neděle 27. srpna 2017

Dušička a Slunce - Neale Donald Walsh

Tak přesně tuto povídku jsem hledala :-) Je to naprosto nádherná pohádka pro nás, někdy až příliš dospělé, která zodpovídá mnoho bolavých otázek. Ať se čtení líbí všem jako mně. 

Byla jednou jedna Maličká dušička, která řekla Bohu: „Já vím, kdo jsem!“ A Bůh řekl: „To je skvělé! Kdo tedy jsi?“ A malinká duše vykřikla: „Jsem světlo!“ Bůh se zeširoka usmál „To je pravda!“ zvolal. „Ty jsi světlo.“ Malinká duše byla velmi šťastná, protože zjistila to, co měly zjistit všechny duše v Království. „Oh,“ řekla Malinká duše: „to je vážně paráda!“
Ale brzy, když už věděla, kým je, jí to nestačilo. Malinká duše uvnitř sebe cítila touhu, že chce skutečně být tím, čím je. A tak šla zpátky k Bohu a řekla: „Ahoj Bože! Teď, když vím kdo jsem, mohu tím také být?“ A Bůh řekl: „Chceš říct, že toužíš být tím, kým už jsi?“ „No,“ řekla Malinká duše, „jedna věc je vědět, kým jsem a úplně jiná věc je tím skutečně být. Chci cítit, jaké to je být Světlem!“ „Ale ty už jsi Světlo.“ Zopakoval Bůh a znovu se usmál. „Ano, ale chci zjistit, jaký je to pocit,“ křičela Malinká duše. „Dobrá,“ řekl Bůh a smál se pro sebe, „předpokládám, že jsem to měl vědět. Ty jsi byla vždy dobrodružná.“
Pak se ale výraz ve tváři Boha změnil. „Je tu ale jedna věc…“ „Co?“, zeptala se Malinká duše. „No, neexistuje nic než Světlo. Víš nevytvořil jsem nic než Světlo. Víš nevytvořil jsem nic než to, čím jsi, takže není žádný jednoduchý způsob, jak bys mohla zažít sama sebe jako toho, kým skutečně jsi, protože není nic, čím nejsi.“
„Hm?“, Malinká duše teď byla trochu zmatená.
„Podívej se na to takhle,“ řekl Bůh, „jsi jako svíčka ve slunci. Ano jsi opravdu tam. Spolu s miliony a triliony dalších svíček, které tvoří slunce. A slunce by nebýt tebe nebylo sluncem. Ale nebylo by jím ani bez jakékoliv jiné svíčky… a pak by už vůbec nebylo sluncem, protože by tak jasně nesvítilo. Ale jak poznat sám sebe jako světlo, když jsi uprostřed něj – to je otázka.“
„No,“ napřímila se Malinká duše: „Ty jsi Bůh, tak něco vymysli!“ Bůh se znovu usmál. „Už jsem to vymyslel,“ řekl.“ Protože nevidíš sama sebe jako světlo, když jsi ve světle, obklopím tě temnotou.“
„Co je to temnota?“ zeptala se Malinká duše a Bůh odpověděl: „To je to, čím nejsi.“ „Budu se temnoty bát?“ zakřičela Malinká duše. „Jenom, pokud se rozhodneš,“ odpověděl Bůh. „Ve skutečnosti není nic, čeho by ses musela bát, pokud se ale nerozhodneš, že je čeho se bát. Víš, všechno si jen vymýšlíme. Předstíráme.“
„Aha,“ řekla Malinká duše a už se cítila o něco líp.
Potom Bůh vysvětlil, že abychom mohli vůbec něco prožít, musí se objevit pravý opak. „Je to veliký dar,“ řekl Bůh „protože bez něj byste vůbec nemohli vědět, jaké všechno je. Bez zimy byste nemohli poznat teplo, bez toho, co je nahoře – to, co je dole, bez rychlého pomalé. Nemohli byste znát levé bez pravého, co je tam bez tady, teď bez potom.“ „Takže,“ uzavřel Bůh „když jsi obklopena temnotou, nehroz pěstí a nezvyšuj hlas a temnotu neproklínej. Raději buď světlem v temnotě a nerozčiluj se kvůli tomu. Potom budeš vědět, kým skutečně jsi a stejně tak to budou vědět všichni ostatní. Nech své světlo zářit tak, aby všichni věděli, jak jsi jedinečná!“
 „Chceš říct, že je v pořádku, aby ostatní viděli, jak jsem jedinečná?“ zeptala se Malinká duše. „Ovšem!“ zvolal Bůh. „Je to naprosto v pořádku! Ale pamatuj si, že jedinečná neznamená lepší. Každý je jedinečný svým vlastním způsobem! Avšak mnoho jiných to možná zapomnělo. A poznají, že je v pořádku být jedinečný, pouze když uvidí, že to být jedinečná je u tebe v pořádku.“
„Oh,“ řekla Malinká duše a tančila a poskakovala a smála se a skákala radostí. „Mohu být tak jedinečná, jak jen chci!“ „Ano, a můžeš začít hned teď“, řekl Bůh, který tancoval a skákal a smál se spolu s Malinkou duší. „Kterou částí jedinečného chceš být?“ „Kterou částí jedinečného?“ zopakovala Malinká duše. „Tomu nerozumím.“ „Dobrá,“ řekl Bůh, “být světlem znamená být jedinečný a jedinečnost má řadu částí. Je jedinečné být laskavý. Je jedinečné být jemný. Je jedinečné být tvořivý. Je jedinečné být trpělivý. Můžeš přijít ještě na jiné věci, jak být jedinečná.“
Malinká duše chvíli tiše seděla. „Dokážu přijít na spoustu věcí, jak být jedinečná!“ zvolala potom. „Je jedinečné pomáhat. Je jedinečné sdílet. Je jedinečné být přátelský. Je jedinečné být ohleduplný k ostatním.“ „Ano,“ souhlasil Bůh, „a ty můžeš být všemi těmito věcmi anebo jakoukoliv částí jedinečného, kterou si přeješ, a to kdykoliv. To je to, co znamená být Světlem.“
„Vím, čím chci být, vím, čím chci být!“ oznámila Malinká duše s velkým nadšením. „Chci být tou částí jedinečného, která se jmenuje odpouštějící. Není jedinečné být odpouštějící?“ „Ale ano,“ ujistil Bůh Malinkou duši. „To je velice jedinečné.“ „Dobrá,“ řekla Malinká duše. „To je to, čím chci být. Chci být odpouštějící. Chci se takovou zažít.“
„Dobře,“ řekl Bůh, “ je ale jedna věc, kterou bys měla vědět.“ Malinká duše už začínala být trochu netrpělivá. Vždycky to vypadalo, jako by byly nějaké komplikace. „A co?“ vzdychla Malinká duše. „Neexistuje nikdo, komu je třeba odpustit.“ „Nikdo?“ Malinká duše nemohla uvěřit tomu, co bylo řečeno. „Nikdo!“ zopakoval Bůh. „Všechno co jsem udělal, je dokonalé. „V celém stvoření není ani jedna duše, která je méně dokonalá než ty. Podívej se kolem sebe.“
V té chvíli si Malinká duše uvědomila veliký dav, který se sešel. Duše přišly z daleka – z celého Království, protože se rozneslo, že Malinká duše vede tento jedinečný hovor s Bohem a všichni chtěli vědět, co se povídá. Když se Malinká duše dívala na bezpočet dalších duší, které se sešly, musela souhlasit. Žádná se nezdála být méně dokonalou než byla samotná Malinká duše. Kouzlo duší, které se sešly a jas jejich Světla byl takový, že se na ně Malinká duše téměř nemohla podívat.
„Komu chceš potom odpouštět?“ zeptal se Bůh. „Panečku, to nebude žádná legrace!“ Zabručela Malinká duše. „Chtěla jsem se zažít jako ten, kdo odpouští. Chtěla jsem vědět, jaký je to pocit, být takto jedinečná.“ A Malinká duše se naučila, jaké to asi je, když je smutná.
V té chvíli ale přistoupila z davu Přátelská duše. „Neměj obavy, Malinká duše,“ řekla Přátelská duše, „pomohu ti.“
„Pomůžeš?“ rozzářila se tvář Malinké duše. „Ale co s tím můžeš udělat?“ „Mohu ti dát někoho, komu můžeš odpustit,“ zašvitořila Přátelská duše. „Mohu přijít do tvého příštího života a udělat něco, abys mi mohla odpustit.“ „Ale proč? Proč bys to chtěla udělat?“ zeptala se Malinká duše. „Ty, která jsi tak dokonalou bytostí! Ty, která máš tak vysokou vibraci, že to vytváří Světlo tak jasné, že se na tebe téměř nemohu podívat! Co by tě mohlo přimět snížit svou vibraci, aby se tvé jasné Světlo stalo temným a hustým? Co by tě mohlo přimět – tebe, která jsi tak lehounká, že můžeš tančit po hvězdách a pohybovat se po Království rychlostí myšlenky – abys přišla do mého života a učinila se tak těžkou, abys mohla udělat tuto zlou věc?“
„To je jednoduché,“ řekla Přátelská duše „udělala bych to, protože tě miluji. Nebuď tak ohromená,“ řekla Přátelská duše,“ty jsi to pro mne také udělala. Nepamatuješ si to? Tančily jsme spolu, ty i já, už tolikrát. Tančili jsme spolu po řadu věků. Hrály jsme si spolu po všechny časy a na mnoha místech. Pouze si to nepamatuješ. Obě jsme byly vším. Byly jsme v tom Nahoře i Dole, byly jsme v tom Vlevo i Vpravo. Byly jsme Tady a Tam, byly jsme v tom Nyní i Tenkrát. Byly jsme muž i žena, byly jsme dobrý i zlý, byly jsme obětí i viníkem. Tak jsme se ty a já sešly v minulosti mnohokrát, každá přinášejíc té druhé přesnou a dokonalou příležitost vyjádřit a zažít to, kým skutečně jsme. Takže…“ vysvětlovala Přátelská duše ještě trochu víc „přijdu do tvého příštího života a budu tentokrát tou špatnou. Udělám něco skutečně hrozného a ty se pak můžeš zažít jako ten, kdo odpouští.“
„Ale co uděláš?“ zeptala se Malinká duše trochu nervózně „co bude tak hrozné?“ „Ó,“ odpověděla Přátelská duše a zamrkala, „něco už vymyslíme“. Pak se zdálo, že Přátelská duše zvážněla a tichým hlasem řekla: „Víš, v jedné věci máš pravdu. Budu muset zpomalit svou vibraci a stát se velice těžkou, abych mohla tu nepěknou věc udělat. Budu muset předstírat, že jsem něčím, čím vůbec nejsem. Takže bych tě na oplátku o něco poprosila.“ „Cokoliv, cokoliv!“ zakřičela Malinká duše a začala tančit a zpívat. „Budu moci odpouštět, budu moci odpouštět!“
Potom Malinká duše viděla, že Přátelská duše je velice tichá. „O co jde?“ zeptala se, „co já pro tebe mohu udělat? Jsi takový anděl, že to pro mne chceš udělat!“ „Samozřejmě, že Přátelská duše je anděl!“ přerušil ji Bůh. „Každý je anděl, pamatuj si, neposlal jsem ti nikoho jiného než anděly.“ „V té chvíli, kdy tě uhodím a srazím,“ odpověděla Přátelská duše, „v té chvíli ti udělám to nejhorší, co si dovedeš představit, právě v té chvíli.“ Přátelská duše se ztišila ještě víc. „Vzpomeň si, kým skutečně jsem.“ „Oh, ano, vzpomenu!“ zakřičela Malinká duše. „Slibuji! Budu si tě vždy pamatovat takovou, jaká jsi právě teď!“
„Dobře,“ řekla Přátelská duše, „protože, jak víš, budu tak moc předstírat, že zapomenu sama na sebe. A pokud si mě nebudeš pamatovat takovou, jaká skutečně jsem, možná si na to nebudu moci dlouho vzpomenout. A pokud zapomenu , kdo jsem, možná zapomeneš, kdo jsi ty a budeme obě ztraceny. Potom budeme potřebovat, aby přišla další duše a připomněla nám oběma, kdo jsme.“

„Ne, nebudeme!“ slibovala Malinká duše. „Budu si tě pamatovat! A poděkuji ti za to, že mi přinášíš dar – příležitost, abych mohla zažít sebe jako toho, kým jsem.“ A tak bylo dohodnuto. A Malinká duše šla vpřed vstříc dalšímu životu, nadšena tím, že je Světlo, což je velice jedinečné, a nadšena tím, že je částí jedinečného, která se nazývá Odpouštění. A Malinká duše napjatě čekala, aby mohla zažít sebe sama jako Odpuštění a poděkovat jakékoliv další duši, která jí to umožní. A kdykoliv během tohoto nového života, kdykoliv se na scéně objevila nová duše, ať přinášela radost nebo smutek – a zvlášť pokud přinášela smutek – pomyslela Malinká duše na to, co řekl Bůh: „Neposlal jsem ti nikoho jiného než anděly

Když je smutno

Aithne potkala na své pouti nedávno čarokrásnou královnu, která plakala pro pocit smutku a prázdna. Možná to znáte. Takovéto prázdno, takový ten smutek bez zjevné příčiny.  Všeobjímající smutno. Má zdravé děti, hodného manžela, hodné rodiče, krásné zařízený 4+kk, et cetera, et cetera, et cetera. Ona se vážně stydí, nechce si stěžovat, ne ne ne, vlastně má všechno, po čem kdy toužila. Všechno je oukej. Proč tedy královna pláče?

Takovéto, když například celý den řešíš dítě, aby o něj bylo postaráno, aby bylo dobře živeno, aby bylo jeho prostředí čisté a útulné, aby se navíc v tom všem skvěle bavilo. Takové to, když v tom všem vůbec neexistuješ Ty a Tvoje potřeba spánku, jídla, zábavy je šizena na nejvyšší úrovni a ze všeho nejvíc Tě pálí absence prachobyčejného objetí a milého slova. „Mám Tě rád. Jsem tady pro Tebe. Co pro Tebe můžu udělat?“. To, čeho Ty sám/sama celodenně a ráda poskytuješ v neomezeném tarifu.

(Ono se to může dít v rozličných spektrech životů a událostí, velmi hojně propíraný je například syndrom vyhoření pracovníků pomáhajících profesí, jako jsou lékaři či například humanitární pracovníci, ale že je Aithne matkou a momentálně žije tuto realitu, má potřebu se vyjádřit tudy. )

Aithne prožila nejeden moment tohoto smutna. Kdysi se ve chvíli takovéto paniky, kdy uprostřed věčného úklidu, vaření, rozházených hraček, sušenek, běsnícího davu mravenců a nespokojené, vzteklé Muire slyšela pronést větu „A kde jsem v tom všem já?“. Souvisí to s více věcmi, o kterých se už Aithne pokoušela mluvit. Tlak, ať už ten vnitřní osobní nebo vnější ze strany článků, kritiky okolí. Zdánlivě láska k milovanému dítěti, které musí být stůj co stůj na prvním místě a vždy usměvavé a spokojené. Jestli to je tohle skutečně ona láska, v tom případě poněkud zvrhlá. Dalším velkým trendem moderní doby je velice špatně pochopené pozitivní myšlení, které dle mnohých znamená nutnost být stále sluníčková, pohodová /v tomto případě/ maminka, která má stále úsměv na tváři, protože je dítko zdravé a venku nádherně svítí sluníčko.

Velká pravda je, že pokud toto sluníčko doopravdy nesvítí i v našem nitru, pozitivní myšlení, slova a afirmace na tento smutek nezaberou. Opravdu pouhou náhodou, jsem právě teď v druhém dílu série knih od N.D. Walshe Hovory s Bohem (kde hledám jednu povídku) našla při náhodném otevření tuto citaci:

„Zradit sám sebe, abys nezradil druhého, je také zrada. Je to nejhorší zrada.“.

Aithne královně neprozradila ani tak nic velikého, jako spíše hrozně málo vyslovovaného. Že má královna myslet i na sebe, sama věděla, protože je přeci královnou. Že ale má stejné právo být smutná, vzteklá a naštvaná jako její předškolák a batole, to už je panečku vyšší škola života. A co takhle jako ono vzpurné batole postavit na první místo SEBE, utéct do ložnice, zababušit se do peřiny, pořádně to pěstičkami tomu polštáři nandat, řvát, plakat a pak, až už bude vlhký dostatečně, se sama na sebe usměj, obejmi se, klidně i pohlaď a prones to, co Ti tolik schází. „Mám Tě ráda. Jsem tady pro tebe. Můžu teď pro tebe něco udělat?“

Nevím, jestli nyní kroutíš hlavou nad obsahem mého sdělení nebo nad mou schopností stvořit větu na rekordní počet řádků, ale

je Ti už lépe, děvče?


Jenom tehdy, když budeš v pohodě Ty, budou skutečně šťastné i Tvé děti. Běž se na ně podívat, určitě se bez Tebe tu krátkou chviličku nezbláznily. Já bych docela i vsadila na to, že další z jejich strašlivých sporů bez tvé přítomnosti a zásahů skončil dříve, než začal. Věříš tomu, že Tě milují a mají stejný zájem na štěstí Tvém, jako Ty na tom jejich? Jenom jim ještě nikdo neukázal, jak se na realizaci tohoto cíle podílet. Právě teď je to učíš. Jsi báječná máma. Jsi prostě královna. 

čtvrtek 24. srpna 2017

Aithne versucht sprechen

Bitte entschuldigen Sie meinen schrecklichen Deutschen. Es wird durch eine Kombination von übermäßigem Ehrgeiz und Mangel an Bildung verursacht.

Weil ist dieser Blog vorgestellt als "aus Langeweile im Mutterschutz", sollte ich hauptsächlich über Muire schreiben. Ich bereit habe tschechische Artikeln als "Wunderbare Mutterschaft" geschreiben, wann wollte ich sagen, dass ungeachtet einige von uns manchmal erleben nicht-wunderbare Momente, es macht uns nicht weniger Wunderbar.

Muire hat die Trotz-Zeiten erfahren. Der Schoßkind hat schwierige Bedingungen, dafür ihre Eltern leben separat und jeder lebt anders. Ihre Vati lebt mit seiner neue Frau und sie hat zwei kleine Kinder. Es macht Spaß und Muire ist dort ein seltener Besuch und also sie sind selten für Ihr. Auf den Anderen Seite ist Aithne, Muire´s Mutter, wer ist auerhaft müde, gestresst, manchmal wütend. So kein Wunder, dass Muire kehrte zu ihrer Mutter zurück müde, gestresst, manchmal wütend. Und oft sie weinte. Dann hat Aithne tränen auch.



Viele Aithnes Tränen sind vergangen, bevor Aithne erkannte, dass sie ihre Tochter liebte, egal wie viel Muire liebt sie und wer sonst lieb.

Von diesem Moment an, überraschend, Muire begann zurückzukehren Glücklich, voller Erfahrungen und Vorwärts schauen für ihre Mama.


středa 23. srpna 2017

Dordoletky

Tak dlouho o nich snila. Aithne závidí Irmi.cz  její mistrovské kousky s ještě krásnějšími aplikacemi a protože je letošní rok ve znamení bourání všech "tohle nikdy nedám", jala se do Dordoletky podle jednoho z úžasných návodů Bellet. Taky, že si oblíbila večerní Dva a půl chlapa a následný Sex ve městě s něčím v ruce, tak at to není tatranka ani sklenice alkoholu. No jo, mateřská. Že nebylo do čeho střihnout, posloužil odpad látek.

Vzniklo růžové pouzdérko jako stvořené, resp. od začátku tvořené pro kapesní Aithne, tedy drobnosti, které jí mají připomínat, kým je. Pár foteček, kamínků, mušliček, modlitbiček, jedna "cetka" s nevyčíslitelnou hodnotou, různé formy vzkazů od ní pro ni. Nechápe, že dokázala někdy žít bez Ní.




A na mysl mi teď vyvstává legendární věta z Pelíšků: "A přitom taková blbost, že?"

čtvrtek 17. srpna 2017

Překrásné mateřství volume 2

Aithne a Muire zrovna včera strávily báječný den u Rodičky a Rodiče v Rodné Hroudě a při obědě se báječně bavily nad dávnými plány kdysi těhotné a naivní Aithne, jak bude Muire vychovávána a jak bude Aithne skvělou rodičkou s malým r. Nebylo například v plánu, aby Muire jedla sladkosti, aby si hrála s mobilním aparátem anebo měla být vychovávána s respektem a úctou, aby i ona sama tyto vlastnosti projevovala ke svému okolí. Nebude nikdy oslovena "Ty spratku jeden" ani žádným podobným souslovím.

Parta brusiče Karhana sice zvládla pětiletku za dva roky, Aithne ze svých plánů za bezmála stejné období nedokázala nic. Jejich byt 2+kk přetéká hračkami na úkor matčiných nasyslených sbírek všeho možného i nemožného, avšak malá dáma si hraje pouze s věcmi, které by dítěti slušný rodič do ruky jaktěživ nesvěřil, několikahodinové pomalé vaření zdravého maso-zeleninového pokrmu končí boucháním konfet po konzumaci pár soust, zbytku v dvoumetrovém okolí batolecí jídelní židličky, sušenkou v rukou Muire a úsměvem na tváří Aithne, šťastné, že pachole "papá".

No a k tomu poslednímu. Aithne se jde zřejmě opět postavit na pomyslnou šibenici za mateřské hříchy a zařadit mezi krkavčice, které zasluhují nejeden plivanec do tváře. Kéž nedostane odkaz na tyto stránky paní Plošticová.

Řekla to. Bylo jí to nesmírně líto, pocítila neskutečné zklamání sama ze sebe. Trvalo naštěstí jen chviličku. Stále je toho názoru, že šrámy na duši jedince způsobují jiné věci, než je dávný konflikt s hysterickou matkou a marné pokusy jí vysvětlit, že na plovoucí hračky v záchodové míse je vskutku dechberoucí pohled.

Aithne se domnívá, že milující matku nečiní milující matkou to, kolikrát denně napíše na facebook, že své dítě miluje. Ani to, kolikrát tam napíše, že naprosto nechápe a zavrhuje matky, které se o takový dar dobrovolně připravují (ano, i tohle se Aithne už nejednou dočetla).



Říká se, že nejlépe své děti učíme vlastním příkladem a konáním. A ano, odpusťte prosím nedokonalé mladé máme, Muire zřejmě bude mít ve svém bohatém slovníku mimo jiné i slovo "spratek", avšak její matka míní ze své dcerky vychovat bytost, která vědoma slušných mravů a pokud možno co nejlaskavějším způsobem zachází s respektem nejen s okolím, ale i sama se sebou. Osobnost, která umí nastavit vlastní hranice a pokud napoprvé laskavé a vstřícné "Lásko, hračky do záchodu nepatří" nezabere, bude holt hledat cestu jinou.

Aithne si také myslí, že slovo "spratek" je fuj fuj a samozřejmě je znovu jejím předsevzetím ho již neužít, ale na šibenici si stoupnout nepůjde. Miluje slovo partnerství. Toto překrásné slovo se začalo před pár lety hojně používat i v souvislosti s výchovou dětí. Partnerství znamená, že jsou si dva lidé ve vztahu (romantickém, pracovním, sousedském nebo například příbuzenském) rovni a jejich potřeby jsou stejně důležité. Někdy to ale vypadá, že se rodiče uchylují k šíleným kompromisům na úkor potřeb vlastních, aby jim někdo třeba v diskuzi na emiminu nenapsal, že není respektujícím rodičem.

Aithne tedy po svých výčitkách došla k závěru, že kdyby jí kamarádka přes její protest házela věci do záchodu, asi by jí stejně řekla, že je kráva.

Přestože ji respektuje a jsou si rovny.

A tož tak.


středa 16. srpna 2017

O Žárlivosti a jiných pohlavních chorobách

Jsou chvíle, kdy si Aithne uvědomuje více kladné stránky samoty. Další z jejích kamarádek je Maith. Je o něco starší než Aithne a má o 14 let mladšího partnera, se kterým má dceru podobně starou, jako je Muire. Aithne pamatuje zrod jejich lásky, zamilované cvrlikání, každodenní přání dobrých rán i nocí, omlazující kůru lásky o téměř generaci mladšího jinocha a všechno to nádherné, co náleží zrodu snad všech velkých lásek.

Ke všem velkým láskám patří zrovna tak různé nástrahy a potíže, které poté velikost těchto vyznání a citů prověří. A je to rozhodně v pořádku. Maith i její Fiann přes pochyby okolí tyto pasti zdolávali statečně, úspěšně a stále s obrovskou láskou. Zřejmě by to stálo za svůj vlastní článek, ta dogmata, jako že muž by měl být starší a žena by k němu měla vzhlížet a podobně. Maith a Fiann jsou důkazem, že všechno může být jako na růžovém obláčku i tehdy, kdy nahoru vzhlíží muž. Ostatně, dle Aithne proto má spoustu důvodů, aniž by královna jeho srdce musela být bohatší o léta ni zkušenosti. Ale může. Jak tomu bylo v případě těch dvou.

Maith je ženou neobyčejně krásnou, s hezkým úsměvem, zářivýma blankytnýma očima a žensky zaoblenými tvary. Zvenku nádhernou ženu doplňuje archetypálně spíše mužskou, avšak velice výhodnou, povahou podnikatelky a schopné managerky. Je skvělou mámou dvěma dětem, z nichž první vzešlo z jiné velké lásky. Je zrozena ve znamení kozoroha, což značí, že se Fiann má skvěle po všech stránkách, po kterých se muž dobře mít chce.

Zdá se, že dvacetiletému Fiannovi spadlo do klína samo nebe. Jenomže když o sobě Nebe neví, že je nebem, může být zle.
I rozhodla se, mladá láska, že tu velikou velikánskou lásku rozmnoží a stvrdí potomkem. Že nové rodince obstará a postaví vlastní hnízdečko, zařídí hypotéku v bance a sváže se být láskou až na věky věků.
I přepadlo Nebe pochybnost. Co když není Nebem a co když on to zjistí? A nezjistil to už? Choval se zvláštně. Kdo je ta slovoježnezasluhujebýtzveřejněno, kterou si přidal do přátel na ksichtbooku a jak si dovoluje mu olajkovat všechny fotky? Kdo to je, no, no? Tohle jí přeci dělat nemůže, ona má právo to vědět, ona toho tolik zaštiťuje, ona je matkou jeho dcery, ona ho přeci miluje!

Když byli spolu Maith a Fiann na zábavě, moc si to užívali a bavili se. Než ho viděla konverzovat s tou krávou, kterou potkal po cestě k odpadkovému koši, kam šel vyhodit prázdný kelímek. Maith se svěřuje Aithne, že měla chuť je oba zfackovat. Ne prý za to, že se na sebe tak hloupě u rozhovoru usmívali. Ale že mu lajkuje všechny statusy, to by si mohla odpustit. Zvlášť když ví, že má Maith a malé dítě.

Aithne přemýšlí, co se od ní očekává. Zvědavý pohled kamarádky vyžaduje pochopení a přitakání, že je ona dáma opravdu nebetyčná zrůda. Jenže Aithne vidí hezkou ženu, která kromě vět které jí vycházejí z úst opravdu nemá důvod o sobě pochybovat, v kamarádce a oddaného milujícího parťáka v jejím, a to tak mladičkém, muži. Bohužel, tohle není to, co potřebuje žárlivost, která infikuje jinak docela moudrého člověka, slyšet.

Aithne tomu prý nerozumí, protože je dlouho bez chlapa.

Zřejmě zaplaťpánbůh.


Kam se poděla Láska? Kde se vzala majetnickost a potřeba druhého ovládat, vlastnit a někam přivazovat, kterou termín lásky nahrazujeme? 

neděle 13. srpna 2017

Resty a tresty

Aithne nepsala přibližně půl roku nic kromě nákupních seznamů. Událo se toho tolik, že neví co psát první, což obvykle končí nenapsaným ničím, takže se vracím ke svému starému dobrému blogovému zvyku udělat si silného turka a  nechat prsty prostě poletovat po klávesnici. A někdy za čtvrt roku se k tomu dadaismu vrátit a smazat jej.

Aithne (i v dobách, kdy jí ještě nebyla) byla čas od času probuzena nějakým spontánním nápadem (které jí obvykle vlastní nejsou), který se jala plnit (což jí také vlatní nebývá) a který její život následně zásadně ovlivnil. To bylo například vnuknutí jít studovat do Opavy ("kde jsi nikdy nebyla a nikoho neznáš) a nikam jinam, z jara roku 2012 myšlenka "běž si koupit šicí stroj, i když neumíš přišít ani utržený knoflík" (společně s šikovnou a tvořivou Eallaine, jedinou ale vzácnou čtenářkou, zdravím, mucky muck :-)) ) anebo dnes ráno (což si zatím nechám pro sebe s nadějí, že budu mít o čem psát za dalších deset let :-) ).

A to se pak stane, že jo, že někdy tyto spontánní nápady způsobí výčitky svědomí a jiné výkřiky mysli jako "Máš v kotelně zabordelený stroj. Aha!". "Máš závěs, který je třeba obentlovat" "Hodil by se Ti kapsář do koupelny." "Jsi dostatečně bystrá, abys z toho vyvodila nějaký závěr?". A znáte také takového toho vnitřního cenzora, popírače, co tahá z rukávu odpovědi jako "Můj stroj je pokažený. Dělá ošklivý spodní steh, pohled na nějž dovede způsobit pásový opar", tak tento cenzor byl po čtyřech letech umlčen výsledky google vyhledávání. "Vytáhni lůžko spodní nitě a otoč šroubovákem".

Aha, aha, aha.



Aithne se chtěla prostě pochlubit, že opět šije.

sobota 12. srpna 2017

Homecoming

Aithne decided to return. Because she had lost. I was always calling "Aithne" the creative, publishing and wise part of myself and it seems like she died.

She didn´t. On the contrary, she grew up,

It seems to me like when I write (althought I have only one - but very special - permanent reader :-)) ), my mind is more clear and there are more reasons why did I made the decision to write again. Just like now I can write in english (I also found out Aithne was murdered thanks to the fact, that my english is worse and worse) and

Aithne differs from me by knowing who she is. In every time. I wanna be that woman again. So I blog again and I would like to do that at least (damm!! would you believe I almost forgot words like these?) once a week. And I would like to be more naked, very honest, to go out on a limb. Because I think that this is what real Aithne is and it´s the only reason she is.



And - tadáá - *fanfare playing* - Aithne is finally going to COME UP and tell you, how to drop 40 kilograms (88 pounds). It will cost some handkerchiefs, but sometimes she knews she owes it :-)