Celý život se těšíme na mateřství a jeho dary. Na chování rozkošného miminka a líbání růžových tvářiček. Jsme k tomu zrozeny. Rychle, honem najít vhodný genetický materiál, použít jej a pak už se jenom těšit a všechno si to užívat. Je to přeci velký dar, nebo ne? Nepochybně. Jenomže málokterý ženský časopis a málokterá hollywoodská herečka někdy mluví o odvrácené straně tohoto daru. O tom, že život vždycky nepíše scénáře jenom pro Hollywoodská studia. Aithne asi není jediná, kterou velice nemile zasáhlo, že její mateřství není jako to, které se prezentovalo v jejích představách. Že obrázky batolícího se miminka a nadšených rodičů, které Vám vyhledá google poté, co do vyhledávače zadáte "miminko", "rodina" či to kouzelné slůvko, které zní tak libě, až ezotericky... Mateřství.
Nechci, aby mé články sloužily jako antikoncepce. Proto napíšu, že stále věřím, že podobné scénáře se mohou odehrávat i v reálném časoprostoru, ba dokonce i v českých luzích a hájích. Ale jsem také realista a pravdomluvec a proto znovu napíši, že nemusejí. A ono, nemusíte ani dopadnout jako hrdinka filmu Maďarsko-mělčinského studia Aithne (a taky můžete dopadnout mnohem hůř), je více než pravděpodobné, že ač Váš manžel s Vámi stále sdílí lože, robě je zdravé, Vy nemáte celulitidu ani laktační psychózu a přesto příjde den, kdy budete řešit problémy, kdy budete nevyspalá, v bytě se Vám bude kumulovat nepořádek a včera jste zapomněla vytáhnout maso na dnešní oběd, všude se line zápach z koše s plenami, nadto všechno Vás škrábe v krku a cítíte, jak byste si potřebovala uvařit čaj a jenom na chviličku odpočinout. A Vašemu roběti je to srdečně jedno. Zahlédlo ozdobnou sošku po Vaší prapratetě na poličce a stojí a vříská. Pokud je soška zajímat přestane, začne se dožadovat něčeho jiného. Má asi hlad. Dáte mu svačinu, o kterou ztratí zájem po dvou soustech. Ale mělo by jíst, proto mu nabídnete něco jiného. Opakuje se totéž. Uspokojí ho až sušenka, kterou byste mu ale jako matka z časopisu o matkách dávat neměla. Jdete řešit, co bude s tím obědem. Dítě stojí a vříská, nemůže se dostat do zajištěného šuplíku s léky. "Miláčku, to nemůžeš, to jsou léky" ho nezajímá. Vřískot už ignorujete a krájíte zeleninu na polévku, jejíž recept jste právě vymyslela v důsledku nutné improvizace. Až po chvíli si všimnete, že vřískot ustal a jmete se úkolu zjistit, jak je to možné. Pachole je už větší, má sílu a pojistku na šuplík utrhlo. Právě ho zaujalo růžové platíčko ibalginu. Šuplík odnášíte z dosahu a konejšíte řvoucí dítě, které se nachází na pokraji hysterie a nervového kolapsu. Dovolila jste si moc.
"Víš, někdy si říkám, jestli jsem to měla vážně za potřebí,"; "Asi jsem děti mít neměla..."; "Nezvládám to, jsem nejhorší matka pod sluncem" a podobné věty kamarádkám, zvláště pak ženám, spíše neříkejte, nechcete-li se cítit ještě hůře. Ač by Aithne vsadila své boty na to, že tahle věta probleskla či probleskne hlavou každé z nich, nesmí se to říkat nahlas. Neříká se to. Bezdětné přítelkyně totiž rády sledují filmy a čtou ezoterické knihy o ženství, mateřství a lásce. Ty dětné je čtou rovněž a přesně podle těchto knih se potřebují před ostatními matkami prezentovat. Takže je vlastně nemožné matku jako jste Vy mezi obyčejnými smrtelnicemi potkat. Takže vůbec není divu, že se cítíte jako nejhorší matka světa. Nikdo to takhle nemá. Ne - nikdo o tom jenom nemluví.
Aithne o tom mluví. Protože byla vždycky exot. Protože jí prostě nic jiného, při pohledu na plný dřez, na narychlo rozmrazovaný oběd a na špinavá (nejen) okna jednoduše nezbývá. Protože když se těšíte na sladkou romantickou komedii a pustí Vám psychologický thriller s detektivními prvky, skutečně máte právo, být občas smutná. Ale Vy i já víme, že své děti milujeme úplně stejně jako to činí dokonalé hrdinky přeslazených béčkáren (ne-li pak více), a že i kdyby nám pustili ten nejděsivější horor ze všech, vždycky tu pro ně budeme. A že u toho nebudeme mít vždycky dokonale naklizeno, načechranou kadeř, na tváři americký úsměv se smyslně rudými rty, na to už máme právo. Tenhle film si totiž režíruje každá z nás sama.
Takže aby z tohoto (pro mě však důležitého) pahýlu vyšlo nějaké resumé, MATEŘSTVÍ JE DAR. Pro mě je to však jeden z těch darů, které po rozbalení z lesklého bakelitu rozhodně potěší, poslintá těmi nesladšími pusinkami, ale také obohatí zkušenostmi, které nás posílí a zocelí mnohdy právě těmi ne úplně snadnými situacemi a problémy. Mně mateřství přineslo kromě štěstí v podobě mé sladké a báječné dcerky. která je hlavní postavou mého filmu i života, také nutnost dospět, o kterou jsem asi příliš nestála a dnešní sílu pramenící z včerejšího trápení.
Takže ano. Mateřství je dar. Je to dar ze všech darů nejvzácnější. Ale zahoďme už probůh ten lesklý růžový bakelit...
