Lámh chúnta ag deireadh mo ghualainn

 Aneb pomocnou ruku najdeš na konci svého ramene. Děje se toho nějak strašně moc a nejhorší na tom je to, že vlastně nic. Aithne občas mžikne okolo, většinou v nějaké konkrétní fázi cyklu, ráno, někde pryč z domu a zbylých 95% času vládne Aglaja, která je v psychickém rozpoložení uměřenému tří letům na mateřské. Zkrátka v psychickém stavu rodiče epileptika a dítěte do tří let všeobecně. Ten poslední článek byl takovým voláním o pomoc, že jsem jej loni v červenci ani nedoťukla. Ale chtělo se mi jej tu ponechat, tak jsem ho "odťukla" nyní. 

Před asi čtyřmi minutami mi volala paní ředitelka z dětské skupiny, kam bude od července docházet náš malý milovaný Bard. Šíleně mě děsí představa, že můj další život je vesměs v rukou právě tohoto mého zlatíčka. Muire šla hrdě do školky ve dvou letech a kousku. Uměla vykonávat všechny potřeby tam, kam patří, uměla se najíst lžící a příboru se přes můj vzdor hlasitě dožadovala, uměla mluvit ve větách a nazpaměť i několikastránkové pasáže z oblíbených knížek. Uměla se převléct, obout a chtěla dělat všechno sama. Slovo "sama" jsem slyšela často a dokázalo mě žhavit do běla. Ach, jak bych dala sama sobě tenkrát opravdu velkou facku.

Bard zřejmě chce, abych si být maminkou malého drobečka naposledy doopravdy užila a hlavně se k nám před dvěma lety přistěhovala paní E. Epilepsie. Tahle paní se ozve kdy chce a vchází bez jakýchkoliv předchozích zpráv. Tyhle dva roky trávila moje hlava zejména smířením se s ní. Ve školce jsou o všem informováni, snad bude i náš Bard Borůvka spokojený, šťastný a v rámci možností co nejvíce zdravý. 

K tomu všemu potřebuje asi v rámci dalších možností zdravou a fit maminku. Psychicky i fyzicky. Ta moje navrátivší nemoc, o které jsem psala loni (v zastrčeném článku publikovaném včera) je anémie, která se mi vrací opakovaně a kvůli ní mě například nepojistili v souvislosti s hypotékou. Teď už na odběry radši nejdu a snažím se více zaměřit na své zdraví prostřednictvím kontroly své stravy a kopáním se k pohybu (v tomto ohledu mi výborně slouží hodinky Garmin). Napadlo mě, že bych naši a svoji cestu zase více sdílela prostřednictvím blogu, protože mi i psaní o svých trampotách částečně tyto trampoty léčí. Uvidíme, jakou formou to pojmu a jak moc s tou svojí kůží vylezu ven :-).

Každopádně jsme na cestě a doufejme, že nás povede dál vstříc lepším zítřkům :-).

 Bon Voyage!

Ag glaoch chun cabhair a fháil...

Aithne se neozvala už snad tisíce let ani na blogu, ani mně. Mám trochu obavy, jestli neumřela. Ale při čtení posledního článku o proběhlém a uběhlém půlmaratonu jsem ji snad koutkem oka zahlédla. Uběhla v březnu ještě jeden. Bez prdele a s poněkud bolavější prdelí. Ale to je na delší povídáníčko. Byl takovou předzvěstí nedávno diagnostikované (navrátivší) nemoci a vlastně se dá říct, že mi běh zachránil život.

První půlmaraton na Palacha byl zdolán vlastně omylem. Nebyl v plánu. V plánu byl dvouhodinový trénink, který mi naordinovaly hodinky (a já tohohle robota už druhým rokem na slovo poslouchám). Tenhle v plánu byl a byl nařízen hodinkami. Bylo to završení tréninku na půlmaraton (překvapivě). Cíl stanovený hodinkami byl uběhnout a můj osobní cíl byl trochu se zlepšit oproti první zkušenosti. Dalším cílem byla charita a virtuální běžecká výzva na pomoc Ukrajině. Nějak mi to to ego lechtalo, že bych vyběhla ze své komfortní zóny a napálila tam tu kilometráž větší, než je mým zvykem. Ta virtuální výzva byla kupodivu strašný nakopávač hned na začátku, kdy jsem vyběhla a prvních 10 km uběhla na své poměry solidním tempem, takže mi reálně hrozilo dostát času 2:15, což by mé ego zlechtalo do bezvědomí. Ovlivněna tímto odhadem jsem se stala ještě motivovanější a ještě rychlejší. A to, zkušení běžci vědí, že je chyba. Zásadně sebou nenosím na běhání vodu, hroznový cukr a podobné blbosti. No jo, protože holčičko obvykle neběháš půlmaratony. Mrzne, tak na co vodu, že jo. Na 10 km přichází obrovská krize. Ruslana, kterou jsem si motivačně nahrála do playlistu, zpívá že mi zagraje muzičenku a už mě neskutečně sere. Nohy mě bolí tak, jak mě ještě nikdy nebolely. Do 15 km v duchu kurvuju, ale pořád ještě nějak běžím. Pak už to jde špatně. Nohy doslova vypovídají službu a chvíli se na cyklostezce ze Spytihněvi povaluju v poloze dítěte. Míjí mě pár cyklistů ale naštěstí mi nenabízí pomoc. Mé, v tuto chvíli tuze malinkaté ego se domnívá, že vypadám jako ožralec v legínách a termovestě. Zbylých 6 km nějak napodobuju běh, ale bolí to strašně. Nakonec jsem se přeci jen zlepšila o minutu. Díky tomu prvotnímu nadšení. Ego se tváří jako pokerový hráč a drží hubu.

Můj první ❤ PŮLMARATON ❤

A pak jsem dostala nápad, že si půjdu zaběhat. Prostě jen tak, ani za ženská práva, ani za psí útulky, ... snad možná za Honzu Palacha, protože se psal právě 16. Leden 2022. Utíkala jsem na konec cesty a tam mně napadlo, že bych mohla až na kraj města a když už jsem byla tak daleko...

Neběžela jsem sice přes celou Alabamu jako Forrest, ale 16.1.2022 to tam cinklo. Já uběhla půlmaraton. Pořád jsem čekala na nějakou emoci, která mě poté provede tímto zápisem. Taková, jaká přišla například po první desítce před rokem, ta byla neuvěřitelně sladká. Ale nic. Teda na té emoční úrovni. Určité uvědomnění a uznání sebe jako běžce však ano, to ale spís postupně. Jen jsem pořád pátrala po nějakém tom "hurá" a proč nepřišlo. Dnes, po pěti dnech, už si myslím, že je to tím, že jsem na něj měla už dávno. Přestože má nejdelší dosavadní vzdálenost byla 16 km a to ještě v létě, 15 km jsem ale běžela už víckrát, přibližně jednou měsíčně. Ale někde jsem četla, že na půlmaraton by měl mít člověk natrénováno 17 km a tak jsem to nějak pořád odsouvala a ani na dnes to neplánovala. 

v plánu byl pouze delší běh, což i to jsem nakonec spíš neplánovala, když mi ráno můj Jediný připomenul, jak mně minulý týden po 15km běhu bolel zadek a taky teploměr ukázal mínus sedm stupňů. Dala jsem tedy své lásce i panu Celsiovi za pravdu a vyběhla směrem do polí, kde si obvykle odbývám své kratší běhy. Tím svým zimním pomalým tempem, kdy se 3 km třesu zimou a holedbám se, že jsem předběhla všechny lenochy ležící na gauči. Ty 3 km, tedy cca 20 minut, je přesně ta doba, kterou mému tělu i hlavě obvykle trvá se zahřát, dostat se do tempa a toho stavu "rauše", kvůli kterému běhám. 

Běželo se mi dobře, najednou jsem vyběhla ve Starém Městě a rozhodla se (po vzoru Forresta), že když už jsem tam, nakouknu i do svého milovaného Uherského Hradiště. A inu, když už jsem tady, tak si vyběhnu i k té naší Pevnosti. V tom kopci, který dělal většinu převýšení mé trasy, jsem se opakovaně vzdávala (vždyť už jsem dost daleko, Jediný je tam na Barda sám, musíš ještě vařit, ..) a hecovala (po dnešku už se ti zřejmě nikdy nebude chtít; bydlí-li tam ještě nevrlý soused Ručička?). A najednou tu stojím, dělám si u Pevnosti nepostradatelné selfíčko, hodinky ukazují 11,3 km. A protože jsem hrdá pokojná bojovnice, vím, že půlku už mám (ehm, napůl) v kapse. 

A teď honem domů. Z Mařatic je to (kupodivu) z kopce, takže příští 2 km jsou "zadarmo". Skrz Uherské Hradiště a Staré město jsem se míjíc bambilion semaforů a lidí, kterým je dvoumetrový chodník úzký, moc těšila, až budu z města pryč. 

Dále cestou prohlížím památník Velké Moravy, než vběhnu do ošklivé staroměstské průmyslové zóny a přes hlavní silnici už vidím hnojiště a svou známou lidupustou "mezipolní" asfaltku. Garminy ukazují 18 km a slabou baterii, stejně jako mé dolní končetiny. Poprvé přecházím do chůze a hudruju, že to tam už musím nacpat, i kdybych se měla doplazit. Nebyl to moc dobrý nápad, protože nohy tuhnou a baterka v Garminech zlověstně bliká. A v tom na mě vybafne zachránce situace. Notně podroušený člověk na staré Libertě ověšené igelitkami. Naštěstí ho přes sluchátka neslyším, zdvořile pozdravím a prchám konečně slušným tempem. Následující kilometr je opět z mírného kopce, mám za sebou 20 km a chlácholím střídavě baterku v Garminech a své nohy, aby ještě těch 1100 metrů vydržely. U nosu se mi houpe nudle a z úst odkapává slina a nemám sílu s tím cokoliv dělat. Vidět mě teď někdo, zajistím dnes osobní rekord i jinému běžci. Naštěstí by do toho mrazu psa nevyhnal, jenom mě. 21 km. Abych uběhla půlmaraton, schází mi ještě necelých sto metrů. Tipla bych si, že mi trvaly tak hodinu z celkových 2:30:08. 

A je to tam a já už teď vím, že asi ne naposledy. Dneska mi bylo jedno, za jaký čas to uběhnu, ale 2:30 jsem v minulosti odhadovala jako takový mezní čas, do kterého bych se chtěla vlézt a možná právě proto, že se mi dnes běželo dobře a celkem jsem se netrápila, se mi nedostavila ta euforie a brouk v hlavě hlodal a hlodal, že tam a tamhle jsem mohla přidat a "kopnout" tam i čas lepší. Ale nechť jde brouk do háje, já mám první půlku za sebou ❤.

Pro případného čtenáře, který se na půlku chystá (a nikoliv na půlečku moravskou) dodám, že i když konec běhu trochu bolel, žádná velká bolest na druhý den se nekonala (zmíněná 15 týden předtím opravdu bolela víc). Přičítám to možná tomu, že jsem po uběhnutí půlmaratonské vzdálenosti, tedy 21,1 km, ještě 1km ušla chůzí, doma vyjímečně nezanedbala protažení, fakt musela vařit ten oběd, po něm šla s kluky na procházku a večer ještě na jednu, abych pokořila další osobák 40 000 kroků (majitelé Garmin hodinek mě chápou). Tedy moje rada zní, nevyvalit se hned doma na gauč, i když chápu, že je to po výkonu ohromně lákavé.

Tři poselství pro mé děti

Dar mateřství vnímám jako posvátný a nesmírně si vážím, že se mi jej poštěstilo dvakrát ❤. I když jsem občas hnána potřebou teoreticky se dovybavit, díky čemuž vlastním velké množství knih (nejen o seberozvoji či rodičovství), na první "mateřské" jsem splacela kurz Nevýchovy (a na druhé znovu její aktualizovanou verzi) a často se mrskám všemožnými výčitkami, jednám většinu času intuitivně a moje duše je přesvědčena, že v tu chvíli nejsprávněji, jak umím. Že jsem ta nejlepší máma. Pro své děti. Poslední věta je důležitá.

Abych věci uvedla na pravou míru, jsem naprosto otřesná třeba ve zprostředkovávání kontaktů svých dětí s vrstevníky. Jsem možná největší asociál v okrese. 

I když hluboce věřím, že násilí nepatří do žádného vztahu, tím méně mezi milujícího rodiče a milované dítě, moje děti "na zadek" už parkrát dostaly. 

Nebaví mě panenky a nebaví mě bagry.

Přes to všechno a mnohem více moje duše věří, že jsem tou nejlepší mámou. Pro své děti! Věřím, že si děti své rodiče vybírají, stejně jako další lidi a okolnosti svého života. Bard je zatím na světě pouhých sladkých šestnáct měsíců a zná v něm zatím pouze své nejbližší (díky tomu zatím nemá příliš možností pro srovnání). Muire už je na své životni pouti déle než 6 let a troufám si tvrdit, že mě za tu dobu zná lépe než jiní za roků jedenatřicet. A moc doufám, že i v jejích 30 budu moci tak jistě jako dnes napsat, že moc souzníme. 

Muire je vichřice. Úplně jiná, než její máma (poslušná šedá myš) a snad proto se tak milujeme, inspirujeme, doplňujeme a vlastně i dost často hádáme. Nálož energie mojí malé Muire (zvlášt v jejích mladších letech, kdy se s ní pracovat teprve učila) ne každý zvládá. Řešila jsem díky tomu již více konfliktů ve školkách, v rodině i jinde. Nejednou jsem si vyslechla výtky na svou "výchovu". Asi částečně i oprávněně, protože mi klasická výchova nikdy příliš sympatická nebyla. Co chci své děti naučit není mít strach z autorit, mlčet dokud nejsou tázáni a že "být hodný" znamená ležet u televize a neotravovat rodiče. 

A co jim tedy chci předat? Budu asi spokojená (se sebou), pokud je naučím tyto 3 věci:

1. JSI V POŘÁDKU TAKOVÝ/Á, JAKÝ/Á JSI ❤

Nikdo jiný není horší než ty a nikdo není lepší než ty. A to platí za všech okolností. Jsi úžasná, báječná, jedinečná a neopakovatelná osobnost. Máš ve světě své nezastupitelné místo. Pokud budeš marnit čas snahou být někým jiným, právě to tvé místo bude prázdné, což by byla neskutečná škoda. Takže nezoufej, že neumíš tohle a tamto, nepovyšuj se nad druhé že oni neumí tadytohle. Jsi dokonalý/á přesně takový/á, jaká/ý jsi. A to i tehdy, když máš pocit, že jsi zrovna udělal/a tu nejhorší chybu svého života. Dělat chyby je výsadou lidskosti. Chyby jsou nášlapné kameny k nevyhnutelnému pokroku. 

2. TVOJE SVOBODA KONČÍ TAM, KDE ZAČÍNÁ SVOBODA DRUHÉHO ❤

Víš, že Tě miluju jako nikoho a přeju si, abys byl šťastný/á. Nikoliv přesto, nýbrž právě proto ti nedovolím všechno. Stavět své štěstí na úkor druhého nepřináší skutečné štěstí a výsledná stavba by stála na velmi chatrných základech. Od sudiček se Ti dostalo darů zdravého těla, moudrého úsudku a teplé peřiny. Buď prosím soucitný s těmi, na něž se sudičkám tolik nedostalo. Uvidíš, že to hřeje daleko víc, než ta naše peřina. Rozlišit, co je skutečná pomoc, je někdy moc těžké ale minimálně zásada neškodit vám bude určitě jasná. I když se zdají ty boží mlýny občas dost lenivé, vězte, že melou opravdu poctivě a spravedlivě.

3. STAREJ SE O SEBE ❤

Vyrobit a porodit Tvoje úžasné a dokonalé tělo mi dalo práci 😊. Na tobě je dobře o něj pečovat. Hýbej se a používej ho. Dávej pozor na to, co do něj vkládáš. Nedej si nikým namluvit, že máš být hubenější, silnější, blonďatější nebo mít menší nos. Už jsem Ti řikala, že jsi dokonalý/á právě tak, jak jsi? Jen se, prosím, o své dokonalé tělo starej tak, jak si zaslouží, aby ti dlouho vydrželo a dobře sloužilo. A i když mě oba budete občas (možná pořád) trochu nesnášet, vězte, že abyste byli zdraví je pro mě důležitější než abyste mě měli rádi. Jo, fakt!

O převoznících, fejsbukových intervjů a nahaté duši

Po posledním článku, který mi trval kvůli rodičovským povinnostem a technickým nedostatkům psaní na mobilu strašlivě dlouho, jsem nečekala, že něco napíšu dřív než za sto let, natož za týden. 

Prostoje mezi Bardovým zpěvem a gymnastikou Muire, vařením a jinou prokrastinací většinou, ano bohužel, trávim tak jako jiné mámy scrollováním facebooku. V jedné uzavřené skupině zaměřené na výchovu a rozvoj dětí jsem nedávno zahlédla dotaz na rozvedené ženy mé věkové skupiny a prosbu o krátké vyjádření k tématu "sex po rozvodu". Vzhledem k tomu, že z dob studií vím, jak těžké je sehnat dobrý vzorek a vymámit z něj kvantifikovatelné data. O to víc nějak citlivá. A celkově jsem si bez velkého přemýšlení řekla, proč ne? Očekávala jsem spíš formu dotazníku nebo hodně konkrétni otázky, než mi sympatická paní napsala, že tvoří članek pro Cosmopolitan na toto téma. (Panebože! Takhle se do něčeho namočit ani si nevšimnout umim jen já). Dotaz zněl, co bych na základě svých zkušeností poradila ženě, kterou čeká první sex po rozvodu. Na co se má taková rozvedená připravit a čemu se má třeba vyvarovat?

Do prkvančic, Veroniko, jsi strašně milá ale jak se dá na tohle probůh odpovědět jednou větou? Natožpak já, je vidět, že mě neznáš. Dobře, tak nechť poznáš... píšu, píšu... pro překročený maximální počet znaků načínám druhou zpravu a uvědomuju si, že zase řeším pro sebe hrozně důležité téma a že mi záleží na tom, co Veronice předám. Protože jsem si však vědomá, že Veronika použije pouze to, na co se mě skutečně ptala (tedy ony dvě věty) a zbylá miliarda znaků ji nezajímá, rozhodla jsem se svou odpověď zveřejnit tady. Otevírám se možná více než musím, ale patří to ke mně a jsem to já. 

Zdravím Vás,  Veroniko ☺️ . 

Předem se omlouvám za to, že neumím odpovídat stručně. Věřím, že si z mé odpovědi vyberete to pro Vás důležité. Ono totiž strašně moc záleží na tom, za jakých okolností ten rozvod nebo odloučení proběhlo. 

U nás k odloučení došlo v době, kdy jsem byla 5 měsíců po porodu, cítila jsem se proto hodně ublíženě a taky jsem následující asi rok a půl byla závislá na dávce rodičovského příspěvku a většinou zavřená mezi 4 stěnami s dítětem. Takže ani jedna z těchto věcí mi na sebedůvěře moc nepřidala :-). Co jsem dělala a poradila bych je práce sama se sebou ve smyslu přijetí toho konce vztahu a současně se ale odprostit od věcí, které nám o nás říkal bývalý partner. Mně moc pomáhala věta "takhle jsem v pořádku a takhle se mám ráda a přijímám se". V kontextu tohoto rozhovoru budu mluvit spíše o tom odloučení, protože my se rozvedli až dva roky po tom, co jsme šli od sebe (ne proto, že by se někdo z nás ještě rozhodoval, ale protože já byla závislá na RP a chtěla, aby žádost podal on a on si na mě zase chtěl uplatňovat daňové úlevy).

Zpočátku jsem měla pocit, že musím směřovat všechnu svou energii pouze k dítěti, které budu nyní vychovávat sama a věci jako sex byly na míle vzdálené mým myšlenkám. Hlavně jsem v těch myšlenkách nebyla vůbec ani já, nedbala jsem o sebe, pěstovala si svých těhotenských +30kg a řešila hlavně tu finanční a existenční stránku nás, abychom mohly bydlet s dcerou samy (ne s bývalým a ne u rodičů). Tam možná podprahově byly ty zadní vrátka a potřeba "dělat si co chci". 

Ve chvíli, kdy jsme byly v nájmu a samy, začala jsem si uvědomovat i existenci sebe sama, začala si dělat radost v době, kdy mě dcera nepotřebovala (vlastní aktivity, v mém případě šití, cvičení, jóga a meditace a z toho plynoucí nové myšlenky směrem k rozvoji sebe samé). Tím jsem se stala šťastnější a časem jsem si v zrcadle všimla něčeho trochu pěknějšího, než tam bylo před rokem (po rozchodu). A nějak přišla i ta potřeba si to prožít i v tom vnějším světě, že mohu být ještě pro někoho přitažlivá. A kde se může osamělá matka ročního batolete, která má velmi omezené možnosti hlídání seznámit jinde než na badoo? (Jestli je i jiná možnost, rozhodně radím tu!). A v tuto chvíli by se má rada imaginární ženě odvíjela od toho, co chce ona. 

Já věděla, že chci byt ještě sama. Bylo mi jasné, že jako osaměla matka s ročním pacholetem musím působit značně zoufale (což jsem s rodičovským příspěvkem, který tou dobou čítal celých 7 200 Kč asi byla) a nechtěla jsem za těchto okolností budovat vztah. K tomu, abych měla já osobně ale milostný vztah jakéhokoliv rázu, potřebuju být zamilovaná. Toužila jsem po té chemii, vášni a cítit se žádaná ale bylo mi jasné, že si to potom budu muset odžít i s tou bolestí, která bude nasledovat. Takže jsem se přihlásila na to zpropadené Badoo - a tohle neni rada, protože jsem najednou jako opuštěná matka, ktera žila rok jako někdo, kdo nikoho na této planetě nezajímá, byla najednou jako v Jiříkově vidění. Kdo zažil, ví. Obrovská záplava zpráv, jejichž adresáti by se dali s trochou nadsazky rozdelit do dvou hromádek: sexuálni loudilové a "hodní kluci", kteří mě div nežádali o ruku a nenabízeli mně i pro ně cizímu dítěti zajištěnou budoucnost a pohodli. 

Protože jsem za prvé nechtěla z výše uvedených důvodů vážný vztah a taky jsem ve druhé skupině viděla spíše také utrápene duše, které prostě nejsou v pohodě samy se sebou (nevěří si a nemají se rádi), tady mi bylo jasné, že zde své vzdušné zámky stavět nebudu. Ale nebyla jsem ani dobrý cílový objekt pro ty loudily. Já měla osm let jednoho partnera a povyrazit si za účelem jednorázové romantiky a tuto za pár dní zopakovat s někým jiným, to se mi příčí a neumím to. Takže jsem si s různými jinými dušemi spíše "psala" a říkala si, že jednou ten můj život nějak dopadne. 

Až jednou jsem se zabouchla až po uši. Byl to loudil, který nevystupoval úplně jako typický loudil a ja mohla předstírat, že nemám tušení. Měla jsem důvod se namalovat, obout podpatky a rázně vysvětlit svému ex, že chci někdy večer pro sebe a ze si dceru dvakrát za měsíc vezme na noc. 

Můj převozník (až dnes vím, že se tomu tak říká) měl černé vlasy, ty nejmodřejší oči a krasnou postavu, i když následkem vážného zranění byla jeho neodlučitelným parťákem francouzská hůl. Byla to paráda, konečně jsem existovala, v břiše mi lítali pověstní motýlci a já četla každý večer smsky o sobě, že jsem prý úžasná (jenom jednu chybu mám, ... ) a dneska si myslím, že tenhle vztah, ač založený na těch "nízkych pudech" byl jeden z nejdůležitějších v mém životě. Dodal mi totiž přesně to vědomí-sebe, které jsem potřebovala do svého života dostat. Poté se mi (v opilosti) můj převozník svěřil s nějakými city ke mně - ale taky mi řekl, že moje (milované) dítě je pro něj velký problém a v tu chvíli jsem to ukončila, protože jsem si nechtěla nechat věšet bulíky na nos a trestat tak sebe samu. Taky mi vadily jeho možné další vztahy podobného rázu (ja byla přeci jen dostupná jen jednou za dva týdny) a možné nemoci apod. A musela jsem si holt přiznat, ze já jsem tvor monogamní a taky zkrátka a prostě, že tohle nechci. 

Odtruchlila jsem si to jako standartní rozchod. Parkrát jsem ještě někam s někým šla, ale nikdy to neskončilo ani pusou, většinou to byl prostě jeden z těch dvou skupin a nebyla tam ta chemie a energie. Až jsem, už v době kdy jsem pracovala a byla samostatná, potkala zvláštní kombinaci obou, loudila co mi sliboval lásku na celý život a kupodivu to klaplo na první dobrou a dnes spolu máme syna, domek a krásný vztah (přestože jsem mu "dala" hned první večer).

Moc se omlouvám za epos a nyní snad vyplodím nějakou tu radu:

1. Vědět co chci. Neřešit očekáváni a názory druhých. Rozmyslet se, co vlastně potřebuji a chci nyní a za tím kráčet. Tohle vědomí toho, co chci je asi to nejtěžší, protože se často schovává za to, co bych měla, co potřebuje dítě, co si o mně kdo pomyslí atd.

2. VĚDĚT KDO JSEM. Taková, jaka jsem, jsem v pořádku. Nesnižovat svou hodnotu tím, že se "dám" prvnimu, kdo si o mě řekne. Ale na druhou stranu "Sedávej panenko v koutě" opravdu neplatí...

Konec (vlastní) citace.

Teď když to po sobě znovu čtu, asi bych poradila i to, že není všechno zlato, co se třpytí. Taky, že není každý zdánlivý padouch zlý a že mi ten můj převozník tenkrát asi fakt změnil život, možná že bych bez něj byla úplně jiný člověk, nepoznala bych Jediného a nenarodil by se Bard. 

Radím Ti, imaginární ženo, sledovat Sex ve městě, protože tam se dozvíš, že nejdůležitější vztah je ten, co máš sama se sebou. 

A taky radím nesoudit žádnou osamělou mámu, co po nocích lustruje Badoo.

(Života) běh

V podstatě dva roky o sobě Aithne nedala vědět, mimo té krásné zprávy o narození Malého Prince. Netuším, zda jsem někomu chyběla (vzhledem k tomu, že odkaz nerozdávám, spíše tuším :-)). Co ale vím naprosto jistě je, že psaní strašně moc chybí mně. Stejně jako hodně jiných volnočasových činností, kterých se maminky dětí do tří let rády vzdávají kvůli nejkrásnějším, ale i nejnáročnějším povinnostem na světě. Protože mě ale bývalá šéfka minulý měsíc požádala o pomoc s určitou "papírničinou" kde jsem chca nechca psát a verbálně se vyjadřovat musela, zjistila jsem že mé vyjadřovací schopnosti vlivem "dovolené" chřadnou. Zkusím tedy nyní nechat prsty proběhnout po klávesnici, abych to kdyžtak zjistila, že jsem se stala zcela negramotnou a nerozeznám jiná písmena než ta, která dávají dohromady slovo "sunar" .

Ohledně pestrobarevných měsíců, které jsme společně již ve čtyřech, prožili se možná rozepíšu příště. A možná nerozepíšu, protože kdoví kdy děti zase dovolí, ale hlavně ta náplň života zasloužilé matky zase není tak zajímavá (přestože je barevná velmi). Nicméně já tu svou tězkou hlavu mám potřebu někde pravidelně vysypávat :-)), i proto jsem moc ráda, že jsem kromě lásky k časově náročnému psaní objevila velice nečekaně lásku k běhu.

Rozhodla jsem se právě o běhu rozepsat zejména proto, že jsem si stoprocentně jistá, že toto spojení běhu a mé osoby by vám nevěřil nikdo z lidí, kteří mě znali v minulosti. Zejména pak učitelé tělocviku. Bože, jak já vytrvalostní běhání nenáviděla! Ostatně jako většinu fyzicky náročných aktivit... Takže, fakt že jo, paní učitelko Mejzlíková, já už dva roky (s přesně devítiměsíční břichatou pauzou) 3-4krát týdně běhám. A ještě doma brečím, že nemůžu víc. 

Začalo to všechno na mé devětadvacáté narozeniny, respektive dárkem od mé maminky. Ještě před tim, než povím, co mi tenkrát darovala, bych ráda oběma svým rodičům poděkovala. Nejen za to, že mě na svět přivedli, ale zejména za to, že mě právě s vědomím toho JAKOU bytost přivedli vedli a vychovávali životem přesně tak, jak jsem to potřebovala. S láskou a úctou k lásce a úctě. K druhým a k sobě. Ke své osobnosti, ale i k tělu. U mně bylo už od prvopočátku jasné, že olympijská medailistka ze mě nebude, nesnášela jsem organizované sporty (například běh), tělocvik a byla jsem vždycky dřevo. Jako většině dětí i mně chutnaly sladkosti a slanosti. Naši mě vždy brali takovou jaká jsem, se všemi mými přednostmi (téměř samé jedničky) i chybami (ohyzda dvojka z tělocviku na vysvědčení). Nicméně jsem byla vychovávaná v tom, že pohyb je něco, co dělat je nutné stejně jako provádět zubní hygienu. Vybavují se mi procházky s tátou nebo dědou a babičkou plné rozhovorů o vesmíru a planetách, zvířátkách v lese a jiných věcí, díky nimž bylo možno čtyřletou línou Kačenku nevědomky udržet v pohybu. Vybavuje se mi maminka pravidelně cvičící ásány v obyváku. Úplně živě ji vidím, když mi předává neskutečně krásné fialové švihadlo, co má místo úchytů roztomilé pejsky. A pak toho živého pejska, černou labradorku Báru. Taky poučení, že s Baruškou se chodí na procházky každý den a za každého počasí. Táta s ní dokonce svého času běhal ("proboha proč to dobrovolně dělá?"). Svoje první kolo s přehazovačkami už si moc nepamatuju, ale tu radost a pýchu zcela živě, stejně jako svých prvních pár uplavaných temp. Takže děkuju Vám moc. Tohle všechno v mém dětství byla ohromná zábava a radost, moc mně to bavilo. V žádném případě jsem tomu ale neříkala sport, ten jsem nesnášela a věděla jsem stejně jistě jako to, že večer slunce zapadne, že já nikdy sportovat nebudu. Milovala jsem procházky s Barčou (denně jsme ušly 8-10km), výlety s kamarádkami na kole a chodit na "koupák". Později (asi v 21 letech) jsem se zamilovala do jógy a už se neodmilovala. Ale to mně pořád bavilo, takže sport to nebyl. Nutno je také dodat, že jsem si několik let pravidelně přibalovala do somradla, které jsem nosila na procházky s Bárou, cigarety a zapalovač a po vyšlapání těch 100 výškových metrů si vprostřed procházky hrdě foukla. U toho se však nepřestávala kochat krásnou přírodou při pohledu z kopce, vajgl jsem si odnesla zpět do rodné vsi a tam ho vyhodila. Přeci nebudu tu krásnou přírodu hyzdit. Mami, tati a paní učitelko Mejzlíková, uznávám, že jste to se mnou měli fakt těžké. Já byla asi nejen tenkrat fakt podivný patron...

 Na střední a hlavně vysoké škole jsem nakynula do takových rozměrů, že už jsem slovo sport ani nemohla vyslovit, protože jsem si byla jistá, že by všichni lidé ve vzdálenosti doslechu museli propadnout v huronský smích. Nicméně láska k přírodě, zejména dlouhým procházkám, mne provázela celý dosavadní život (a věřím, že bude dokud budu mít nohy). Částečně jsem to přisuzovala svému spirituálnímu já, že mě baví být sama, dýchat čerstvý vzduch a kráčet daleko předaleko... Kdyby mi tenkrát někdo řekl, jak blízko nyní mám k běhu, vysmála bych se mu.

Jak již mnohokrát napsáno bylo, moje největší vnitřní i (z toho plynoucí) vnější transformace proběhly po narození Muire a hlavně po odchodu od jejího otce. Našla jsem sama v sobě kamarádku a začala bořit všechny báje a mýty o sobě, které mi do té doby buď konkrétní lidé tvrdili, anebo jsem jim prostě sama vařila. Například mýtus, že blbě vařím jsem rozbila tak, že jsem šla a uvařila svíčkovou. Byla fakt výborná (a začali se ke mně častěji zvát přátelé na oběd)! Tohle boření mýtů se mi zalíbilo, proto jsem se vrhla na další: že jsem tlustá, líná, nepořádná, nepřitažlivá, nikdy nedokážu x, y ani z. Je právě září roku 2016. Jsem už rok na rodičovské dovolené s dcerkou, v pronájmu, s rodičovským příspěvkem 7200 Kč, takže  velmi závislá na almužně od bývalého partnera. Vážím 90 kg.

Střih. Píše se rok 2019. Už dva roky pracuji ve svém oboru, v terapeutické dílně, bydlím s dcerkou a nejúžasnějším a nejkrásnějším mužem, kterého jsem dosud poznala v jiném pronajatém bytě, ale chystáme se stěhovat do vlastního domečku v nedaleké malebné vísce (na moji půlku mi dali hypotéku, juchů!). Vydělávám a dokonce využívám automobil, který jsem dostala po mamce k užívání (a bořim báji kterak neumím řídit). Hodně společně chodíme na procházky do lesa, přírody, na hřiště a výlety. Moje miminko už dokáže našlapat pěkné kilometry a naučilo se jezdit na kole. Já si každé ráno přivstanu a zacvičím jógu, v týdnu cvičím i hodinové lekce, moje parťačka se ke mně občas přidává. Moje mamka třeba začala asi před rokem běhat. Jedna z mých nejdůvěrnějších kamarádek, Evička, nedávno běžela Pražský půlmaraton. Brr.. Fuj... to já bych nemohla a nedokázala. Rozhodně bych neuběhla ani 200m. Teda minulý týden jsem vlastně běžela z práce na autobus, abych stihla vyzvednout Muire ze školky, ale dobrovolně teda nikdy!

Kde že jsme to byli? Aha, u těch mých posledních "dvacátin". A co že jsem to kromě toho krásného a výborného dortu od maminky dostala? Z hlediska tohoto vyprávění je asi nejpodstatnější jedna darovaná kniha. Jmenovala se "běhej mami, běhej!". Proboha. Fuj. Mami, proč? Vždyť mě znáš líp než kdokoliv ve vesmíru, víš, že si raději useknu ruku než běhat... tak proč takhle vyhazuješ peníze? 

Jestli ve mně něco z minulosti zůstalo, pak je to takový ten syndrom hodné holčičky jedničkářky a úcta. Z úcty a poslušnosti si teda tu darovanou knížku aspoň přečtu. Maminka mi ji koupila přece z lásky a taková věc darovaná z lásky přece nemůže podkládat skříň nebo být šoupnuta někomu, kdo by se na běh hodil víc než já (tedy komukoliv). Čtu. Čtu celkem zajímavé věci. Mimo teorii běhu, kterému ja se teda rozhodně nikdy věnovat nebudu, druzích tréninku, tepové frekvenci, tempu či kadenci čtu taky zajímavé příběhy. Třeba o paní, co začala běhat v pětašedesáti, o druhé paní, která překonala rakovinu a "běhá, protože může",  nebp jiné paní, která má vážně nemocné dítě a "běhá, protože její syn nemůže". Semtam se dojímám a přistihuju se, že se mi to líbí, když už nic, tak číst se to dá. Ty charitativní závody zní fajn, kdybych uměla běhat, taky do toho jdu. A nakonec je tam tréninkový plán pro taková telata, jako jsem já. Pěkně den po dni, celkem na 8 týdnů. Jako, pro někoho, kdo fakt chce běhat je to asi dobře vypracované, ale chudáci my, co jsme nebyli obdaření. A fakt jsme nebyli? A co to takhle zkusit? A kdy jako, ses zbláznila? S tříletým mrnětem, full-time prací, kterou si ještě často nosím domů a už teď spánkovým deficitem na tři životy? No, stejně tu půl hodinu ráno po Euthyroxu nemůžeš snídat, čučíš do blba a lelkuješ, potmě tě navíc červenou, zpocenou a uhekanou nikdo neuvidí, hm? A víš co, tak fajn, (ne)dokážu to sobě a hlavně mamce, že se mnou to fakt nepůjde a ať mi takové věci už nekupuje. 

Jsou 4 hodiny ráno, 14.7.2019 a já poprvé vybíhám. Stáhla jsem si na to aplikaci, střídám běh s chůzí. Minutu běžím a minutu jdu. To celé asi třicet minut. Pak, pokud to přežiju, půjdu do sprchy, vyrobím ze sebe člověka, připravím a nakrmím dítě, odvedu je do školky a sebe do práce. Běžím. Kupodivu minutu běhu dokážu zvládnout. Myslím na svého dědečka, který přesně před osmi lety umřel. Dělal lehkou atletiku, umístil se i v nějakých republikových tabulkách (promiň, dědečku, že mě to tehdy s tou mojí dvojkou z tělocviku vůbec nezajímalo). Určitě by se mu líbilo mě teď vidět. Kousek běžím vysokou trávou na mařackém kopci kolem vykopávek z dob Cyrila a Metoděje, zároveň pode mnou bliká probouzející se Uherske Hradiště, na východě (kupodivu) se skýtá nádherný pohled na vycházející slunce. Už běžím asi osmou sekvenci a pořád jsem neumřela. Tohle rozhodně chci ještě zažít, už teď vím, že půjdu zas. 

Tak on to beztak není běh, žeo. Střídám to s chůzí. Nicméně dobře mi to udělalo. Kdybych takhle chodila třikrát týdně "běhochodit" je to stejně lepší než nedělat nic. Následujíci týden už při tréninku běžím víc než chodím, ten další už střídám 8 minut běhu s minutou chůze. Ptám se kolegyně v práci "Ty fakt dokážeš běžet dvacet minut v kuse?". Nechápu. V příspěvcích v běžeckých skupinách se někteří blázni chlubí uběhnutím 10, 20 nebo 30 km. Nechápu... Proč to dělají? Po pěti týdnech slavím úspěch a dokážu běžet opravdu 20 minut, ono to fakt jde týjo. Po oněch osmi týdnech jsem uběhla souvislým během 5 kilometrů, trvalo mi to asi 35 minut a až teď teď se nestydím okolí i sama sobě přiznat, že běhám. Běhám a baví mě to.

Stěhujeme se do našeho domečku, poznávám nové běžecké trasy ale stále běhám trikrát týdně vždy 5 km, ani o chlup víc. Jsem nějaká unavená, to bude asi tím stěhováním. Ale pak se mi hlásí Borůvka, což byl pracovní název pro našeho Jeníčka, dvěma čárkami na těhotenském testu. Po úvahách se rozhodnu, že jsem opravdu běžec sólista a pro dobu radostného očekávání si dávám pauzu. Nejsem skupinový běžec. Ale jsem rozhodnutá se co nejdříve po porodu zase rozběhat. Přestože se snažím držet "zkrátka", hodně chodím i té práce neubývá, překonávám těhotenská kila s Maruškou a z váhy 64 kg se v srpnu z porodnice vracím s miminkem a vlastní vahou 90 kg. Přesně za měsíc, 5.9.2020 znovu "po indiánsku" vybíhám. Tentokrát to jde rychleji, cíl 5 km je brzy zdolán a otázka, proč někdo běhá 10 km je znovu na stole. A v únoru už ji mám za sebou i já, stává se ze mě stejný pošuk. 

Světe a paní učitelko Mejzlíková, já běhám stále. Běhám a miluju to. Když běžím, miluju život ještě o maličko víc. Často říkám, že běh je moje modlitba a ta závislost je více duchovního, než fyzického charakteru. A i když je se dvěma dětmi energie málo, právě zde ji dobíjím. I když často zažívám sérii pěti špatných běhů, abych si ten šestý strašně moc užila a dočkala se odměny. I když vybíhám a za mnou zůstavá hrozně moc věcí, které bych "měla" udělat, vím, že nikam neutečou a naopak na chvilku utéct potřebuju já. Běh je spravedlivý, co mu dám, to mi vrátí a to na něm miluju. Současně mě naučil také to, že jediný soupeř jsem sobě já sama a porážka sebe sama v tomto bezesporu bojovém sportu je ta nejsladší.

Naběhala jsem už více než 1500 kilometrů, běžela za všech možných druhů počasí. Nebojím se už ani kopců, ze kterých je té krásy venku vidět ještě mnohem více. Díky běhání jsem se toho naučila hrozně moc o životě, světě, o sobě. Vyřešila jsem nesmírně vnitřních i vnějších konfliktů, dala si spoustu "dovolené" ze svého života, překonala nesčetně vlastních limitů a dneska už vím, že tyto hranice z ostnatého drátu si stavíme pouze ve vlastních hlavách. Děkuju Ti, Bože a maminko, že mě Váš smysl pro humor k běhu a velké lásce k němu přivedl!

Můj malý princ

Dne 5.8.2020 se Aithne dostalo podruhé nejkrásnějšího daru být mámou. Narodil se chlapec s moudrým pohledem a dlouhými prsty, což je zatím jediná dědičnost ze strany mámy. Narodil se malý Bard.

K milované Muire přibyl další uzlíček štěstí a lásky. S jeho sestřičkou jsou v něčem stejní a v něčem jako oheň a voda. Předně tedy malý princ narozdil od Muire na svět nijak nepospíchal, pověstný "chlapský flegmatismus" nechal zajít do takové míry, že byl porod v 42. týdnu vyvolán.

Neméně to byl ovšem zážitek krásný. Alespoň si Aithne obhajila svou pozici mezi rodičkami ( a Rodičkou), kteří ji doteď tvrdili, že porod Muire byl krasny jen proto, že Muire byla maličká a měla malou hlavu. Bard byl (a je) velký a jeho hlava jakbysmet. Přesto se Aithne podařilo být při jeho zrození daleko víc vědomá a vědomě pracovat s bolestí. A porodní bolest je zanedbatelná daň za všechno to štěstí❤. Z celého srdce děkuji ❤.

Děkuji za mou báječnou rodinu. Díky za našeho úžasného tatínka, který mě celých těch 13 minut jeho přítomnosti u porodu :-D (no jo, díky, že to byla rychlovka a díky Jeňulko že jsi na tatínka počkal ❤) krásně podpořil a že jsem mohla narození druheho dítěte sdílet s láskou ❤. 

DĚKUJI za mou MILOVANOU a úžasnou holčičku ❤ díky že je tolik plná lasky a svého bratříčka bezelstně miluje. Však taky byla Muire úplně první, kdo se o něm dozvéděl. Měla jsem asi jako všechny mámy strach, zda budu mít dost lásky pro obě děti a jako všechny jsem najednou zjistila, že je miluju obě ještě více. Že mateřska láska se nemusí dělit, nýbrž je nafukovací. A s každou pusinkou Muire a jejim očmucháváním Barda ("pvotože on taak kvasně voníí") mačkam slzu a uvědomuju si že ji miluju ještě víc, přestože bych před vteřinou přísahala, že víc už to nejde. 

A Tobě, Ty moje třetí modroočko ❤ nekonečné díky, že jsi přišel a udělal nás kompletními. Od začátku mi připadás strašně moudrý. Jak pozorně koukáš na všechno okolo sebe a vnímáš, zvlašť při rozhovorech s Tvým tatínkem, kterému se tolik podobáš a doufám, že zdědíš i jeho povahu ❤. Uděláme vše, abys byl šťastný Jeníčku a doufám, že Ti sudičky přiřkly hodně zdraví, synáčku. Milujeme Tě s Tvým tatínkem a sestřičkami z celého srdce.