Kdo nás odstěhuje na duhu?

Dny plynuly jako voda, na níž je teď překásný pohled, kdy na ni nádherně svítí podzimní sluníčko a odráží se červánky. Stromy šumí ve větru a Aithne se skýtá její nejoblíbenější pohled v roce. Přesto však snad poprvé v životě prožívá podzimní únavu. Nebo je to životní pesimismus podobný tomu, který nastal před rokem? Pesimismus lačný a chtivý změny? To je přece pesimismus vždy, hloupá Aithne.

Snad je to stresem. Klienti, ač přemilí, dovedou jako každý někdy vysát z člověka duši. V době přechodu mezi školkami hlídala mrně Muire bývalá chůva z bývalé školky. Úžasná dáma. Stejného mínění je i mrňous. Protože se bývalá chůva, které říkejme teta Leanaí, právě stěhuje a mámá shodou blbých náhod se musela školit, vezla Muire "na službu" do Hroudy, k babi a dědovi. Muire cestou nazpět v zadní sedačce žvatlá a háže rozumy.

"A kdy fe my budeme ftěhovat?" Táže se bystrým pohledem, jako vždy s důrazem na osobní zájmeno.

To netuším. "Kam by fef, pardon, ses chtěla stěhovat, miláčku?"

"No pvece na duchu".. Na duchu?

"NA-DU-HU" bez tázání osvětluje malá paní učitelka, již zvyklá na fakt, že její matka je ten nejméně chápající tvor ve vesmíru, který se navíc po letech učí znovu svírat volant.

A dozvěděla se dnes, že má zbytnělou empatii. Jejími nejoblíbenějšími školeními jsou sebekaučovací výcviky. Dělám si samozřejmě srandu.

Paní Zbytnělá empatie přemýšlí, jestli nekývne na ten nápad se stěhováním. Změnu to chce. Samoživitelka Aithne se zase necítí být ničím větším, než samoživitelkou Aithne a současně tomu nepomáhá ani fakt, že se cítí být stále větší.

"Pustíme Rebelku" dožaduje se Muire své oblíbené pohádky a znovu má s sebou všechny odpovědi, aniž by nepadla jediná otázka.

"Co víc než lásku můžu dát? Co víc než lásku můžu chtít" Díky, Rebelko. Díky, že to jednou zase vím. I když jen na pár desítek minut, protože jsem hloupá trumpeta.

Aithne si díky animované romantice znovu připomíná, že nejlepší co v současné chvíli může udělat, je být dále jen co nejvíce sama sebou. Jen na sebe klást podmínky a hlavně především sobě upřímně sdělovat svá přání. Být upřímná v analýze svých přání. To jest vědět, že tatranka není přáním, za touhle tužbou je potřeba mít se doopravdy rád (a takový člověk přece nejí tatranky, viď že ne, no vidíš).

A abych nebyla jen negativistou, polovina hradišťského příbytku na váze je fuč.

A abych se zas samým pozitivismem neroztekla, těch posledních 5 nikdy nejde... Co s tím? Snad další signál znovu pátrat po svých opravdických přáních.

Od teď už snad opravdu.

Muire sama proti všem

Lady stir your Cauldron well - Chant your words and sing your spell

Inu, ráda bych. Na Aglaju Ivanovnu naštěstí nezbylo pranic času. Nostalgicky vzpomíná na jejich začátky v Pevnosti. Hlavně na hladký nástup Muire do školky, úžasnou atmosféru tam a její radost z každé návštěvy zařízení... Toto se začalo radikálně změnit, osvícený personál byl postupně odejit, aby nastoupil ještě osvícenější. Ve dnech minulých pospíchala Aithne pro své robě do školičky, aby se ve dveřích střetla s učkou s přísným pohledem a vysokým sopránem, který zněl "Muire nám dnes zbila naši novou chůvu".

Maličkatá Muire, sluší se dodat, měla velmi v oblibě "starou" chůvu, což bylo možná v důsledku toho, že odejivší chůva měla upřímně ráda Muire.

Kde je Tvůj na mateřské tak těžko splácený kurz Nevýchovy, Aithne?

Pamatuješ, jak jsi byla výchovnější než výchova sama.

Inu, dědičný hřích. Muire zkrátka dostala čočku.

"Ale, co to slyším? To teda nenene, tytyty, to se dělá?" Prostě parodie na matku.

Sopranistka nesdělila žádné řešení, avšak nabídla Aithne jak omluvit svou prasečí výchovu "možná je nemocná. Kašlala".

Ztlučená a pohmožděná nová chůva jí však tuto naději sebrala druhý den v telefonu, kdy se Aithne pokorně plazila omluvit a vyzvědět o situaci více: "Prd je nemocná. Řeže tu všechny. Roste Vám pro kriminál."

Muire se ukázala být skutečně nemocná, avšak Aithne stále nevěřila, že by její malá modrooká panenečka v nemoci ni ve zdraví kohosi tloukla. Úsměv nad tím, že by přeprala statnou třicátnici se všemi smysly snažila potlačit morálkou až upjatostí sobě vlastní. Muire však vše přiznávala. Ano, zbila tetu. "Pvooč? Nefíím.".... Že se to nedělá však fí. Už to nikdy nikdy nikdy neudělá. Ale pfoč to udělala nefí.

Po týdnu na paragrafu už to fí. "Já sama. Sama jsem chtěla umývat ručičky a teta nedovolila". Muire je totiž na své "fama" velmi háklivá a zrovna jejímu vzteklému prosazování své samostatnosti Aithne bránit nechce (neboli na bránění již dávno rezignovala, sic by se se zlou potázala). A musela také sebekriticky uznat, že i ona si kdysi své "fama" horko těžko vybojovávala, tedy tuší co za poklad tyhle primitivní bojové výkřiky pro Muire znamenají.

Inu, Aithne - máma medvědice byla opět na světě. A vlčice Muire jde dál do světa. Státní školský systéme, třes se!



"

Setkání s Aglajou Ivanovnou

K Ježíškovi chce Kamasútru. Potřebuje totiž mnohého vyzvědět o mužích, ženách a zákonech jejich vzájemného působení. Kamasútru nečetla, ale o čempak jiném měla by taková kniha být? Jak kdysi předvídala Maith, Aithne se to kdysi pradávno krásně a velice zlehka hovořilo, psalo a poučovalo o lásce, žárlivosti a jiných pohlavních chorobách. Zjistila, že jak kdysi tloukla hubou, až se z ní prášilo, stává se z ní podobně žárlivá hnusoba, jakou měla tenkrát chuť nazvat Maith.

Amhain Ti nepatří, příjmi jednou provždy svá vlastní slova, Aithne a buď prostě dál tou nejkrásnější verzí sebe sama, jak jsi kdysi přísahala. Konání ostatních neovlivníš, změnit svět můžeš pouze skrze změnu sebe sama. Není třeba více psát, protože by se mohla probudit spící žárlivá kreatura, lépe je o tom promluvit s Jediným.

"Miláčku, můžeme si popovídat? Viď že u toho na mě nebudeš řvát, viď že ne..."

Aithne je Jediného Jedinou (jak s láskou pronesl) nikoliv od věčnosti, nýbrž od letošního osmnáctkového letopočtu. Kdysi v historii Amhaina byly i jiné jediné, některé z nich mají trable ve vztazích a rády by se utěšily právě na rameni Jediného.

Miláček chválapánubohu neřval. Znovu jí zopakoval, že si přeje, aby právě ona zůstala Jedinou a ona předchozí Jediná již Jedinou není a nebude, ale slíbil jí přátelství. Aithne, nová výzva před Tebou, go on! Ukaž znova tu nejlepší verzi o které stále hubou tlučeš.

Navštívili společně čarokrásné území Žítkové, kde Aithne byla naposledy před třemi lety. Vzal ji poprvé do kina na Prvního člověka (a to předtím, než se začala dožadovat potvrzení statutu Jediné)...

Šli na houby a našli houby.

Paráda.

Nejkrásnější verze Aithne se snad už belhá naproti a chromou duši vláčí za sebou.

V opojení sedmikráskového čajíku

Před roky věštila jí, jako dívence na prahu dospělosti, cikánka s obligátním šátkem na hlavě. Že v jejím těle prý velké srdce sídlí a že nemá dbát moudrých rad a její jinakost růže přinese tehdy, až ji naplno odhalí světu. Vnější schránka děvčete se uchichtávala s ostatními přítomnými, avšak srdce se odhodlalo věřit dál v duchy stromů, víly, boží spravedlnost i cikánčina slova. S přijetím své jinakosti však pár let otálelo. A skutečně až pak to šlo... Vrhnout se skrz iluzi do žití vlastních snů...

Aithne má již quiet book došitou, úspěšně a s velkými Pompejemi odevzdanou (napůl rozškubanou, proto otálím s nafocením) a dokonce vyžehlené prádlo. Po měsíčním maratonu a aktuálním doháněním všech restů, v tuto chvíli kupodivu zejména v zaměstnání, zase vnitřní divoška začala plakat (bože, už se vyjadřuju jako autorka padesáti odstínů Greye, u všech ježků!). Dneska ji příjemně roztancoval Damh the Bard, hrneček oblíbené čajové směsi od druidů a nějak je to zase ta stará flegmatička Aithne, které je všechno buřt a protože má doma náhodou pracovní notebook (ona to až zas taková náhoda není, protože se na něm chtěla věnovat tomu, čemu má pracovní lapťop sloužit - eehm práci!) - je zde přítomna ač rácium nachází se snad i v tom Humpolci.

A jak tak byla roztancovaná asi už hodně, protože jí to dal znát psychotický soused zeshora (ano, zeshora), myslela na krásný víkend, výlet s Muire na kole do rodiště Maewyna, na pouť na témže místě navštívenou s Amhainem, na objevování krás Buchlovského okolí, po rázovitém zadupání psychotika si uvařila čajík a jala se psát na věřte nebo ne, milovaný doklad své existence.

Chcete po ní moudrost? Asi ji sama hledá v nynější chvíli sama, protože Aithne (neboli divoška, která umí tancovat s vlky) trochu stoná a občas se zdá, jako by snad i umírala, ale chce v dnešní večer sama sobě slíbit (protože sliby druhým jsou pramálo motivační), že o sebe skutečně zase začne pečovat. Že nebude jíst jídlo, které jí dělá smutno na duši. Že nebude nabírat sil po práci sjížděním rypák-booku nýbrž že je bude nabírat právě tancem, ať už bude tančit v tu chvíli s Muire, Amhainem nebo právě Aithne, která je tou, která ví. Slibuju. Na psí uši.

Díky za útulnou pevnost, Muire, lásku, zbožňovanou práci, díky za druidský nápoj a za všechno co mám.

Ale díky v první řadě za zdraví. A Aithne se nesmí dát tímhle tempem setnout. Slow down. Mám Tě ráda, Aithne, jsem ti vděčná za moc a budu tu zas pro tebe. To slibuju. Tentokrát už fakt jo.

Muire tříleťák

Jsou to již 3 roky od chvíle, kdy Aithne poprvé držela svůj malinkatý pětačtyřiceticentimetrový raneček v náručí... Nyní svírá v dlani mobil a raneček jí na hlavě tvoří účes a vypráví příběhy ze školky. Aithne neumí psát z mobilu, sotva se vrátila z práce a nyní ji čeká uspokojit kofeinovou závislost a poté plnit povinnosti mámy a uklízečky. Přesto však dnes má svatou povinnost vůči blogu.

Jistě, bystrý čtenáři, narozeniny má Muire, nikoliv blog.

Ale právě malá Muire je blogem, právě malá Muire pomohla Aithne k definici sebe samé a tedy se stala jejím strůjcem.

Tři roky byla po boku ženy, která v jejich průběhu poprvé za daleko delší dobu jejího života za pomocí extrémních vzletů i stejně kolmých pádů neuvěřitelně vyrostla a konečně začala být tím, kým vždy byla.

Tak tedy milovaná Muire, v první řadě díky za tohle všechno. V ještě prvnější řadě Ti přeju mnoho zdraví, zdraví a pak ještě mnoho zdraví.

I když vím, že kuličkovou dráhu bys ocenila víc.

Přece ještě jednou zdraví v mnoha dalších letech plných zdraví, lásky, štěstí a božího požehnání.

Vím s jistotou geodeta, že to co v mém těle bydlelo před třemi lety by nemělo čas napsat.

Díky, že mě tak dobře vychováváš, že čas mám i tehdy, když ho nemám.

Díky, že Tě mám.

Miluju Tě miláčku!!!

Go raibh maith agat

Za úplňku Aithne zrozená má ve zvyku právě v tento čas nejvíce nutkání přemýšlet, vzpomínat, bilancovat, počítat, naříkat ale také děkovat. Před dvěma lety kdosi řekl, že má prý pamatovat, že dnešní bolest stane se zítřejší silou. Nevíra Aithne byla jistě součástí záměru. Víra v sebe sama byla však plodnější.

Nyní je Aithne neplodná, protože je šťastná. Pevnost, přes predikce pochybovačů, stále stojí nedobytá. Zaplaťpánbůh není o čem psát a když už je, želbůh není čas. V místnosti s PC spí dítě. Někdejší miminko Muire, z kterého už je téměř předškolák. Kompletně odplenkovaný a dospělý tolik moc, až to milé není. Aithne právě tvoří další tichou knihu, leč čas pro ni honí daleko obtížněji, než tomu bylo naposled. Před rokem. Zdají se tak dávné vzpomínky na Mělčinský gauč...

A on? Aithne přemýšlí, jakou přezdívku by dala jemu... Snad Amhain... protože... protože prostě jen on. Zamilované ódy se na blog hudravé pesimistky a životní ironičky nehodí, což? A v tomhle smyslu je stejně stará nepolepšitelná Aithne stále pověrčivec a lakomec.

Muire odložila plenku a stala se báječnou kamarádkou. I tenhle vztah je věru překrásný.

V práci v obležení samých andělů Aithne roste a roste (bohužel i doslova).

Takže děkuji, děkuji Ti Bride. Bohužel jen tolik, kolik mi můj den dovolí. Ale zato z celého srdce a upřímně.

Scio me nihil scire

... aneb začínám tušit, že vím, že pranic nevím...

Vím, Aithne, že jsi se přestěhovala, nastoupila v novou práci, pomáháš Muire růst doslova jako z vody, zamilovala jsi se a splnily se Ti bez jednoho všechny sny. Přesto se ptám, kam jsi se poděla? Kde je žena kterou jsi bývala?

Maith Ti nedávno připomněla Tvou radu pro ni starou přibližně rok. Z chvíle, kdy Aithne v Tobě zažívala největší rozkvět a kdy o radu prosila nejedna duše. Že jsi jí prý řekla, ať je jen sama sebou a ať je šťastná, přesně taková je nejkrásnější i v těch více-x velikostech, i strhaná po výchově dvou dětí, i po sebenáročnějším dnu.

Tvé "Miluji Tě, co pro Tebe můžu dnes udělat?" psané fixou na oči na zrcadle v koupelně v Mělčině? Zůstalo tam, přesněji jsi jej smazala v den stěhování, v začátku toho všeho kolotoče. Proč sis tuto nádhernou větu neponechala ve svém životě?

Dneska Aithne pronásleduje denně spousta vět...

"Aaaaa saaamaaaa, pvestaň mami, sama obleču, sama, sama, sama" křičí Muire při ranním odchodu.

"Já to dělat nebu DU, mně to neba VÍ, dělej si to sama když sis to vymysleLA!" slyší Aithne v práci od klientky za zvědavých pohledů kolegyň, jak problém vyřeší.

"Co to má proboha pod tím okem?" vrhá ještě zvědavější paní vrátná, nejdůležitější osoba ve školce, pohled na nebohou matku a na monokl její dcery, který si způsobila v tomtéž zařízení.

"Už mám umytá okna, héč péč, Tys vážně ty svoje dvě ještě nezvládla umýt?" zlověstně se směje Rodička večer do telefonu, až se za břicho popadá...

Co nynější obyvatelka schránky, v které před rokem sídlila Aithne, narozdíl od ní má, je milovaný kterému se může večer svěřit s průběhem náročného dne.

"Běž si zacvičit, lásko, to Ti pomůže." píše miláček a snad náhodou totéž říkají loňské letní kalhoty.

Fňuky fňuk... špitnou zbytky Aithne uvnitř.

Kéž by tak z jejích útrob znělo i něco jiného. To, co měla ve zvyku smutná duše slýchávat před rokem... Ona by asi byla bývala řekla něco jako:

"Obleč si sukni, vždyť ti i daleko víc sluší. Směj se, miluj, medituj. Já tě mám ráda, co pro Tebe můžu dnes udělat?"

Go for it! Hope Aithne´s coming soon!

Second quiet book :-) for my beloved niece Anička :)