsi, takže není žádný jednoduchý způsob, jak bys mohla zažít sama sebe jako toho, kým skutečně jsi, protože není nic, čím nejsi.“
„Hm?“, Malinká duše teď byla trochu zmatená.
„Podívej se na to takhle,“ řekl Bůh, „jsi jako svíčka ve slunci. Ano jsi opravdu tam. Spolu s miliony a triliony dalších svíček, které tvoří slunce. A slunce by nebýt tebe nebylo sluncem. Ale nebylo by jím ani bez jakékoliv jiné svíčky… a pak by už vůbec nebylo sluncem, protože by tak jasně nesvítilo. Ale jak poznat sám sebe jako světlo, když jsi uprostřed něj – to je otázka.“
„No,“ napřímila se Malinká duše: „Ty jsi Bůh, tak něco vymysli!“ Bůh se znovu usmál. „Už jsem to vymyslel,“ řekl.“ Protože nevidíš sama sebe jako světlo, když jsi ve světle, obklopím tě temnotou.“
„Co je to temnota?“ zeptala se Malinká duše a Bůh odpověděl: „To je to, čím nejsi.“ „Budu se temnoty bát?“ zakřičela Malinká duše. „Jenom, pokud se rozhodneš,“ odpověděl Bůh. „Ve skutečnosti není nic, čeho by ses musela bát, pokud se ale nerozhodneš, že je čeho se bát. Víš, všechno si jen vymýšlíme. Předstíráme.“
„Aha,“ řekla Malinká duše a už se cítila o něco líp.
Potom Bůh vysvětlil, že abychom mohli vůbec něco prožít, musí se objevit pravý opak. „Je to veliký dar,“ řekl Bůh „protože bez něj byste vůbec nemohli vědět, jaké všechno je. Bez zimy byste nemohli poznat teplo, bez toho, co je nahoře – to, co je dole, bez rychlého pomalé. Nemohli byste znát levé bez pravého, co je tam bez tady, teď bez potom.“ „Takže,“ uzavřel Bůh „když jsi obklopena temnotou, nehroz pěstí a nezvyšuj hlas a temnotu neproklínej. Raději buď světlem v temnotě a nerozčiluj se kvůli tomu. Potom budeš vědět, kým skutečně jsi a stejně tak to budou vědět všichni ostatní. Nech své světlo zářit tak, aby všichni věděli, jak jsi jedinečná!“
 „Chceš říct, že je v pořádku, aby ostatní viděli, jak jsem jedinečná?“ zeptala se Malinká duše. „Ovšem!“ zvolal Bůh. „Je to naprosto v pořádku! Ale pamatuj si, že jedinečná neznamená lepší. Každý je jedinečný svým vlastním způsobem! Avšak mnoho jiných to možná zapomnělo. A poznají, že je v pořádku být jedinečný, pouze když uvidí, že to být jedinečná je u tebe v pořádku.“
„Oh,“ řekla Malinká duše a tančila a poskakovala a smála se a skákala radostí. „Mohu být tak jedinečná, jak jen chci!“ „Ano, a můžeš začít hned teď“, řekl Bůh, který tancoval a skákal a smál se spolu s Malinkou duší. „Kterou částí jedinečného chceš být?“ „Kterou částí jedinečného?“ zopakovala Malinká duše. „Tomu nerozumím.“ „Dobrá,“ řekl Bůh, “být světlem znamená být jedinečný a jedinečnost má řadu částí. Je jedinečné být laskavý. Je jedinečné být jemný. Je jedinečné být tvořivý. Je jedinečné být trpělivý. Můžeš přijít ještě na jiné věci, jak být jedinečná.“
Malinká duše chvíli tiše seděla. „Dokážu přijít na spoustu věcí, jak být jedinečná!“ zvolala potom. „Je jedinečné pomáhat. Je jedinečné sdílet. Je jedinečné být přátelský. Je jedinečné být ohleduplný k ostatním.“ „Ano,“ souhlasil Bůh, „a ty můžeš být všemi těmito věcmi anebo jakoukoliv částí jedinečného, kterou si přeješ, a to kdykoliv. To je to, co znamená být Světlem.“
„Vím, čím chci být, vím, čím chci být!“ oznámila Malinká duše s velkým nadšením. „Chci být tou částí jedinečného, která se jmenuje odpouštějící. Není jedinečné být odpouštějící?“ „Ale ano,“ ujistil Bůh Malinkou duši. „To je velice jedinečné.“ „Dobrá,“ řekla Malinká duše. „To je to, čím chci být. Chci být odpouštějící. Chci se takovou zažít.“
„Dobře,“ řekl Bůh, “ je ale jedna věc, kterou bys měla vědět.“ Malinká duše už začínala být trochu netrpělivá. Vždycky to vypadalo, jako by byly nějaké komplikace. „A co?“ vzdychla Malinká duše. „Neexistuje nikdo, komu je třeba odpustit.“ „Nikdo?“ Malinká duše nemohla uvěřit tomu, co bylo řečeno. „Nikdo!“ zopakoval Bůh. „Všechno co jsem udělal, je dokonalé. „V celém stvoření není ani jedna duše, která je méně dokonalá než ty. Podívej se kolem sebe.“
V té chvíli si Malinká duše uvědomila veliký dav, který se sešel. Duše přišly z daleka – z celého Království, protože se rozneslo, že Malinká duše vede tento jedinečný hovor s Bohem a všichni chtěli vědět, co se povídá. Když se Malinká duše dívala na bezpočet dalších duší, které se sešly, musela souhlasit. Žádná se nezdála být méně dokonalou než byla samotná Malinká duše. Kouzlo duší, které se sešly a jas jejich Světla byl takový, že se na ně Malinká duše téměř nemohla podívat.
„Komu chceš potom odpouštět?“ zeptal se Bůh. „Panečku, to nebude žádná legrace!“ Zabručela Malinká duše. „Chtěla jsem se zažít jako ten, kdo odpouští. Chtěla jsem vědět, jaký je to pocit, být takto jedinečná.“ A Malinká duše se naučila, jaké to asi je, když je smutná.
V té chvíli ale přistoupila z davu Přátelská duše. „Neměj obavy, Malinká duše,“ řekla Přátelská duše, „pomohu ti.“
„Pomůžeš?“ rozzářila se tvář Malinké duše. „Ale co s tím můžeš udělat?“ „Mohu ti dát někoho, komu můžeš odpustit,“ zašvitořila Přátelská duše. „Mohu přijít do tvého příštího života a udělat něco, abys mi mohla odpustit.“ „Ale proč? Proč bys to chtěla udělat?“ zeptala se Malinká duše. „Ty, která jsi tak dokonalou bytostí! Ty, která máš tak vysokou vibraci, že to vytváří Světlo tak jasné, že se na tebe téměř nemohu podívat! Co by tě mohlo přimět snížit svou vibraci, aby se tvé jasné Světlo stalo temným a hustým? Co by tě mohlo přimět – tebe, která jsi tak lehounká, že můžeš tančit po hvězdách a pohybovat se po Království rychlostí myšlenky – abys přišla do mého života a učinila se tak těžkou, abys mohla udělat tuto zlou věc?“
„To je jednoduché,“ řekla Přátelská duše „udělala bych to, protože tě miluji. Nebuď tak ohromená,“ řekla Přátelská duše,“ty jsi to pro mne také udělala. Nepamatuješ si to? Tančily jsme spolu, ty i já, už tolikrát. Tančili jsme spolu po řadu věků. Hrály jsme si spolu po všechny časy a na mnoha místech. Pouze si to nepamatuješ. Obě jsme byly vším. Byly jsme v tom Nahoře i Dole, byly jsme v tom Vlevo i Vpravo. Byly jsme Tady a Tam, byly jsme v tom Nyní i Tenkrát. Byly jsme muž i žena, byly jsme dobrý i zlý, byly jsme obětí i viníkem. Tak jsme se ty a já sešly v minulosti mnohokrát, každá přinášejíc té druhé přesnou a dokonalou příležitost vyjádřit a zažít to, kým skutečně jsme. Takže…“ vysvětlovala Přátelská duše ještě trochu víc „přijdu do tvého příštího života a budu tentokrát tou špatnou. Udělám něco skutečně hrozného a ty se pak můžeš zažít jako ten, kdo odpouští.“
„Ale co uděláš?“ zeptala se Malinká duše trochu nervózně „co bude tak hrozné?“ „Ó,“ odpověděla Přátelská duše a zamrkala, „něco už vymyslíme“. Pak se zdálo, že Přátelská duše zvážněla a tichým hlasem řekla: „Víš, v jedné věci máš pravdu. Budu muset zpomalit svou vibraci a stát se velice těžkou, abych mohla tu nepěknou věc udělat. Budu muset předstírat, že jsem něčím, čím vůbec nejsem. Takže bych tě na oplátku o něco poprosila.“ „Cokoliv, cokoliv!“ zakřičela Malinká duše a začala tančit a zpívat. „Budu moci odpouštět, budu moci odpouštět!“
Potom Malinká duše viděla, že Přátelská duše je velice tichá. „O co jde?“ zeptala se, „co já pro tebe mohu udělat? Jsi takový anděl, že to pro mne chceš udělat!“ „Samozřejmě, že Přátelská duše je anděl!“ přerušil ji Bůh. „Každý je anděl, pamatuj si, neposlal jsem ti nikoho jiného než anděly.“ „V té chvíli, kdy tě uhodím a srazím,“ odpověděla Přátelská duše, „v té chvíli ti udělám to nejhorší, co si dovedeš představit, právě v té chvíli.“ Přátelská duše se ztišila ještě víc. „Vzpomeň si, kým skutečně jsem.“ „Oh, ano, vzpomenu!“ zakřičela Malinká duše. „Slibuji! Budu si tě vždy pamatovat takovou, jaká jsi právě teď!“
„Dobře,“ řekla Přátelská duše, „protože, jak víš, budu tak moc předstírat, že zapomenu sama na sebe. A pokud si mě nebudeš pamatovat takovou, jaká skutečně jsem, možná si na to nebudu moci dlouho vzpomenout. A pokud zapomenu , kdo jsem, možná zapomeneš, kdo jsi ty a budeme obě ztraceny. Potom budeme potřebovat, aby přišla další duše a připomněla nám oběma, kdo jsme.“

„Ne, nebudeme!“ slibovala Malinká duše. „Budu si tě pamatovat! A poděkuji ti za to, že mi přinášíš dar – příležitost, abych mohla zažít sebe jako toho, kým jsem.“ A tak bylo dohodnuto. A Malinká duše šla vpřed vstříc dalšímu životu, nadšena tím, že je Světlo, což je velice jedinečné, a nadšena tím, že je částí jedinečného, která se nazývá Odpouštění. A Malinká duše napjatě čekala, aby mohla zažít sebe sama jako Odpuštění a poděkovat jakékoliv další duši, která jí to umožní. A kdykoliv během tohoto nového života, kdykoliv se na scéně objevila nová duše, ať přinášela radost nebo smutek – a zvlášť pokud přinášela smutek – pomyslela Malinká duše na to, co řekl Bůh: „Neposlal jsem ti nikoho jiného než anděly