Osmnáctka

Přeju všem bytostem beze zbytku nádherný nový rok 2018 plný v první řadě zdraví a taky to, abychom přání zdraví dokázali ocenit i ve chvíli, kdy nám neschází. Potom přeju pro jistotu ještě parkrát zdraví, protože je nejdůležitější. Pohodu psychickou, fyzickou i duševní. Lásku, protože je to hybná síla vesmíru. Úspěchy a dostatek energie a elánu dosahovat jich právě ve zdraví a s láskou, v pohodě. A v neposlední řadě přeju každému jedinému obklopení milujících a milovaných duší. Člověk musí umět jít sám, ale s podporou milovaných je to daleko snazší :). A nejhezčí dárek je vědomí, že štěstí je jen a pouze vnitřní stav. Neleží v žádném "exteriéru", v nikom a v ničem, jen a pouze v nás. Škobrtnutí i pády vždycky mají svůj důvod, jen je viditelný až tehdy, kdy je příjmeme. 

Já nehledám, já nacházím

Ano, ano, ví... Ty její sliby, plány a předsevzetí... Vůči sobě, tvorbě, blogu, všem. Ale budiž Vám i jí útěchou, že život prostě někdy plánuje sám a jakákoliv potřeba bojovat s čímkoliv, natožpak s Životem samým končívá vždycky špatně. Aithne už to ví a možná proto se ocitla přesně tam, kde moc chtěla být. Nevím do jaké míry je čtenář znalý skutečné identity Aithne (v jednadvacátém století možná říkejme "jejího fejsbůku"), ale nepřebývá již na Mělčině. Zhluboka se nadechla a jak ji vždy učili, že se to nesluší, vrhla se po hlavě do neznámé a hluboké vody plné zodpovědnosti, ale i příležitostí. Kdo by tomu věřil, jak může být taková terapka šokem léčivá. Moc díky!

Takže Aithne zdraví z nového bydliště, z Pevnosti. Kde od 3. prosince přebývá. Poslední zpráva od ní byla "Tak my Vás teda bereme", čímž to všechno začalo a tento měsíc byl tak plný na změny a zážitky, že jí není moc jasné, jak to všechno obsáhnout. Citlivé, ženské duše by se určitě zeptaly na potencionální dědičku pevnosti, jak to všechno zvládla maličká Muire? Začněme tedy tady.

Ze všeho nejdříve bylo nutno najít dobré výchovné zařízení. Takové, které by bylo otevřeno v době vykonávání matčina poslání a kde by se hlavně i maličká měla dobře. Klaplo to v soukromé školce s Montesorri prvky a nacházející se v přidružené části Pevnosti. Super. Faktura odeslána, obědy vybrány. Jen v tom ještě stále schází nejdůležitější osoba těchto transakcí. Muire. Její máma se snažila dostát svého kréda partnerského přístupu. Svádělo to k něčemu jako "Děti, hračky, píseček, pohodička, ťuťuňuňuťuťuťu", ale Aithne ví, koho porodila a že rozhodně ne někoho, kdo se dá jen tak lehko uplatit rohlíkem (byť bohatě namazaným nutellou). Při jednom z posledních poledních odpočinků v Mělčině na ni teda vyklopila surovou pravdu. "Víš, že doteď jsme spolu byly každý den a hezky jsme si hrály, byla jsi pořád s mámou a bylo to moc krásné. Ale máma teď půjde pracovat, to je něco, co se děje abychom právě mohly bydlet, měly co baštit a potom nějak báječně zorganizovat ten čas spolu, kterého bude míň. Bude tam vydělávat penízky. Maminka si tě do práce nemůže vzít, takže budeš chodit do školky, to je takové místečko, kde jsou děti, hračky, píseček, ťuťu a muťu, ale maminka tam nebude. Příjde si pro Tebe potom odpoledne a budeme si pak o tom povídat. Moc doufám, že se ti tam bude líbit.. ... ... " bla bla. Monolog trval snad sto let. Aithne si dávala záležet. Čekala, že ho tak osmdesátkrát zopakuje. Nebylo třeba. Muire do sebe během něj vyklopila láhev s čajem, pak důležitě kývla a vybalila na mámu vzorový stručný výtah z přednášky, který bude používat následující týdny až nezdravě často: "Mája ha kolky, máma pacovat, penisky". To samé pak neustále opakovala tátovi, babičce a byla to i první věta, kterou řekla učitelkám, když nadšeně vběhla do třídy v nové školce. S mámou neměla ani moc času pro všechny nové vjemy rozloučit. Bylo to skoro až "Mámo, už padej, já to dám". Jediné slzy patřily její matce.

Nová práce je splněným snem mladé mámy. Protože je životní pesimista (ač se s tím snaží bojovat všemi dostupnými prostředky), nějak samu sebe tušila do budoucna někde na směnný provoz v Bille a nečekala, že jejím snům, vizím a nadání dá někdo příležitost. A dal. Dokonce má příležitost se i realizovat ve svých koníčcích a zálibách. Pracuje s moc milými lidmi, jejichž příležitosti jsou limitovány zdravotním handicapem, ale nebrání jim plavat dál, jít vpřed a vidět ve svých drobných krůčcích cestu k cíli. I tam se Aithne hodně vidí. Moc chce jít s nimi a sama má pocit, že opravdu jde. Pesimista neustále hledá nějaký problém. Tak teď je na místě jen dostát všem svým slibům a čelit výzvám. Jen se na té nové krásné vlně udržet a nespadnout.

Protože v linii mého příběhu se obě dámy nacházejí ještě stále na známé Mělčině, je asi dobré zmínit, že zpočátku se zdálo, že příběh bude komplikovat dlouhé dojíždění a hledání vhodného sídla v Pevnosti. Nebylo. Všechno do sebe zapadalo jako kostečky známé playstationové sovětské hry. Ne tedy hned, všude se to hemžilo vysokými cenami nájmů, ziskuchtivými realiťáky a když už byla na kost promrzlá a unavená Aithne vzít cokoliv teplého a suchého, objevila se ona. Nabízí po sobě nájem hezkého bytu, ke školce co by šutrem dohodila i Aithne (která v hodu nikdy nebodovala), bez RK a pouze s vratnou kaucí. Aithne rozhodně nebyla jediným zájemcem. Ale líbila se jí a za pár dnů už bydlely v krásném, útulném bytě. Dalším andělem se ukázala být pronajímatelka Mělčinského bytu, která nejen že ji (pro vlastní sny s bytem) ráda bez jakýchkoliv lhůt, problémů či jakéhokoliv hudrování propustila, ještě jí v mnohém nesmírně pomohla.

Lépe shořet, než vyhasnout. Raději vyhořet, než se stěhovat. Ano, bylo to náročné. I když se Aithne nikdy příliš netajila tím, že k Mělčině jí srdce nikdy příliš nepřirostlo, poslední vyklízení a uklízení prožívala v jednom hysterickém záchvatu pláče. Maličkatá dcerka, kterou přinesla v zavinovačce, kde ani nebyla vidět, rok intenzivní péče, ve znamení laktace a brutálního rozchodu s jejím otcem, ale provázen prvními úsměvy, krůčky, slůvky a obrovskou láskou bez podmínek. Tady i sama Aithne skutečně dospěla a vyrostla. Tady se stala ženou, kterou je.

Obrovské vypětí fyzických i duševních sil bylo ale neustále vyvažováno neskutečnou radostí z krásných změn. Bohužel to odskákala Muire. Veškerý stres, změny, imunita zvykající si na školku, horečka, vyrážka, návštěva pohotovosti a hospitalizace. Promiň, promiň mi to všechno, miminko moje. Ale už je snad vše v pořádku. I doma snad každá věc našla jako po másle své místo.

Děkuji, z celého srdce děkuji všem a hlavně těm, kteří v poseru Aithne vždycky věřili. To potřebovala ze všeho nejvíc. Samozřejmě se objevila spousta lidí, kteří to měli jinak a nebudu o tom psát, protože to je prostě život, který se nepíše vždy jen růžovou fixkou, kterou má tolik v oblibě Muire bohužel nejen na papíře. Aithne má stále sny, které ještě doufá realizovat. Aithne má stále ještě mouchy, které ne a ne zahnat, ale kdo se chce zabývat těmi, škodí jen sobě samému. Mouchy jsou taky živé a život je přece krásný :).

Tajím v srdci mrazivou starost

"Dobrý den. Tak my vás teda bereme." zaznívá něžným dámským hlasem z telefonu.
"Uaaaa!" burácí neodbytný hlas dítěte dobývajícího se do koupelny, "Maja taky, takyyy... Šikula Maja čulalalaa mamááá vylit!"
Jediný, kdo ze sebe není schopen vydat zvuk podobný lidské řeči je Aithne.

"Děj se vůle Tvá" uzavřela všechny své pro a proti a zmatek vlastní duše. Byla přesvědčená, že jejím údělem je v době nynější spíše sbírat zkušenosti na pohovorech, občas nakouknout do skript a po večerech dál žehlit a za vrchol pracovního úspěchu považovat obsah dceřina nočníku. A najednou jí spadla do klína vysněná práce. Vysněná na plný úvazek. Vždyť byla na pohovoru naprosto strašlivá. Jakých kvalit asi musely dosahovat verbální schopnosti ostatních uchazečů?

Batole bušící do dveří je stále urputnější a Aithne si představuje, jak to pachole asi zvládne bez odpovědi více než osm hodin denně. Během té doby se hlas v telefonu domáhá odpovědi, kdy je Aithne schopna nastoupit. Prý by ji rádi viděli plně nasazenou co nejdříve.

"Aha, děkuji." je všechno, na co se rozcuchaná máma s nafialovělými opuchlými oči zmůže. Nakonec se přes huronský řev pedantsky se domáhající úklidu útrob nočníku a maminčiny pochvaly domluví. Ruka je v rukávu. Není cesty zpět. Ale naštěstí není ani čas nad touto nesmrtelností chrousta přemýšlet. Je třeba sprovodit čůránky z povrchu zemského, je potřeba samou láskou sníst tu roztomilou inkarnaci (pravděpodobně) Mao-Ce Tunga a všechno s ní probrat.

Jak řekl Dalajláma, nic ve vesmíru není statické. Aithne nějak cítí, že je dobře, že jsou věci v pohybu, ač teda turbulence posledních dní Aithne skoro zabíjel, není věrná svým zásadám v myšlení ani konání. Necvičí a uzavřela se sebou úmluvu, že "sladké možeš, když si to sama vyrobíš". Řekla si, že když už nic, bude si moct říct "byla jsem v žitě" ... a bude umět nějakou buchtu. Když už umí nejen vařit, téměř jako Magdalena Dobromila Rettigová, ale začíná se jí až příliš i podobat, cifra na váze začíná zlověstně blikat, uzavírá tuto otázku ujištěním sebe samé, že se skutečně děje "vůle Tvá" a vše je jak má. Řád na tebe, Aithne.

"Aaaaa mamaaaa" - a na Tebe taky. Ale přeci jen, byly spolu dva roky každý den nepřetržitě. Muire je sice tvrdá hlavinka, ale po své mamince taky velmi citlivá duše a Aithne starost o ni nedovoluje, bohudík či bohužel, vůbec se zabývat sama sebou a tím, co se stane, až začne skutečně sama existovat. Kéž jsou holky obě už jen zdravé a šťastné. Neskromně se domnívám, že si to obě zaslouží.

"Jak jsi prosímtě zhubla?" - "Máš kousek času?"

Volání duše většinou dříve nebo později přehluší volání rácia a potřeby vlastní ochrany, i proto mě ta má najednou začala trhat úplně jiným směrem, než jsem byla zvyklá kráčet a nejen psát v první osobě, ale i opět trochu zrýt to bahno a směřovat blog trochu blíže k vlastní osobě. On se i pak blog skutečně stane blogem, tedy jakýmsi veřejným "deníčkem" a bude tedy sloužit účelu sobě vlastnímu. Má to pár výhod, nebudu muset řešit stylistiku, sloh a to, jestli to vůbec někoho může bavit. Upřímně, má vnitřní spisovatelka má trošku chřipku. Momentálně své volno tráví nejraději s Charliem Harperem. S jehlou v ruce, kdy se klube druhá quiet book, tentokráte pro roční neteřinku. A také se blíží Vánoce, nějaké to adventní tvořeníčko a protože nejen o Vánocích se mají plnit sliby, moc ráda bych dostála svému slibu a napsat i pár svých slůvek k oblíbenému tématu moderních blogerek. "Jak jsem zhubla" :D. Dostojím ovšem i svému tvrzení, že nejen jídelníčkem a cvičením je člověk živ. Odhalím se daleko víc, než kdykoliv komukoliv. 

Přibližně milion let before Aithne

Rozhodně jsem nikdy nezapadala do tabulek ideálů ženské krásy a až ve chvíli, kdy jsem tento fakt nejen přijala, ale dokonce jsem na své tělo začala být pyšná, začalo se měnit. Ale do této doby má uplynout ještě mnoho vody v řece (a pak se i Stázina dostane Kubovi za ženu) a já balancovala někde mezi "tou, s tím velkým zadkem" a babiččiným "je ťa dost". Vybírám fotku z Vánoc 2008 (takovou tu klasiku u stromečku kterou máme zřejmě všichni :-)), kde se nachází poměrně spokojená, naivní holka, jíž maminčino cukroví vyrábí upřímný úsměv ve tváři. Osmnáctiletá slečna váží přibližně 70kg a nějak zásadně se svým BMI netrápí. Nějak vždycky byla spíše "ta chytrá a vtipná" než oslnivá diva. No a co. A nějaký ten mužský objekt se omotával okolo vždycky, takže jakápak motivace? A hlavně povzbuzená, kupodivu opět babiččiným "až tlustí budou hubení" si s dovolením bere další chlebíček. Circa za 14 dní poznává svého budoucího muže. Prostě pohádka.

Go on!

Následuje sedmiletá pohádka. "To víš, že pro mě nejsi nejkrásnější na světě, jsou hezčí holky, ale ty seš prostě ta spřízněná duše." řekl jí kdysi muž, kterého se chystala v budoucnu si vzít. Souhlasila, není nejkrásnější na světě a vlastně se nic nezměnilo, byla prostě dál ta chytrá. V domnění, že takhle vypadá láska jako trám, romanticky napchali srnčí trávou a pak šli na řízek. Pre-Aithne, kromě toho že s obalem na foťák na krku připomíná japonského turistu, nosí výhradně pánský střih riflí a černá "bejziková" trička. V sukni se totiž nelíbí svému milému a to je přeci to, oč tu běží, no ni? 

Když se sloučí domácnosti těch dvou, Aithne neumí vařit ani za malíčkový nehet, připálí i čaj, oba mají rádi pizzu a špagety, takže pohádka pokračuje a není třeba řešit jediný problém, no ni? Aithne inspirována domácí stravou z kolejí hojně zařazuje vyváženou stravu v podobě bílého pečiva a těstovin. Píše bakalářskou práci a učí se na státnice, čemuž je třeba opravdu věnovat pozornost a zásobit se dostatečným množstvím cukrů a sacharidů. Mozek to prý potřebuje. Což netřeba dodávat, že rozpohybuje ještě více nejen glukózu v mladé krvi, ale i ručičku na váze. "Měla jsem spoustu stresu s bakalářkou! Hledám práci! Řítí se mi na hlavu celý vesmír! No a co??" Když v taláru přebírá kýžený diplom ukazuje váha trojmístné číslo, za pár měsíců v pracovním procesu se dá holka jedna zlobivá trošku překecat a trochu sleze. Aithne kultivuje hlavně duši, maximálně trochu omezuje kalorie ale nad skladbou jídelníčku příliš nepřemýšlí. Athair si nestěžuje ani ji nechválí, což neprobouzí motivaci stát se Magdalenou Dobromilou jedenadvacátého století. Čaj Aithne sice už nechutná po spálenině, jejím lepším kouskem je průměrný guláš s kupovaným knedlíkem nebo francouzské brambory. Změna nastává až s Athairovou diagnozou autoimunitní choroby střev a následnou léčbou. Oba se zajímají o vliv stravy na lidské fungování. Fotka pochází z této doby. Matně si pamatuju, že "modelka" z fotky se někomu svěřila s váhou okolo 85 kg. 

Sem bych dala velký vykřičník. Možná tučný font. Kniha Jídlo na prvním místě a objevení "Paleo" stravy.

Objevení nové stravy, zařazení většího množství zeleniny a bílkovin, v první řadě pomáhá Athairovi zvládat nemoc a v té druhé stabilizuje i váhu Aithne-to-be na přibližně 80kg. Dalším možným důsledkem je i pozitivní těhotenský test.

Tady, po napsání docela dlouhého textu, bych ze slušnosti měla napsat, že příběh teprve začíná. Budoucí Aithne teprve příjde na to, co je problém. Možná, že citát "Život je řada průserů po sobě nepravidelně jdoucích" by nejlépe vystihoval události následujícího období. Dodovávám však citát vlastní: "Chválabohu za ně!". Těhotenství končí asi v patnáctém týdnu a Aithne-to-be opět kultivuje hlavně duši, spíše než tělo a prožívá první chvíle opravdového hledání sebe sama, sladí si život a Athair po ní vždy ve vhodnou chvíli hodí tabulku čokolády. Hlavně motivovaná zdravím svého partnera a také touhou po dítěti se ale brzy vrátí k paleo režimu. Mikroskopická Muire, světlo v temnotě, na sebe nenechává dlouho čekat. Startujeme na váze 80 kg.

Aithne

Pokračování příběhu už může být někomu, kdo se blogem trochu prohrábnul známější. Aithne je těhotná, baští kyselinu listovou, zeleninu, ale i kvanta tabulek čokolády, protože "No a co? Je přece těhotná. Jí za dva." To by mohlo být tehdá její oficiální prohlášení. O tom ostatním nikdo nevěděl. Že potrat ženu pro další těhotenství poznamená a že už nikdy nebude "nejkrásnějším obdobím ženy" psát nebudu, pochopí mne ty, které bolestnou zkušenost sdílejí. Na miminko se ale těšila a Muire byla od první chvíle milovaným a toužebně očekávaným dárečkem.

"Jsem s Tebou jen kvůli děcku. Jinak bych odešel." pronesl Athair, když byla Aithne ve čtvrtém měsíci těhotenství. Život je hořký, nikoliv bohudík, sladíme dvojnásob. Athairova věta se v různých zněních střídá s "Aale, já měl jen nějakou krizi" a psychický stav brzo-rodičky by se dal popsat jako panika, pocit osamělosti a zároveň s obrovským břichem rostoucí láskou a pocitem zodpovědnosti k mrňavému embryjku Muire. Psychické pohodě nepřidává ani formální svatba. Na ultrazvuku lékař zjišťuje, že štítná žláza těhule se pramálo podobá té v učebnici lidské anatomie a Aithne má vlastní diagnózu: chronicky snížená funkce štítné zlázy. Když má Aithne +25kg, přestává se vážit a vztyčenému ukazováčku endokrinologa i gynekologa v duchu nastavuje vlastní vztyčený prst (nikoliv však ukazováček) "Vy víte prd". 

"No jo, Ty čekáš tu holku, co? :D". Na ten bazén se raději jen koukej. 

Přichází na svět holčička. Panenka na světě mi nejdražší, které na těchto řádcích říkám Muire. 45 cm, 2 450 gramů. Přesně tolik váží lidské štěstí. I štěstí umí velmi bolet, není-li je s kým sdílet. To nějak pochopí ti, kteří to zažili. Ve chvílích, laktačními hormony ještě posílenými, výkyvy mezi pocitem naprostého blaha a osamělé beznaděje jsou první úsměvy vzrůstem maličké, ale srdcem obrovské Muire příslibem lepších zítřků. Athair se zdá být skvělým tatínkem, chachálí na stole i hovězí vývar na plotně jsou toho přeci jasným důkazem. Živí rodinu. Odchází o půl šesté ráno do práce a vracívá se i v deset večer. Před spaním jeden americký úsměv do postýlky na spící holčičku a pokud náhodou zavádí pohledem o její matku, je v lepším případě chladný a prázdný. "Ve vztahu jsem vyhořel. Nevím jak dál" dostává brzo-Aithne od Ježíška. Váží v tuto chvíli 100kg a plně kojí. Jí jako běžný smrtelník, snídaně-oběd-večeře. Kvůli své skomírající štítné žláze, jejíž výsledky jsou každou kontrolou horší a i kvůli otci Muire se snaží vařit "paleo-friendly", ale v emotivních chvilkách lepí bolest i štěstí čokoládou a nalévá se přeslazenými nápoji pro kojící maminky. Přece kvůli tomu děťátku. Přece taky proto, aby mělo v pohodě maminku. Už si trochu uvědomuje, že cukr její pohodě nepřidává, ale smutek zhoršuje, jakož i pocity o vlastní ošklivosti, zbytečnosti a neschopnosti. Každý den nachází tisíc důvodů se nenávidět a trestat. Nespravil by to třeba nějaký zákusek? 

K "jsem s tebou kvůli malé!" se přidává "nemám tě rád a neměl jsem tě rád nikdy". Muire má 5 měsíců, Aithne 25 let a stále 100kg. Venku vládne iluze průměrné mladé rodiny a Aithne je na pokraji svých duševních sil. Když za Athairem třísknou dveře, vytáčí toho, koho dítě obvykle vyhledá, když je mu nejhůře. Maminku.  Za pár hodin už bydlí i se svou dcerkou u rodičů. Bude tam bydlet přibližně měsíc. V tento okamžik se asi začíná rodit Aithne. První krok k sebeúctě a opuštění manžela plného pohrdání zřejmě proces jejího uzdravení započal. Již za pár dnů bouchá konfety a slaví, že její váha má už "jen" dvě čísla. Potkává se s kamarádkami a konečně o všem mluví. "Panebože" a hrůzné pohledy jsou odpovědí na její vyprávění, jakto, že nyní bydlí u rodičů a ne s otcem svého dítěte. Athair až v tuto chvíli začíná komunikovat a výhradně mailem vysvětluje, že s Aithne se nedalo vydržet, protože její nálady byly nesnesitelné a ve vztahu prostě vyhořel. Co měl dělat, že jo. Chudák. Hned co se za nimi zavřeli dveře, nachází novou lásku. 

Rodina se mobilizuje a hodlá čerstvou "samo-matku" podpořit především po materiální stránce. Jak ale ví všichni "single žijící s rodiči", má to své výhody i nevýhody. Aithne, která se klube porodními cestami, řve čím dál hlasitěji. Bež dál a buď sama sebou. Aithne se se svojí usměvavou parťačkou stěhuje zpět a Athair hnízdo opouští. Protože Muire potkal mezník v životě člověka, kdy už může přijímat pevnou stravu, Aithne se dokonalí ve vaření a snaží se o nějaký takový střed "ať je to dobré a ať je to zdravé". I když je jí smutno a otřes v jejím životě stále doznívá, paseku po bouři bude ještě pár měsíců uklízet, spadne z ní ohromné množství stresu a spolu s ním asi 10 kg. Stále si připadá sama, osamělá, tlustá, šeredná a bez naděje, ale necítí se už svazována žádnými očekáváními ani povinnostmi vůči nikomu, kromě malé Muire, které se plně oddává. Ta se plazí, potom leze, stojí a dělá první krůčky. Aithne se s ní raduje. Osamělá, ale nikoliv sama. Muire lásku vrací veselým dvojzubým úsměvem a roztomilým žvatláním. 

Je babí léto roku 2016, Aithne ve snaze zachránit své zhoršující se zdraví (a taky trochu teda shodit, že jo, co si budem..) baští paleo, občas nějakou sladkou tečku po obědě, chodí na dlouhé procházky (což je i jediný způsob, jak v té době uspat Muire), ale její váha stojí na čísle 90 kg. Každý její čin i myšlenka je do této doby oddán Muire, se kterou tráví 100% času. K Athairovu dobru nutno přičíst, že plní své vyživovací povinnosti a dokonce holky bere na výlet. Tam se mu boubelatá, po lásce toužící Aithne, svěřuje, že je ochotná navštívit s ním manželského poradce a pokusit se zachránit, co z rodiny zbylo. Dozvidá se, že Athair ochoten není, protože je již spokojen s jinou ženou.

Příběh následujícího dne znáte, "Protože mohl". Neudělal nic víc, než to, co udělal a projevil jenom sám sebe. To, co o Tobě, Aithne říkal není to, kým jsi. To, kým jsi, se projevuje ve TVÝCH SKUTCÍCH a v tom, jaká jsi Ty. Jaký je on s Tebou nesouvisí. 

Ta, která se v tu chvíli narodila, milovala své dítě stejně tak, jako ta předchozí. Ale chtěla i volný čas pro sebe. Athair si tedy začal občasně brát Muire ven. 

Ta, která se narodila, se vůbec nestyděla si vzít sukni, protože už jí nikdo neříkal, jaké má či nemá nohy. A věděla, že když chce čokoládu, ve skutečnosti chce jenom pohladit. A už věděla, že se může pohladit i sama. 

Z nově zrozené holky padalo přibližně kilo týdně. Jo, jedla zdravě, cvičila, běhala kolem velice živého batolete, ale ze všeho měla v první řadě radost. 

Hodně mi pomohl taky systém 13denních nakopávacích výzev, nečetla jsem Konec prokrastinace, ale myslím, že se to nese v podobném duchu. Prostě nějaké minimum, které pro sebe člověk denně udělá a které ho motivuje k dalším krůčkům k vytyčenému cíli. 

Můj původní cíl, když jsem se probudila stokilová u svých rodičů, den po odchodu od manžela, bylo dosáhnutí předtěhotenské váhy, tedy 82 kg. Povedlo se mi dosáhnout 60 kg.

Teď mnou najednou projel obrovský pocit úlevy a štěstí, když jsem to vše sepsala. A jak jsem slibovala, není to žádný jídelníček, cvičební plán ani univerzální návod, jak zhubnout. Je to má cesta a její, vím, až děsivě intimní zpověď. Rok jsem se to chystala sepsat pokaždé, když se na mě obrátila nějaká duše s dotazem "Jak se mi to proboha povedlo??". Ale udělala jsem to v první řadě pro sebe a je mi jasné, že druhé právě tohle nebude příliš zajímat a dost možná se to i některým nebude líbit. Jenže o tom to právě je, co MNĚ je po tom? Dost možná se to zítra nebude líbit ani mně, ale v tuto chvíli to tak cítím a mám. 

Kdo nemá rád dlouhé texty a blábolení cizích lidí, pro toho návod asi zvládnu shrnout na dva řádky, to snad umím: zdravá strava postavená v první řadě na zelenině, zdravých tucích a kvalitních bílkovinách, přirozený pohyb (procházky, zvedání věcí, kratší, ale pravidelné cvičení - vězte, že jsem toho při nespícím batoleti se sebevražednými návyky nezvládla mnoho), MÍT SE RÁD, MYSLET I NA SEBE A DĚLAT SI DROBNÉ RADOSTI, kolik možnosti dovolí. Dobře, tak ani tohle na dva řádky neumím.

Jak říká můj velký vzor, Lucka Kolaříková, je potřeba neustále vyvažovat snění a konání. Taky říká a má velkou pravdu, že o tu sebelásku je potřeba se starat. Mně se často stává, že se takový ten hlas ozve, co říká, že za nic nestojím a podobně. Ale už ho umím vyslechnout a poslat pryč. Nejsem sice žádná super-žena, moc toho neumím a moc jsem nedokázala, ale pár věcí jsem určitě dokázala a hlavně vždy s čistým svědomím. Úsměv mojí dcerky mě každý den ubezpečuje, že i kdyby v očích druhých nic, v těch vlastních jsem dokázala moc. 

Vím už totiž, kdo jsem ;-)

Nese kávu ruka k ústům, ke kterým má zjevně úctu

Velká technická krize s pánem Computerem zažehnána tak to teď netechnická Aithne konečně zase rozjede. Alespoň do té doby, než se za pár hodin probudí Muire. Ty četné návštěvy z Chile a Kuala Lumpur musejí být nesmírně zvědavé... Aithne se chystá zítra na druhé kolo pracovního pohovoru, takže moc plodná dneska nebude (bude-li ještě někdy). V podstatě vysněný job, ač organizace odjakživa Aithne trochu protivná, práce s lidmi s mentálním handicapem, kreativní a poměrně slušně hodnocená... Go for it, Aithne!

Na první pohovor Aithne vyšla s hlavou velice vysoko vztyčenou a postříkaná voňavkou od hlavy snad až k patám. To asi že chudinka ležela tři roky na dně šuplíku... Flirtující výpravčí společnosti Čekej Dál a nádherné podzimní počasí jí příjemně rozehřály třetí a čtvrtou čakru a Aithne se vystupujíc na nádraží v Maďarské Pevnosti vydává vstříc své Dharmě: jejím nitrem zostra zní mantra "Jsi odštěpek základního kamene" a je odhodlaná spasit svět a připomenout to dnes každé jediné bytosti, kterou potká. Bude zářit tak pronikavě, až svým dobrem a čarem ozáří celý svět a spasí svět. Vyšší síla se směje, až se za břicho popadá. Strážní andělé se mobilizují.

Aithne je už trochu zvyklá, že na své cestě občas uzří nepříjemné a zamračené obličeje, na pracovním pohovoru je to věc trochu nepříjemná, ale stále je přesvědčena o vlastním vyšším smyslu bytí a nepřestává se usmívat uvnitř i vně, ač opět vzbudila pozornost svým dřívějším příchodem a vysokými kozačkami (protože lodičky okopalo batole, které plánuje účast v Malé královně krásy). Aithne povídá o tom, jak se pro tuto pozici výborně hodí, sice jí dvouletá "dovolená" připravila o racionální uvažování a většinu, kdysi tak bohaté, slovní zásoby, avšak je pro tuto pozici ta nejlepší a ta pravá.
Samozřejmě zná standardy kvality sociálních služeb. "Je jich Osm. Patnáct? Aha, pardon!"
Aithne, jsi už dlouho ze školy, to nevadí. Uklidňují strážní andělé před rudnutím tváře.

"A co nám můžete nabídnout Vy?"
Aithne je přece ta povolaná. Umí přeci víc věcí, než přemluvit vzpurné batole k čištění zubů. Zná toho více než existenci žlučového mýdla. Jako studentka místo chlastání dobrovolničila, je empatická, trpělivá, manuálně i pohybově nesmírně zdatná, ráda šije, plete,krásně háčkuje, malíčkem levé nohy maluje impresionistická díla, velmi se zajímá o společenské dění. Krucifix na stěně nepříjemné kanceláře se řítí k zemi.

"To nevadí, zlato, lépe jsi to prostě nemohla zvládnout, při tom všem, co teď řešíš. Příště tyto zkušenosti zúročíš a rozhodně na tebe čeká něco lepšího." Nikoliv, nejsou to slova statného svalovce, který na Aithne celou dobu trpělivě čekal v čerstvě umytém bavoráku. Podobné věty a pohlazení po tváři Aithne věnuje sama sobě ve chvílích, kdy se cítí jako naprostý břídil. Tak či tak, píšu o tom často, alespoň jeden člověk je tu pro nás vždycky :-).

Když vystoupí v Mělčině, napadne ji, pro posílení Dharmy (když už neklaplo spasení světa), že aspoň vyzvedne objednané kolo pro Muire k Vánocům, poněvadž je celkem vzácný čas, kdy není obdarovaná přítomna. Protože svalovec ji opět nedoprovází ani neveze, nese kolo v náruči domů a najednou se rozezvoní telefon. Aithne pokládá růžovoučké roztomilé kolo na zem a dozvídá se, že postoupila do užšího výběru a má přijít na praktickou část, tedy zřejmě se předvést.

Najednou se jí honí hlavou miliony věcí, víc než strach, že jí někdo dá do rukou háček a klubko, ji najednou děsí představa vlastní existence v 3D světě. Ač je pracovní doba oproti té zavedené v továrnách, ideální, přeci jen vidí sebe vlečící Muire v 6,30 do školky a vlastní vyplazený jazyk v 16 h a smutný obličej své dcery, protože pro ni si matka přišla jako poslední...

Vyšší sílo, přestaň se tak nahlas smát, já Ti totiž věřím...

Všechno nejlepší miláčkovi!

Moje milá a nejmilovanější,

nemůžu uvěřit, že dnes už jsou to dva roky, kdy jsme se poprvé shledaly "tváří v tvář" a zároveň se toho za Tvůj kratičký život odehrálo tolik, že si skoro říkáme "teprve"? Zřejmě je vážně kus pravdy v tvrzení, že s dětmi či "po dětech" utíká čas jako splašený. Pamatuju si tu eufórii i paniku zároveň, když jsem se dozvěděla, že se na svět tolik těšíš, že se dostavíš o měsíc dříve. A ten pocit, kdy jsem Tvých tenkrát 45 centimetrů držela poprvé v náručí, ten mi zůstane pevně vrytý do paměti jako ten nejkrásnější po zbytek mých dní. Občas se mi zasteskne po té mé zakuklené larvičce s permanentní škytavkou, která sotva udržela očka otevřená déle než pár minut, po tom roztomilém mňoukání místo pláče. S láskou se ráda vracím i k nočním vstávačkám k hladovému miminku, nikdy v životě jsem si, jako tehdy, nepřipadala důležitější a potřebnější. Občas se mi stýská moc.

Ale stačí se potom podívat na Tebe dnes, abych se začala dmout opravdovou pýchou a abych s naprostou jistotou věděla, že právě osobnosti jakou jsi Ty mi bylo v životě nekonečně moc potřeba. Nedokážu si už představit, že jsem mohla kdy být a Tebe nemít. Že se někdy pil čaj a ne "kit"? Že kdysi den začínal budíkem místo uslintané hubičky? Nebyl by můj den úplný bez Tvého sebevědomého "Díky!" a natažení malé dětské ručičky po předmětu Tvé touhy (který bývá většinou předmětem zapovězeným). Nevšimla bych si bez Tebe na světě a našich procházkách tolika zajímavých věcí, jako, že se olejová skvrna v kaluži podobá ptáčkovi anebo že smrdutou popelnici obrůstá "kytí". Nebyl by večer večerem bez látání nesmírně ošklivého medvěda, kterého jsem Ti kdysi ušila a jen Tvá vášnivá láska ho den za dnem zachraňuje od pytle s odpadky, přestože Tě plyšáci jinak "neba". Protože to se mnou děvče zkrátka a dobře umíš.

Kouzelné je, jak jako jediná na světě přesně znáš tu mou hranici mezi ještěpořádhodnou maminkou a maminkou hodnou možná tak odvezení do blázince. Třeba když Tě večer nekonečně dlouho uspávám a Ty naposled zvedneš hlavu, abys společně s ní zvedla i maminčinu tepovou frekvenci ... i hlas :-) a to vše abych uslyšela Tvé udivené "no pusuuuu", následně ji od Tebe dostala a za chvilku už slyšela to sladké odchrupkávání.

Jsi už slečna, jednou budeš žena a věřím, že i máma. Jednou to všechno pochopíš. Že se to jen těžko vyjádří slovy. Že Tě miluju nade všechno živé i neživé a to i tehdy, když se zrovna zlobím.

A taky Ti moc děkuji za všechno, co jsi za ty dva roky naučila mě. Za to, co jsi právě a jenom Ty ze mě vychovala a co všechno jsem se díky Tobě naučila. Vyrostly jsme obě dvě, neskutečně.

Všechno nejlepší, lásko!
Tvoje máma

Quiet book for my non-quiet child :-)

Od chvíle, kdy jsem podobnou věc prvně spatřila, jsem ji strašně chtěla vytvořit. A protože namísto slečny, kterou jsem byla dříve a která každičký svůj sen pohřbila slovy "Tak na to nemám", nyní pěstuji kurážnou Aithne, která vědoma své nedokonalosti už ví, že právě cesta je cílem, pustila jsem se do ní :-)

"Protože mohl" aneb dneska slavím.

Ač svému závazku týdenního písma dostávám méně a méně, dneska musím. Času je stále málo, inspirace ještě méně, nádobí po večeři se šklebí ze dřezu, podlaha se zbytky večeře Muire jakbysmet a mravenec, právě luxující podlahu, čeká na svou denní dávku octa a Biolitu, ale... Dneska je to povinnost. Takže je třeba v tento slavnostní okamžik naložit do octa a vystříkat Biolitem všechno nepotřebné, co do Tvého života nepatří, oholit nohy, nazout papuče sváteční, vlasy pohýčkat keratinem (a nemusíš nikomu říkat, že je za tři pětky z Lídlu), uvařit si růžový rooibos, uspořádat malý rituál. Protože...

Aithne dnes slaví své první "druhé" narozeniny. Dnes je tomu rok, kdy se z nešťastného, naivního korpulentního děvčete stala bytost vědomá mnohého, včetně sebe. Během jediného večera. Aithne si jej pamatuje jako včera, kdy konečně uspala téměř roční pacholátko a měla jako mnoho večerů předchozích co dělat s pocity zmaru, osamělosti, nenaplněných tužeb životních i romantických. V tento večer bylo vše ještě krapet zesíleno Athairovou první zmínkou o jeho přítelkyni. Nespavou Muire, plný koš prádla ani zítřejší oběd nezajímalo, že ta duše chtěla být aspoň chvíli sama, otevřít si hezkou knížku a zachumlat se do nějaké hezčí reality, jako by ji to z přítomné bolesti nechtělo nikam pustit. "Moci se tak někomu svěřit!", "Být tak někdo, kdo všechnu tuhle bolest umí pochopit, kdo ji umí vyléčit, pofoukat, zahojit, zahrabat, spláchnout do záchodu, ... "...  Jsou asi věty podobné těm, které mohly v tu chvíli, přesně před rokem v tento den, probíhat její hlavou. Na obranu jejího okolí, existovala a existuje hrst lidí, kteří při ní opravdu nesobecky stáli, jakoby ale v každou chvíli existoval silnější důvod k slzám. Jistojistě si však Aithne pamatuje jednoho vetřelce z její šestadvacetileté hlavy: "Jak mi to jen mohl udělat?" Člověk, kterému jen před nedávnou chvíli dala dceru, o kterou denně s nejlepším vědomím a svědomím pečovala; člověk, kterému dala sedm let svého mladého života a hlavně: člověk, kterému věřila.

Aithne si také přesně pamatuje, že poprvé ve svém životě zaslechla (nikoliv dostala) dostatečně hlasitou odpověď: "Protože mohl, Aithne. Protože mohl." Je zřejmě strašně těžké opravdu správně uchopit a pochopit tuto odpověď, pokud jste v ten večer a jemu předchozí dva roky nebyly Aithne. Nebo prostě někdo, kdo najednou prozřel z velkého trápení. Nevědomého trápení sebe sama. A ještě bych ráda zmínila, že je jedno, jakých rozměrů je toto trápení z hlediska pozorující společnosti, podstatná je míra Vašeho trápení, ať už se trápíte vředem na zadku anebo životní ztrátou.

"Protože mohl" byla sice jednoduchá, ale naprosto všeříkající pravda, která úplně a od základu změnila její život a svět se na malou chvíli přestal točit. Mohl a kdokoliv může. Ty si můžeš vybrat lidi, které ve svém životě chceš mít, které budeš milovat, kterým porodíš děti a kterým budeš důvěřovat. Nikdy však neovlivníš jejich jednání vůči Tobě. To je volba, která Ti nenáleží.

Pravdivé odpovědi od tohoto okamžiku nepřestávaly přicházet, anebo je možné, že je Aithne konečně začala poslouchat. Následující byla o tom, že skutečně existuje osoba, která přináší jistotu, že zůstane navždy. A to dokonce i tehdy, když se sami k tomuto člověku nechováme hezky a vypadá to, že snad ani hezký vztah nechceme mít. Jsme to my sami. Aithne v ten čas v zrcadle, místě, kde jindy vídala nešťastnou, nehezkou a obézní mladou paní, najednou uviděla docela hezkou holku, které jen scházela tolik potřebná odpověď a životní síla, kterou v jediné chvíli nabyla jako když udeří blesk.

O těchto a dalších odpovědích se tu snažím psát :-) Je to důvod, proč to vůbec dělám, mým hnacím motorem je možná existence žen podobných té, kterou jsem až příliš dlouho byla sama. Změny na mé duši jsou i fyzicky viditelné a hmatatelné, viz fotka z 25. září 2016 (a nedávná fotka) a zejména tohle lidi v mém okolí zajímá. Tento článek by možná mohl sloužit i jako malé shrnutí konečného finále s mými mnoha kily navíc :-) avšak jak jeden začne mluvit o duši, sebelásce nebo "nedejbůh" o meditacích apod., většinou lidé poslouchat přestanou. Zajímá je, jaké jste drželi diety a jak moc času je třeba "trápit se" cvičením. Určitě svému závazku dostojím a rozepíšu se i takhle, ale ta duševní svoboda a láska k sobě bude určitě hrát opět prim :-) To ostatní totiž přichází samo a naprosto automaticky.

Jdu si užít zbytek "svého" večera, i mravence dneska miluji. Kéž se mají všechny bytosti přenádherně!

Černý muž pod bičem otrokáře žil

Aithne si v hodinu dvacátou první vaří snad již posledního turka. Ani ona, nevyléčitelná oběť kofeinismu, obvykle v tuto hodinu své závislosti již neholduje, ale čeká ji dlouhá noc. Aithne opravdu chce dostát svému závazku týdně něco napsat, byť to bude škvár, tedy je tady. Dneska se předem omlouvám za sloh a gramatiku. Já na to dnes ani nevidím. Jenže moc osamělé práce někdy plodí příliš mnoho myšlenek.

Aithne nemá čas. Je to s podivem, neboť je přeci na rodičovské dovolené, tedy tráví dny strouháním pastelek a povalováním se u pohádek. Tímto prosí všechny mužské šovinisty a supermámy o odchod. Vyřízené nedokonalé matky a ostatní obyčejní smrtelníci nechť se chopí kávy a kapesníčku a příjdou Aithne obejmout. Ne, tak horké to není. Zvyk je železná košile. Tedy nové poznatky ze života táto-mámy:

Pachole nechce hodnou obětavou mamku organizující svůj čas dle jeho potřeb. Z takové má srandu a nebojí se jí ani fyzicky ublížit. Zřejmě ono boží stvoření prahne po bestii, která řve z plna hrdla a výhružně tyčí ukazovák. Anebo je možné, že takovým druhem masochismu trpí jen ti, které povila nebožačka Aithne. Poslední dva dny šla vlivem výčitek svědomí vůči svému mimušenku do sebe, v noci vařila a uklízela, ráno zorganizovala malé kamarády Muire, vzpírala 13 kg do průlezek, skluzavek, dokonce upekla buchtu a i po zbytek dne se snažila být pozorností co nejvíce se svým dítětem. Muire byla spokojená. Konečně bylo vyslyšeno, že se definitivně rozhodla nespat přes den a chtěla vyzkoušet, jaké to je stát se vetřelcem a nespát vůbec nikdy. Když vyřízená matka vedle své bezmála dvouleté dcery Muire v posteli vychrchlala z posledního své stopadesáté osmé "hají belí", zdálo se naprosto logické tuto veselou humoresku ještě osvěžit jedním pořádným liskancem. To byste nevěřili, jak velkou má něco tak malého sílu. Což chválabohu probudilo starou dobrou vlčí matku Aithne, která by se také mohla nazývat její nejčetnější větou "Už toho mám dost!", její hlasivky vydaly dostatečný počet decibelů a statika třígeneračního domu byla dost pravděpodobně narušena. Muire ohrnula spodní ret, jak se na bojavé miminko sluší, přitulila se k té, jež jí před minutou vyhrožovala babyboxem a usnula jako nemluvně.

Surrealistická pastelková umělecká díla na stěnách chtějí tři nátěry. Z nábytku jdou také špatně. Z toho všeho "gumování" ještě tak mít tenisový loket. Ale takovou propisku z linolea nedostanete zřejmě nikdy. Po celodenním "škrábání se na zadku" na mateřské si zřejmě jeden pořádnou rozcvičku zaslouží. Dnes už má tedy Aithne vymalováno, vygumováno, neúspěšně vytřeno, uvařeno a jde aspoň o krok pokročit v tvorbě quiet book pro toho malého otrokáře :-), který má štěstí, že vlastní ty největší a nejmodřejší oči na světě :-).

"... že majů matička spravedlnost zakryté oči hadrů"

problesklo Aithne nedávno hlavou. Je teď nějaké období bouří, které je strašně super a fajn, ale až když se na ním bavíme s odstupem pár let. Když Aithne napadlo, jestli to třeba není tak, že vůbec nic takového jako je spravedlnost či nespravedlnost neexistuje. Jestli se zkrátka a prostě jenom neděje to, co se v tu chvíli děje a jestli lidé nejsou jenom takoví, jací jsou. Jinak by totiž snad ani nešlo některé věci vysvětlit. Aithne v minulosti by se v její současné kůži a situacích, které denně absolvuje, rozhodně trápila špinavou hadrou přes očka oné matičky, ale ta současná už prostě ví, že bojem nikdy nic nepřemohla.

Jen dneska se zase pro změnu rozhodla, že nebude meditovat ani afirmovat, že všechny ty bubliny událostí posledních dní prostě nechá bublat. Chce být jako Muire svobodná v projevu svých emocí, neradovat se, když k tomu není důvod a chce být naštvaná tehdy, kdy naštvaná je. Má chuť na kokino, tak si ho dá, no ni? Dneska je Aithne batoletem v období vzdoru.

Snad jí to nezůstane.

Muire definitivně nespí přes den a Aithne nějak schází šťáva. Od stresu si momentálně pomáhá tvorbou quiet book pro Muire k jejím druhým narozeninám. Připadá jí, jako by tu včera psala o těch prvních.

Samochvála smrdí, sebeláska ne

"No jo, aspoň že dokážeš sama přiznat, že jsi namyšlená a smrdíš," pomyslí si možná někdo, když mu sdělíte tu úžasnou novinu, že jste se začala mít ráda. Ono je i možné, že to na Vás někdo i zlehka hezky zabaleně "vybalí" nahlas. V první řadě je asi nutno říci, že pokud se máte skutečně ráda, bude Vám jeho více či méně zabalený názor docela ukradený.

Sebechvála někdy možná skutečně mírně zapáchá. Ne však proto, že by bylo něco špatného na tom, umět sám sebe pochválit. Naopak, tato dovednost je pro člověka velice výhodnou. Když ale někdo má neutuchající potřebu světu sdělovat, že je hodný, laskavý, racionální a nebo že třeba rád pomáhá lidem, podle Aithne a jejích zkušeností to vždycky trochu zavání. Ne proto, že si to o sobě dotyčný myslí, ale naopak proto, že o tom s největší pravděpodobností vůbec přesvědčen není. Jinak by totiž nepotřeboval přesvědčovat ostatní, prostě by takový byl a tím pádem by nebylo možno toto nevidět. Kromě toho, že jako ona Dušička z nádherné povídky Neala Walshe, můžete tisickrát o sobě pronést ta nejkrásnější sdělení (a rozhodně to dělejte), avšak dokud onu dobrotu, lásku, racionalitu a štědrost nějak neprojevíte, zůstáváte pouze u slov.

Sebeláska je něco jiného. Tu nepotřebujete sdílet se světem. To je přátelství sama se sebou. Láska na té nejvyšší úrovni, protože plodí jen další lásku k ostatním bytostem. Bez podmínky cokoliv vracet. Kdo není schopen lásky k druhým, ten je takový protože v první řadě nemá skutečně rád sám sebe a o to větší zaslouží náš úsměv a přání krásného dne.

Mít se rád neznamená považovat se za dokonalou nadbytost nadřazenou "obyčejným smrtelníkům". Mít se rád předpokládá to, že se akceptujeme i s těmi svými složkami, které "obyčejní smrtelníci" vnímají jako nedostatky. Protože jste to Vy, ten nejlepší přítel a pomocník, kterého jste ve svém životě kdy měla. Ta, která je tu se svým pohlazením a vědomím toho, kdo jsem vždy a za všech okolností. Ta, která ví. Ví nejhlubší tajemství vesmíru a stejně tak ví, proč jste včera byla protivná na prodavačku, která Vám krájela Poličan a právě proto Vás nesoudí. Nesoudí, protože Vás miluje přesně takovou, jaká jste, žádnou iluzi o Vás.

A naopak, pokud na Vás bude protivná paní, která Vám právě váží Poličan, zapněte Lásku ve svém srdci na maximum a vysílejte, co to dá. Usmějte se na ni, popřejte jí krásný den a jste-li mistři sebelásky, klidně jí kupte čokoládu. Protože úsměv této paní jistě není zatažen z důvodu Vaší přítomnosti. Vy netušíte, co se jí stalo. Co je však zjevné je to, že se prachobyčejně trápí. A zcela jistě něčím jiným, než Vaší přítomností u pultu.

Buďme hodní. V první řadě na sebe. Láska ke všemu vnějšímu pak už příjde sama. Dělejme drobné radosti sobě i sobě zdánlivě oddělenému, tedy druhým. To se pak bude na světě žít...

Dušička a Slunce - Neale Donald Walsh

Tak přesně tuto povídku jsem hledala :-) Je to naprosto nádherná pohádka pro nás, někdy až příliš dospělé, která zodpovídá mnoho bolavých otázek. Ať se čtení líbí všem jako mně. 

Byla jednou jedna Maličká dušička, která řekla Bohu: „Já vím, kdo jsem!“ A Bůh řekl: „To je skvělé! Kdo tedy jsi?“ A malinká duše vykřikla: „Jsem světlo!“ Bůh se zeširoka usmál „To je pravda!“ zvolal. „Ty jsi světlo.“ Malinká duše byla velmi šťastná, protože zjistila to, co měly zjistit všechny duše v Království. „Oh,“ řekla Malinká duše: „to je vážně paráda!“

Ale brzy, když už věděla, kým je, jí to nestačilo. Malinká duše uvnitř sebe cítila touhu, že chce skutečně být tím, čím je. A tak šla zpátky k Bohu a řekla: „Ahoj Bože! Teď, když vím kdo jsem, mohu tím také být?“ A Bůh řekl: „Chceš říct, že toužíš být tím, kým už jsi?“ „No,“ řekla Malinká duše, „jedna věc je vědět, kým jsem a úplně jiná věc je tím skutečně být. Chci cítit, jaké to je být Světlem!“ „Ale ty už jsi Světlo.“ Zopakoval Bůh a znovu se usmál. „Ano, ale chci zjistit, jaký je to pocit,“ křičela Malinká duše. „Dobrá,“ řekl Bůh a smál se pro sebe, „předpokládám, že jsem to měl vědět. Ty jsi byla vždy dobrodružná.“

Pak se ale výraz ve tváři Boha změnil. „Je tu ale jedna věc…“ „Co?“, zeptala se Malinká duše. „No, neexistuje nic než Světlo. Víš nevytvořil jsem nic než Světlo. Víš nevytvořil jsem nic než to, čím jsi, takže není žádný jednoduchý způsob, jak bys mohla zažít sama sebe jako toho, kým skutečně jsi, protože není nic, čím nejsi.“

„Hm?“, Malinká duše teď byla trochu zmatená.

„Podívej se na to takhle,“ řekl Bůh, „jsi jako svíčka ve slunci. Ano jsi opravdu tam. Spolu s miliony a triliony dalších svíček, které tvoří slunce. A slunce by nebýt tebe nebylo sluncem. Ale nebylo by jím ani bez jakékoliv jiné svíčky… a pak by už vůbec nebylo sluncem, protože by tak jasně nesvítilo. Ale jak poznat sám sebe jako světlo, když jsi uprostřed něj – to je otázka.“

„No,“ napřímila se Malinká duše: „Ty jsi Bůh, tak něco vymysli!“ Bůh se znovu usmál. „Už jsem to vymyslel,“ řekl.“ Protože nevidíš sama sebe jako světlo, když jsi ve světle, obklopím tě temnotou.“

„Co je to temnota?“ zeptala se Malinká duše a Bůh odpověděl: „To je to, čím nejsi.“ „Budu se temnoty bát?“ zakřičela Malinká duše. „Jenom, pokud se rozhodneš,“ odpověděl Bůh. „Ve skutečnosti není nic, čeho by ses musela bát, pokud se ale nerozhodneš, že je čeho se bát. Víš, všechno si jen vymýšlíme. Předstíráme.“

„Aha,“ řekla Malinká duše a už se cítila o něco líp.

Potom Bůh vysvětlil, že abychom mohli vůbec něco prožít, musí se objevit pravý opak. „Je to veliký dar,“ řekl Bůh „protože bez něj byste vůbec nemohli vědět, jaké všechno je. Bez zimy byste nemohli poznat teplo, bez toho, co je nahoře – to, co je dole, bez rychlého pomalé. Nemohli byste znát levé bez pravého, co je tam bez tady, teď bez potom.“ „Takže,“ uzavřel Bůh „když jsi obklopena temnotou, nehroz pěstí a nezvyšuj hlas a temnotu neproklínej. Raději buď světlem v temnotě a nerozčiluj se kvůli tomu. Potom budeš vědět, kým skutečně jsi a stejně tak to budou vědět všichni ostatní. Nech své světlo zářit tak, aby všichni věděli, jak jsi jedinečná!“

 „Chceš říct, že je v pořádku, aby ostatní viděli, jak jsem jedinečná?“ zeptala se Malinká duše. „Ovšem!“ zvolal Bůh. „Je to naprosto v pořádku! Ale pamatuj si, že jedinečná neznamená lepší. Každý je jedinečný svým vlastním způsobem! Avšak mnoho jiných to možná zapomnělo. A poznají, že je v pořádku být jedinečný, pouze když uvidí, že to být jedinečná je u tebe v pořádku.“

„Oh,“ řekla Malinká duše a tančila a poskakovala a smála se a skákala radostí. „Mohu být tak jedinečná, jak jen chci!“ „Ano, a můžeš začít hned teď“, řekl Bůh, který tancoval a skákal a smál se spolu s Malinkou duší. „Kterou částí jedinečného chceš být?“ „Kterou částí jedinečného?“ zopakovala Malinká duše. „Tomu nerozumím.“ „Dobrá,“ řekl Bůh, “být světlem znamená být jedinečný a jedinečnost má řadu částí. Je jedinečné být laskavý. Je jedinečné být jemný. Je jedinečné být tvořivý. Je jedinečné být trpělivý. Můžeš přijít ještě na jiné věci, jak být jedinečná.“

Malinká duše chvíli tiše seděla. „Dokážu přijít na spoustu věcí, jak být jedinečná!“ zvolala potom. „Je jedinečné pomáhat. Je jedinečné sdílet. Je jedinečné být přátelský. Je jedinečné být ohleduplný k ostatním.“ „Ano,“ souhlasil Bůh, „a ty můžeš být všemi těmito věcmi anebo jakoukoliv částí jedinečného, kterou si přeješ, a to kdykoliv. To je to, co znamená být Světlem.“

„Vím, čím chci být, vím, čím chci být!“ oznámila Malinká duše s velkým nadšením. „Chci být tou částí jedinečného, která se jmenuje odpouštějící. Není jedinečné být odpouštějící?“ „Ale ano,“ ujistil Bůh Malinkou duši. „To je velice jedinečné.“ „Dobrá,“ řekla Malinká duše. „To je to, čím chci být. Chci být odpouštějící. Chci se takovou zažít.“

„Dobře,“ řekl Bůh, “ je ale jedna věc, kterou bys měla vědět.“ Malinká duše už začínala být trochu netrpělivá. Vždycky to vypadalo, jako by byly nějaké komplikace. „A co?“ vzdychla Malinká duše. „Neexistuje nikdo, komu je třeba odpustit.“ „Nikdo?“ Malinká duše nemohla uvěřit tomu, co bylo řečeno. „Nikdo!“ zopakoval Bůh. „Všechno co jsem udělal, je dokonalé. „V celém stvoření není ani jedna duše, která je méně dokonalá než ty. Podívej se kolem sebe.“

V té chvíli si Malinká duše uvědomila veliký dav, který se sešel. Duše přišly z daleka – z celého Království, protože se rozneslo, že Malinká duše vede tento jedinečný hovor s Bohem a všichni chtěli vědět, co se povídá. Když se Malinká duše dívala na bezpočet dalších duší, které se sešly, musela souhlasit. Žádná se nezdála být méně dokonalou než byla samotná Malinká duše. Kouzlo duší, které se sešly a jas jejich Světla byl takový, že se na ně Malinká duše téměř nemohla podívat.

„Komu chceš potom odpouštět?“ zeptal se Bůh. „Panečku, to nebude žádná legrace!“ Zabručela Malinká duše. „Chtěla jsem se zažít jako ten, kdo odpouští. Chtěla jsem vědět, jaký je to pocit, být takto jedinečná.“ A Malinká duše se naučila, jaké to asi je, když je smutná.

V té chvíli ale přistoupila z davu Přátelská duše. „Neměj obavy, Malinká duše,“ řekla Přátelská duše, „pomohu ti.“

„Pomůžeš?“ rozzářila se tvář Malinké duše. „Ale co s tím můžeš udělat?“ „Mohu ti dát někoho, komu můžeš odpustit,“ zašvitořila Přátelská duše. „Mohu přijít do tvého příštího života a udělat něco, abys mi mohla odpustit.“ „Ale proč? Proč bys to chtěla udělat?“ zeptala se Malinká duše. „Ty, která jsi tak dokonalou bytostí! Ty, která máš tak vysokou vibraci, že to vytváří Světlo tak jasné, že se na tebe téměř nemohu podívat! Co by tě mohlo přimět snížit svou vibraci, aby se tvé jasné Světlo stalo temným a hustým? Co by tě mohlo přimět – tebe, která jsi tak lehounká, že můžeš tančit po hvězdách a pohybovat se po Království rychlostí myšlenky – abys přišla do mého života a učinila se tak těžkou, abys mohla udělat tuto zlou věc?“

„To je jednoduché,“ řekla Přátelská duše „udělala bych to, protože tě miluji. Nebuď tak ohromená,“ řekla Přátelská duše,“ty jsi to pro mne také udělala. Nepamatuješ si to? Tančily jsme spolu, ty i já, už tolikrát. Tančili jsme spolu po řadu věků. Hrály jsme si spolu po všechny časy a na mnoha místech. Pouze si to nepamatuješ. Obě jsme byly vším. Byly jsme v tom Nahoře i Dole, byly jsme v tom Vlevo i Vpravo. Byly jsme Tady a Tam, byly jsme v tom Nyní i Tenkrát. Byly jsme muž i žena, byly jsme dobrý i zlý, byly jsme obětí i viníkem. Tak jsme se ty a já sešly v minulosti mnohokrát, každá přinášejíc té druhé přesnou a dokonalou příležitost vyjádřit a zažít to, kým skutečně jsme. Takže…“ vysvětlovala Přátelská duše ještě trochu víc „přijdu do tvého příštího života a budu tentokrát tou špatnou. Udělám něco skutečně hrozného a ty se pak můžeš zažít jako ten, kdo odpouští.“

„Ale co uděláš?“ zeptala se Malinká duše trochu nervózně „co bude tak hrozné?“ „Ó,“ odpověděla Přátelská duše a zamrkala, „něco už vymyslíme“. Pak se zdálo, že Přátelská duše zvážněla a tichým hlasem řekla: „Víš, v jedné věci máš pravdu. Budu muset zpomalit svou vibraci a stát se velice těžkou, abych mohla tu nepěknou věc udělat. Budu muset předstírat, že jsem něčím, čím vůbec nejsem. Takže bych tě na oplátku o něco poprosila.“ „Cokoliv, cokoliv!“ zakřičela Malinká duše a začala tančit a zpívat. „Budu moci odpouštět, budu moci odpouštět!“

Potom Malinká duše viděla, že Přátelská duše je velice tichá. „O co jde?“ zeptala se, „co já pro tebe mohu udělat? Jsi takový anděl, že to pro mne chceš udělat!“ „Samozřejmě, že Přátelská duše je anděl!“ přerušil ji Bůh. „Každý je anděl, pamatuj si, neposlal jsem ti nikoho jiného než anděly.“ „V té chvíli, kdy tě uhodím a srazím,“ odpověděla Přátelská duše, „v té chvíli ti udělám to nejhorší, co si dovedeš představit, právě v té chvíli.“ Přátelská duše se ztišila ještě víc. „Vzpomeň si, kým skutečně jsem.“ „Oh, ano, vzpomenu!“ zakřičela Malinká duše. „Slibuji! Budu si tě vždy pamatovat takovou, jaká jsi právě teď!“

„Dobře,“ řekla Přátelská duše, „protože, jak víš, budu tak moc předstírat, že zapomenu sama na sebe. A pokud si mě nebudeš pamatovat takovou, jaká skutečně jsem, možná si na to nebudu moci dlouho vzpomenout. A pokud zapomenu , kdo jsem, možná zapomeneš, kdo jsi ty a budeme obě ztraceny. Potom budeme potřebovat, aby přišla další duše a připomněla nám oběma, kdo jsme.“

„Ne, nebudeme!“ slibovala Malinká duše. „Budu si tě pamatovat! A poděkuji ti za to, že mi přinášíš dar – příležitost, abych mohla zažít sebe jako toho, kým jsem.“ A tak bylo dohodnuto. A Malinká duše šla vpřed vstříc dalšímu životu, nadšena tím, že je Světlo, což je velice jedinečné, a nadšena tím, že je částí jedinečného, která se nazývá Odpouštění. A Malinká duše napjatě čekala, aby mohla zažít sebe sama jako Odpuštění a poděkovat jakékoliv další duši, která jí to umožní. A kdykoliv během tohoto nového života, kdykoliv se na scéně objevila nová duše, ať přinášela radost nebo smutek – a zvlášť pokud přinášela smutek – pomyslela Malinká duše na to, co řekl Bůh: „Neposlal jsem ti nikoho jiného než anděly

Když je smutno

Aithne potkala na své pouti nedávno čarokrásnou královnu, která plakala pro pocit smutku a prázdna. Možná to znáte. Takovéto prázdno, takový ten smutek bez zjevné příčiny.  Všeobjímající smutno. Má zdravé děti, hodného manžela, hodné rodiče, krásné zařízený 4+kk, et cetera, et cetera, et cetera. Ona se vážně stydí, nechce si stěžovat, ne ne ne, vlastně má všechno, po čem kdy toužila. Všechno je oukej. Proč tedy královna pláče?

Takovéto, když například celý den řešíš dítě, aby o něj bylo postaráno, aby bylo dobře živeno, aby bylo jeho prostředí čisté a útulné, aby se navíc v tom všem skvěle bavilo. Takové to, když v tom všem vůbec neexistuješ Ty a Tvoje potřeba spánku, jídla, zábavy je šizena na nejvyšší úrovni a ze všeho nejvíc Tě pálí absence prachobyčejného objetí a milého slova. „Mám Tě rád. Jsem tady pro Tebe. Co pro Tebe můžu udělat?“. To, čeho Ty sám/sama celodenně a ráda poskytuješ v neomezeném tarifu.

(Ono se to může dít v rozličných spektrech životů a událostí, velmi hojně propíraný je například syndrom vyhoření pracovníků pomáhajících profesí, jako jsou lékaři či například humanitární pracovníci, ale že je Aithne matkou a momentálně žije tuto realitu, má potřebu se vyjádřit tudy. )

Aithne prožila nejeden moment tohoto smutna. Kdysi se ve chvíli takovéto paniky, kdy uprostřed věčného úklidu, vaření, rozházených hraček, sušenek, běsnícího davu mravenců a nespokojené, vzteklé Muire slyšela pronést větu „A kde jsem v tom všem já?“. Souvisí to s více věcmi, o kterých se už Aithne pokoušela mluvit. Tlak, ať už ten vnitřní osobní nebo vnější ze strany článků, kritiky okolí. Zdánlivě láska k milovanému dítěti, které musí být stůj co stůj na prvním místě a vždy usměvavé a spokojené. Jestli to je tohle skutečně ona láska, v tom případě poněkud zvrhlá. Dalším velkým trendem moderní doby je velice špatně pochopené pozitivní myšlení, které dle mnohých znamená nutnost být stále sluníčková, pohodová /v tomto případě/ maminka, která má stále úsměv na tváři, protože je dítko zdravé a venku nádherně svítí sluníčko.

Velká pravda je, že pokud toto sluníčko doopravdy nesvítí i v našem nitru, pozitivní myšlení, slova a afirmace na tento smutek nezaberou. Opravdu pouhou náhodou, jsem právě teď v druhém dílu série knih od N.D. Walshe Hovory s Bohem (kde hledám jednu povídku) našla při náhodném otevření tuto citaci:

„Zradit sám sebe, abys nezradil druhého, je také zrada. Je to nejhorší zrada.“.

Aithne královně neprozradila ani tak nic velikého, jako spíše hrozně málo vyslovovaného. Že má královna myslet i na sebe, sama věděla, protože je přeci královnou. Že ale má stejné právo být smutná, vzteklá a naštvaná jako její předškolák a batole, to už je panečku vyšší škola života. A co takhle jako ono vzpurné batole postavit na první místo SEBE, utéct do ložnice, zababušit se do peřiny, pořádně to pěstičkami tomu polštáři nandat, řvát, plakat a pak, až už bude vlhký dostatečně, se sama na sebe usměj, obejmi se, klidně i pohlaď a prones to, co Ti tolik schází. „Mám Tě ráda. Jsem tady pro tebe. Můžu teď pro tebe něco udělat?“

Nevím, jestli nyní kroutíš hlavou nad obsahem mého sdělení nebo nad mou schopností stvořit větu na rekordní počet řádků, ale

je Ti už lépe, děvče?

Jenom tehdy, když budeš v pohodě Ty, budou skutečně šťastné i Tvé děti. Běž se na ně podívat, určitě se bez Tebe tu krátkou chviličku nezbláznily. Já bych docela i vsadila na to, že další z jejich strašlivých sporů bez tvé přítomnosti a zásahů skončil dříve, než začal. Věříš tomu, že Tě milují a mají stejný zájem na štěstí Tvém, jako Ty na tom jejich? Jenom jim ještě nikdo neukázal, jak se na realizaci tohoto cíle podílet. Právě teď je to učíš. Jsi báječná máma. Jsi prostě královna. 

Aithne versucht sprechen

Bitte entschuldigen Sie meinen schrecklichen Deutschen. Es wird durch eine Kombination von übermäßigem Ehrgeiz und Mangel an Bildung verursacht.

Weil ist dieser Blog vorgestellt als "aus Langeweile im Mutterschutz", sollte ich hauptsächlich über Muire schreiben. Ich bereit habe tschechische Artikeln als "Wunderbare Mutterschaft" geschreiben, wann wollte ich sagen, dass ungeachtet einige von uns manchmal erleben nicht-wunderbare Momente, es macht uns nicht weniger Wunderbar.

Muire hat die Trotz-Zeiten erfahren. Der Schoßkind hat schwierige Bedingungen, dafür ihre Eltern leben separat und jeder lebt anders. Ihre Vati lebt mit seiner neue Frau und sie hat zwei kleine Kinder. Es macht Spaß und Muire ist dort ein seltener Besuch und also sie sind selten für Ihr. Auf den Anderen Seite ist Aithne, Muire´s Mutter, wer ist auerhaft müde, gestresst, manchmal wütend. So kein Wunder, dass Muire kehrte zu ihrer Mutter zurück müde, gestresst, manchmal wütend. Und oft sie weinte. Dann hat Aithne tränen auch.

Viele Aithnes Tränen sind vergangen, bevor Aithne erkannte, dass sie ihre Tochter liebte, egal wie viel Muire liebt sie und wer sonst lieb.

Von diesem Moment an, überraschend, Muire begann zurückzukehren Glücklich, voller Erfahrungen und Vorwärts schauen für ihre Mama.

Dordoletky

Tak dlouho o nich snila. Aithne závidí Irmi.cz  její mistrovské kousky s ještě krásnějšími aplikacemi a protože je letošní rok ve znamení bourání všech "tohle nikdy nedám", jala se do Dordoletky podle jednoho z úžasných návodů Bellet. Taky, že si oblíbila večerní Dva a půl chlapa a následný Sex ve městě s něčím v ruce, tak at to není tatranka ani sklenice alkoholu. No jo, mateřská. Že nebylo do čeho střihnout, posloužil odpad látek.

Vzniklo růžové pouzdérko jako stvořené, resp. od začátku tvořené pro kapesní Aithne, tedy drobnosti, které jí mají připomínat, kým je. Pár foteček, kamínků, mušliček, modlitbiček, jedna "cetka" s nevyčíslitelnou hodnotou, různé formy vzkazů od ní pro ni. Nechápe, že dokázala někdy žít bez Ní.

A na mysl mi teď vyvstává legendární věta z Pelíšků: "A přitom taková blbost, že?"

Překrásné mateřství volume 2

Aithne a Muire zrovna včera strávily báječný den u Rodičky a Rodiče v Rodné Hroudě a při obědě se báječně bavily nad dávnými plány kdysi těhotné a naivní Aithne, jak bude Muire vychovávána a jak bude Aithne skvělou rodičkou s malým r. Nebylo například v plánu, aby Muire jedla sladkosti, aby si hrála s mobilním aparátem anebo měla být vychovávána s respektem a úctou, aby i ona sama tyto vlastnosti projevovala ke svému okolí. Nebude nikdy oslovena "Ty spratku jeden" ani žádným podobným souslovím.

Parta brusiče Karhana sice zvládla pětiletku za dva roky, Aithne ze svých plánů za bezmála stejné období nedokázala nic. Jejich byt 2+kk přetéká hračkami na úkor matčiných nasyslených sbírek všeho možného i nemožného, avšak malá dáma si hraje pouze s věcmi, které by dítěti slušný rodič do ruky jaktěživ nesvěřil, několikahodinové pomalé vaření zdravého maso-zeleninového pokrmu končí boucháním konfet po konzumaci pár soust, zbytku v dvoumetrovém okolí batolecí jídelní židličky, sušenkou v rukou Muire a úsměvem na tváří Aithne, šťastné, že pachole "papá".

No a k tomu poslednímu. Aithne se jde zřejmě opět postavit na pomyslnou šibenici za mateřské hříchy a zařadit mezi krkavčice, které zasluhují nejeden plivanec do tváře. Kéž nedostane odkaz na tyto stránky paní Plošticová.

Řekla to. Bylo jí to nesmírně líto, pocítila neskutečné zklamání sama ze sebe. Trvalo naštěstí jen chviličku. Stále je toho názoru, že šrámy na duši jedince způsobují jiné věci, než je dávný konflikt s hysterickou matkou a marné pokusy jí vysvětlit, že na plovoucí hračky v záchodové míse je vskutku dechberoucí pohled.

Aithne se domnívá, že milující matku nečiní milující matkou to, kolikrát denně napíše na facebook, že své dítě miluje. Ani to, kolikrát tam napíše, že naprosto nechápe a zavrhuje matky, které se o takový dar dobrovolně připravují (ano, i tohle se Aithne už nejednou dočetla).

Říká se, že nejlépe své děti učíme vlastním příkladem a konáním. A ano, odpusťte prosím nedokonalé mladé máme, Muire zřejmě bude mít ve svém bohatém slovníku mimo jiné i slovo "spratek", avšak její matka míní ze své dcerky vychovat bytost, která vědoma slušných mravů a pokud možno co nejlaskavějším způsobem zachází s respektem nejen s okolím, ale i sama se sebou. Osobnost, která umí nastavit vlastní hranice a pokud napoprvé laskavé a vstřícné "Lásko, hračky do záchodu nepatří" nezabere, bude holt hledat cestu jinou.

Aithne si také myslí, že slovo "spratek" je fuj fuj a samozřejmě je znovu jejím předsevzetím ho již neužít, ale na šibenici si stoupnout nepůjde. Miluje slovo partnerství. Toto překrásné slovo se začalo před pár lety hojně používat i v souvislosti s výchovou dětí. Partnerství znamená, že jsou si dva lidé ve vztahu (romantickém, pracovním, sousedském nebo například příbuzenském) rovni a jejich potřeby jsou stejně důležité. Někdy to ale vypadá, že se rodiče uchylují k šíleným kompromisům na úkor potřeb vlastních, aby jim někdo třeba v diskuzi na emiminu nenapsal, že není respektujícím rodičem.

Aithne tedy po svých výčitkách došla k závěru, že kdyby jí kamarádka přes její protest házela věci do záchodu, asi by jí stejně řekla, že je kráva.

Přestože ji respektuje a jsou si rovny.

A tož tak.