(Života) běh

V podstatě dva roky o sobě Aithne nedala vědět, mimo té krásné zprávy o narození Malého Prince. Netuším, zda jsem někomu chyběla (vzhledem k tomu, že odkaz nerozdávám, spíše tuším :-)). Co ale vím naprosto jistě je, že psaní strašně moc chybí mně. Stejně jako hodně jiných volnočasových činností, kterých se maminky dětí do tří let rády vzdávají kvůli nejkrásnějším, ale i nejnáročnějším povinnostem na světě. Protože mě ale bývalá šéfka minulý měsíc požádala o pomoc s určitou "papírničinou" kde jsem chca nechca psát a verbálně se vyjadřovat musela, zjistila jsem že mé vyjadřovací schopnosti vlivem "dovolené" chřadnou. Zkusím tedy nyní nechat prsty proběhnout po klávesnici, abych to kdyžtak zjistila, že jsem se stala zcela negramotnou a nerozeznám jiná písmena než ta, která dávají dohromady slovo "sunar" .

Ohledně pestrobarevných měsíců, které jsme společně již ve čtyřech, prožili se možná rozepíšu příště. A možná nerozepíšu, protože kdoví kdy děti zase dovolí, ale hlavně ta náplň života zasloužilé matky zase není tak zajímavá (přestože je barevná velmi). Nicméně já tu svou tězkou hlavu mám potřebu někde pravidelně vysypávat :-)), i proto jsem moc ráda, že jsem kromě lásky k časově náročnému psaní objevila velice nečekaně lásku k běhu.

Rozhodla jsem se právě o běhu rozepsat zejména proto, že jsem si stoprocentně jistá, že toto spojení běhu a mé osoby by vám nevěřil nikdo z lidí, kteří mě znali v minulosti. Zejména pak učitelé tělocviku. Bože, jak já vytrvalostní běhání nenáviděla! Ostatně jako většinu fyzicky náročných aktivit... Takže, fakt že jo, paní učitelko Mejzlíková, já už dva roky (s přesně devítiměsíční břichatou pauzou) 3-4krát týdně běhám. A ještě doma brečím, že nemůžu víc. 

Začalo to všechno na mé devětadvacáté narozeniny, respektive dárkem od mé maminky. Ještě před tim, než povím, co mi tenkrát darovala, bych ráda oběma svým rodičům poděkovala. Nejen za to, že mě na svět přivedli, ale zejména za to, že mě právě s vědomím toho JAKOU bytost přivedli vedli a vychovávali životem přesně tak, jak jsem to potřebovala. S láskou a úctou k lásce a úctě. K druhým a k sobě. Ke své osobnosti, ale i k tělu. U mně bylo už od prvopočátku jasné, že olympijská medailistka ze mě nebude, nesnášela jsem organizované sporty (například běh), tělocvik a byla jsem vždycky dřevo. Jako většině dětí i mně chutnaly sladkosti a slanosti. Naši mě vždy brali takovou jaká jsem, se všemi mými přednostmi (téměř samé jedničky) i chybami (ohyzda dvojka z tělocviku na vysvědčení). Nicméně jsem byla vychovávaná v tom, že pohyb je něco, co dělat je nutné stejně jako provádět zubní hygienu. Vybavují se mi procházky s tátou nebo dědou a babičkou plné rozhovorů o vesmíru a planetách, zvířátkách v lese a jiných věcí, díky nimž bylo možno čtyřletou línou Kačenku nevědomky udržet v pohybu. Vybavuje se mi maminka pravidelně cvičící ásány v obyváku. Úplně živě ji vidím, když mi předává neskutečně krásné fialové švihadlo, co má místo úchytů roztomilé pejsky. A pak toho živého pejska, černou labradorku Báru. Taky poučení, že s Baruškou se chodí na procházky každý den a za každého počasí. Táta s ní dokonce svého času běhal ("proboha proč to dobrovolně dělá?"). Svoje první kolo s přehazovačkami už si moc nepamatuju, ale tu radost a pýchu zcela živě, stejně jako svých prvních pár uplavaných temp. Takže děkuju Vám moc. Tohle všechno v mém dětství byla ohromná zábava a radost, moc mně to bavilo. V žádném případě jsem tomu ale neříkala sport, ten jsem nesnášela a věděla jsem stejně jistě jako to, že večer slunce zapadne, že já nikdy sportovat nebudu. Milovala jsem procházky s Barčou (denně jsme ušly 8-10km), výlety s kamarádkami na kole a chodit na "koupák". Později (asi v 21 letech) jsem se zamilovala do jógy a už se neodmilovala. Ale to mně pořád bavilo, takže sport to nebyl. Nutno je také dodat, že jsem si několik let pravidelně přibalovala do somradla, které jsem nosila na procházky s Bárou, cigarety a zapalovač a po vyšlapání těch 100 výškových metrů si vprostřed procházky hrdě foukla. U toho se však nepřestávala kochat krásnou přírodou při pohledu z kopce, vajgl jsem si odnesla zpět do rodné vsi a tam ho vyhodila. Přeci nebudu tu krásnou přírodu hyzdit. Mami, tati a paní učitelko Mejzlíková, uznávám, že jste to se mnou měli fakt těžké. Já byla asi nejen tenkrat fakt podivný patron...

 Na střední a hlavně vysoké škole jsem nakynula do takových rozměrů, že už jsem slovo sport ani nemohla vyslovit, protože jsem si byla jistá, že by všichni lidé ve vzdálenosti doslechu museli propadnout v huronský smích. Nicméně láska k přírodě, zejména dlouhým procházkám, mne provázela celý dosavadní život (a věřím, že bude dokud budu mít nohy). Částečně jsem to přisuzovala svému spirituálnímu já, že mě baví být sama, dýchat čerstvý vzduch a kráčet daleko předaleko... Kdyby mi tenkrát někdo řekl, jak blízko nyní mám k běhu, vysmála bych se mu.

Jak již mnohokrát napsáno bylo, moje největší vnitřní i (z toho plynoucí) vnější transformace proběhly po narození Muire a hlavně po odchodu od jejího otce. Našla jsem sama v sobě kamarádku a začala bořit všechny báje a mýty o sobě, které mi do té doby buď konkrétní lidé tvrdili, anebo jsem jim prostě sama vařila. Například mýtus, že blbě vařím jsem rozbila tak, že jsem šla a uvařila svíčkovou. Byla fakt výborná (a začali se ke mně častěji zvát přátelé na oběd)! Tohle boření mýtů se mi zalíbilo, proto jsem se vrhla na další: že jsem tlustá, líná, nepořádná, nepřitažlivá, nikdy nedokážu x, y ani z. Je právě září roku 2016. Jsem už rok na rodičovské dovolené s dcerkou, v pronájmu, s rodičovským příspěvkem 7200 Kč, takže  velmi závislá na almužně od bývalého partnera. Vážím 90 kg.

Střih. Píše se rok 2019. Už dva roky pracuji ve svém oboru, v terapeutické dílně, bydlím s dcerkou a nejúžasnějším a nejkrásnějším mužem, kterého jsem dosud poznala v jiném pronajatém bytě, ale chystáme se stěhovat do vlastního domečku v nedaleké malebné vísce (na moji půlku mi dali hypotéku, juchů!). Vydělávám a dokonce využívám automobil, který jsem dostala po mamce k užívání (a bořim báji kterak neumím řídit). Hodně společně chodíme na procházky do lesa, přírody, na hřiště a výlety. Moje miminko už dokáže našlapat pěkné kilometry a naučilo se jezdit na kole. Já si každé ráno přivstanu a zacvičím jógu, v týdnu cvičím i hodinové lekce, moje parťačka se ke mně občas přidává. Moje mamka třeba začala asi před rokem běhat. Jedna z mých nejdůvěrnějších kamarádek, Evička, nedávno běžela Pražský půlmaraton. Brr.. Fuj... to já bych nemohla a nedokázala. Rozhodně bych neuběhla ani 200m. Teda minulý týden jsem vlastně běžela z práce na autobus, abych stihla vyzvednout Muire ze školky, ale dobrovolně teda nikdy!

Kde že jsme to byli? Aha, u těch mých posledních "dvacátin". A co že jsem to kromě toho krásného a výborného dortu od maminky dostala? Z hlediska tohoto vyprávění je asi nejpodstatnější jedna darovaná kniha. Jmenovala se "běhej mami, běhej!". Proboha. Fuj. Mami, proč? Vždyť mě znáš líp než kdokoliv ve vesmíru, víš, že si raději useknu ruku než běhat... tak proč takhle vyhazuješ peníze? 

Jestli ve mně něco z minulosti zůstalo, pak je to takový ten syndrom hodné holčičky jedničkářky a úcta. Z úcty a poslušnosti si teda tu darovanou knížku aspoň přečtu. Maminka mi ji koupila přece z lásky a taková věc darovaná z lásky přece nemůže podkládat skříň nebo být šoupnuta někomu, kdo by se na běh hodil víc než já (tedy komukoliv). Čtu. Čtu celkem zajímavé věci. Mimo teorii běhu, kterému ja se teda rozhodně nikdy věnovat nebudu, druzích tréninku, tepové frekvenci, tempu či kadenci čtu taky zajímavé příběhy. Třeba o paní, co začala běhat v pětašedesáti, o druhé paní, která překonala rakovinu a "běhá, protože může",  nebp jiné paní, která má vážně nemocné dítě a "běhá, protože její syn nemůže". Semtam se dojímám a přistihuju se, že se mi to líbí, když už nic, tak číst se to dá. Ty charitativní závody zní fajn, kdybych uměla běhat, taky do toho jdu. A nakonec je tam tréninkový plán pro taková telata, jako jsem já. Pěkně den po dni, celkem na 8 týdnů. Jako, pro někoho, kdo fakt chce běhat je to asi dobře vypracované, ale chudáci my, co jsme nebyli obdaření. A fakt jsme nebyli? A co to takhle zkusit? A kdy jako, ses zbláznila? S tříletým mrnětem, full-time prací, kterou si ještě často nosím domů a už teď spánkovým deficitem na tři životy? No, stejně tu půl hodinu ráno po Euthyroxu nemůžeš snídat, čučíš do blba a lelkuješ, potmě tě navíc červenou, zpocenou a uhekanou nikdo neuvidí, hm? A víš co, tak fajn, (ne)dokážu to sobě a hlavně mamce, že se mnou to fakt nepůjde a ať mi takové věci už nekupuje. 

Jsou 4 hodiny ráno, 14.7.2019 a já poprvé vybíhám. Stáhla jsem si na to aplikaci, střídám běh s chůzí. Minutu běžím a minutu jdu. To celé asi třicet minut. Pak, pokud to přežiju, půjdu do sprchy, vyrobím ze sebe člověka, připravím a nakrmím dítě, odvedu je do školky a sebe do práce. Běžím. Kupodivu minutu běhu dokážu zvládnout. Myslím na svého dědečka, který přesně před osmi lety umřel. Dělal lehkou atletiku, umístil se i v nějakých republikových tabulkách (promiň, dědečku, že mě to tehdy s tou mojí dvojkou z tělocviku vůbec nezajímalo). Určitě by se mu líbilo mě teď vidět. Kousek běžím vysokou trávou na mařackém kopci kolem vykopávek z dob Cyrila a Metoděje, zároveň pode mnou bliká probouzející se Uherske Hradiště, na východě (kupodivu) se skýtá nádherný pohled na vycházející slunce. Už běžím asi osmou sekvenci a pořád jsem neumřela. Tohle rozhodně chci ještě zažít, už teď vím, že půjdu zas. 

Tak on to beztak není běh, žeo. Střídám to s chůzí. Nicméně dobře mi to udělalo. Kdybych takhle chodila třikrát týdně "běhochodit" je to stejně lepší než nedělat nic. Následujíci týden už při tréninku běžím víc než chodím, ten další už střídám 8 minut běhu s minutou chůze. Ptám se kolegyně v práci "Ty fakt dokážeš běžet dvacet minut v kuse?". Nechápu. V příspěvcích v běžeckých skupinách se někteří blázni chlubí uběhnutím 10, 20 nebo 30 km. Nechápu... Proč to dělají? Po pěti týdnech slavím úspěch a dokážu běžet opravdu 20 minut, ono to fakt jde týjo. Po oněch osmi týdnech jsem uběhla souvislým během 5 kilometrů, trvalo mi to asi 35 minut a až teď teď se nestydím okolí i sama sobě přiznat, že běhám. Běhám a baví mě to.

Stěhujeme se do našeho domečku, poznávám nové běžecké trasy ale stále běhám trikrát týdně vždy 5 km, ani o chlup víc. Jsem nějaká unavená, to bude asi tím stěhováním. Ale pak se mi hlásí Borůvka, což byl pracovní název pro našeho Jeníčka, dvěma čárkami na těhotenském testu. Po úvahách se rozhodnu, že jsem opravdu běžec sólista a pro dobu radostného očekávání si dávám pauzu. Nejsem skupinový běžec. Ale jsem rozhodnutá se co nejdříve po porodu zase rozběhat. Přestože se snažím držet "zkrátka", hodně chodím i té práce neubývá, překonávám těhotenská kila s Maruškou a z váhy 64 kg se v srpnu z porodnice vracím s miminkem a vlastní vahou 90 kg. Přesně za měsíc, 5.9.2020 znovu "po indiánsku" vybíhám. Tentokrát to jde rychleji, cíl 5 km je brzy zdolán a otázka, proč někdo běhá 10 km je znovu na stole. A v únoru už ji mám za sebou i já, stává se ze mě stejný pošuk. 

Světe a paní učitelko Mejzlíková, já běhám stále. Běhám a miluju to. Když běžím, miluju život ještě o maličko víc. Často říkám, že běh je moje modlitba a ta závislost je více duchovního, než fyzického charakteru. A i když je se dvěma dětmi energie málo, právě zde ji dobíjím. I když často zažívám sérii pěti špatných běhů, abych si ten šestý strašně moc užila a dočkala se odměny. I když vybíhám a za mnou zůstavá hrozně moc věcí, které bych "měla" udělat, vím, že nikam neutečou a naopak na chvilku utéct potřebuju já. Běh je spravedlivý, co mu dám, to mi vrátí a to na něm miluju. Současně mě naučil také to, že jediný soupeř jsem sobě já sama a porážka sebe sama v tomto bezesporu bojovém sportu je ta nejsladší.

Naběhala jsem už více než 1500 kilometrů, běžela za všech možných druhů počasí. Nebojím se už ani kopců, ze kterých je té krásy venku vidět ještě mnohem více. Díky běhání jsem se toho naučila hrozně moc o životě, světě, o sobě. Vyřešila jsem nesmírně vnitřních i vnějších konfliktů, dala si spoustu "dovolené" ze svého života, překonala nesčetně vlastních limitů a dneska už vím, že tyto hranice z ostnatého drátu si stavíme pouze ve vlastních hlavách. Děkuju Ti, Bože a maminko, že mě Váš smysl pro humor k běhu a velké lásce k němu přivedl!

Můj malý princ

Dne 5.8.2020 se Aithne dostalo podruhé nejkrásnějšího daru být mámou. Narodil se chlapec s moudrým pohledem a dlouhými prsty, což je zatím jediná dědičnost ze strany mámy. Narodil se malý Bard.

K milované Muire přibyl další uzlíček štěstí a lásky. S jeho sestřičkou jsou v něčem stejní a v něčem jako oheň a voda. Předně tedy malý princ narozdil od Muire na svět nijak nepospíchal, pověstný "chlapský flegmatismus" nechal zajít do takové míry, že byl porod v 42. týdnu vyvolán.

Neméně to byl ovšem zážitek krásný. Alespoň si Aithne obhajila svou pozici mezi rodičkami ( a Rodičkou), kteří ji doteď tvrdili, že porod Muire byl krasny jen proto, že Muire byla maličká a měla malou hlavu. Bard byl (a je) velký a jeho hlava jakbysmet. Přesto se Aithne podařilo být při jeho zrození daleko víc vědomá a vědomě pracovat s bolestí. A porodní bolest je zanedbatelná daň za všechno to štěstí❤. Z celého srdce děkuji ❤.

Děkuji za mou báječnou rodinu. Díky za našeho úžasného tatínka, který mě celých těch 13 minut jeho přítomnosti u porodu :-D (no jo, díky, že to byla rychlovka a díky Jeňulko že jsi na tatínka počkal ❤) krásně podpořil a že jsem mohla narození druheho dítěte sdílet s láskou ❤. 

DĚKUJI za mou MILOVANOU a úžasnou holčičku ❤ díky že je tolik plná lasky a svého bratříčka bezelstně miluje. Však taky byla Muire úplně první, kdo se o něm dozvéděl. Měla jsem asi jako všechny mámy strach, zda budu mít dost lásky pro obě děti a jako všechny jsem najednou zjistila, že je miluju obě ještě více. Že mateřska láska se nemusí dělit, nýbrž je nafukovací. A s každou pusinkou Muire a jejim očmucháváním Barda ("pvotože on taak kvasně voníí") mačkam slzu a uvědomuju si že ji miluju ještě víc, přestože bych před vteřinou přísahala, že víc už to nejde. 

A Tobě, Ty moje třetí modroočko ❤ nekonečné díky, že jsi přišel a udělal nás kompletními. Od začátku mi připadás strašně moudrý. Jak pozorně koukáš na všechno okolo sebe a vnímáš, zvlašť při rozhovorech s Tvým tatínkem, kterému se tolik podobáš a doufám, že zdědíš i jeho povahu ❤. Uděláme vše, abys byl šťastný Jeníčku a doufám, že Ti sudičky přiřkly hodně zdraví, synáčku. Milujeme Tě s Tvým tatínkem a sestřičkami z celého srdce. 

Moje báječná a nádherná dcera Marie ❤

Dne 2. října 2015 jsem porodila o měsíc dříve překrásnou holčičku, která měřila sice pouhopouhých 45 cm, ale její síla a uragán její energie by se mohly měřit s největšími elektrárnami vesmíru. Přestože jsem v době očekávání a narození své milované Marušky prožívala konec vztahu s jejím tátou, bojovala jsem se zdravotními problémy různého rázu, moje dcera mi svým příchodem na svět zčistajasna prozářila život. Každý den mi ukazovala, kudy jít. V nejtěžších chvílích mě její úsměv vždy ujistil, že vše je v pořádku.
Obrovská blankytně modrá očka mi slibovaly naději, která se s Maruščiným růstem stále zhmotňovala.
Maruščina, od počátku krásně dívčí, energie mě naučila být ženou, nosit šaty a využívat úsměv.
Když se ta roztomilá růžová larvička naučila pohybovat s živelností sobě vlastní, objevila jsem díky ní i vlastní rezervy a zjistila, jak umím být sama pružná a akční. Když se Maruška naučila mluvit, prvním slůvkem nešetřila ani poté nikdy: "já sama!" - a já mezi permanentní kontrolou trpělivosti musím uznat, jak vlastně nesmírně obdivuji a miluji její vzdor, neústupnost a tvrdohlavost, které nejsou projevem ničeho méně, než právě pevného VĚDOMÍ SEBE, o které Tě, miláčku můj, moc prosím, abys mě také naučila. Nebylo situace, kterou by má malá drahocená nezvládla. Vždy jsem se na ni mohla spolehnout a nikdy mě nezklamala. Při mém předčasném nástupu do zaměstnání, o kterém jsem snila, vykročila dvouletá Maruška směle do školkové třídy s nadšením a širokým úsměvem na té mně tolik líbezné tvářičce. Její slovní zásoba tato slova sice v té době nečítala, ale jakoby řekla: "Běž mami, do toho!" a opět mě nakopla k aktivitě a společně jsme vykročily vstříc dalšímu společnému štěstí, bydlení v Uherském Hradišti, setkání a životu s milovaným Jeníčkem, kterého obě milujeme, a který Marušku také naučil spoustě krásných slov z těch, které její dnes již velice bohatá slovní zásoba čítá.

Já vím, Maruško, že ne vždycky jsem taková maminka, jakou by si Tvá něžná dušička zasloužila. A není důvod vymlouvat se na starosti a povinnosti, protože právě díky Tobě vidím dnes v zrcadle úplně jinou bytost než tu, kterou bývala Tvá maminka předtím, než jsi se narodila. A často si vyčítám, že někdy neumím být na Tebe hodnější a přesto jsi mi nedávno před spinkáním řekla "jsem pyšná, že mám tKovou šikovnou maminku".

To já jsem pyšná, mrňousku můj, jsi Maruško neobyčejně nádherná bytost a nedej si nikdy namluvit nic jiného!
A prosím, nemysli si, že nevnímám, že jsem si porodila tu nejlepší kamarádku, kterou jsem kdy mohla mít.
Dojímá mě Tvůj zájem o mé běžecké trasy, způsob života či roztomilé "mami, jak bylo ve práci?". Miluju Tvůj zájem o mezilidské vztahy:"Pvijde Honzík? A hekne Ti 'ahoj zlatíčko?'?" I to jak nádherně zvládáš být dítětem rozvedeného páru: "On má jenom naminku a tatínka. Nemají žádného Honzíka ani Šárku.".

Díky, lásko, díky že jsi a že sis za mámu vybrala právě mě, ač někdy takovou příšeru.

Díky za to, kým jsem se díky Tobě stala. Miluju Tě až na měsíc a zpátky.

Tvými slovy: jukú, hurá, jupí, já se taak těším!

Tak moc se těším, že Tě mám!

Miluju Tě a vím, že to víš.

Tvoje máma.

Lá breithe shona duit

Aithne zdraví z okamžiku naprostého blaha a štěstí, na něž chce uchovat památku psaným slovem, a proto zdraví.

Užívá si právě výročí svého fyzického zrození na sklepě obrostlém skalkou, vprostřed čerstvě posekané trávy, pod voňavou meruňkou, za zpěvu ptáčků a vůně smrku opodál. Člověk má strašidelně málo takových chvil, možnosti mlčení, prosté přítomnosti a ztišení vnitřních dialogů a otázek. Toto ztišení přináší odpovědi a úžasně krásný pocit, že je všechno "v pohodě právě tak, jak je". A je až hrůzu nahánějící, jak rychle nás o pohodu hysterie pracovního týdne připraví.

Jaktože má Aithne v tuto chvíli pocit, že je pevnou vládkyní svého soukromého vesmíru, existuje jen láska a nic a nikdo tento její pocit nezlomí, přitom v týdnu vládla Aglaja. Ta brečela, klela, pochybovala o sobě i druhých a ani se tak neuměla přijmout.

Nebo v ní skutečně žijí dvě? Neustále tu krouží bílá holubice která jakoby vrkala "neřeš, nech být". A já jí dávám zapravdu. A koneckonců, dnešní milá návštěva Aithne se tímto článkem zhmotnila.

Jdu (ležím) pokračovat ve vychutnávání přítomné překrásné chvíle, kterou nyní přeji všem bytostem.

"Jéé tady jsi tlustá a směješ se!",

rozradostňují se modrá očka Muire nad jednou z maminčiných těhotenských fotek. Přes bolestné vzpomínky na to, co se pod tímto smíchem nachází Aithne nezbývá než propuknout v upřímný smích s ní. Muire měla tento dar vzbuzovat v ní tyto pocity vždy i v těch nejtěžších dobách. I když byla miminkem.

Pevnost v poslední době zachvátily nemoci, Aithne s bronchitidou a vytrhlým zubem v horečkách skákala po hlavě Muire s bronchitidou, která je však na ni příliš krátká. Obvykle si Aithne pro živost Muire paragrafy užívá, většinou i konečně pořádně uklidí a něco ušije, avšak nyní byla sama skolená, k tomu drcená sebevýčitkami toho, že je špatná máma, špatná pracovnice, špatná a ošklivá žena.

V trápení vzpomíná na své dávné, moudré mono-dialogy. Nejsi slovem, myšlenkou nebo jednáním druhých lidí. Nejsi tím, co o Tobě druzí říkají. Jsi vlastními činy, slovy a myšlenkami. Jsi tím, co o sobě tvrdíš Ty. Je snazší tomu věřit, když jsme jediní, s kým mluvíme.

Vnitřní hlas, zdá se, je pořád naživu protože připomíná, že nikdo v okolí neříká ani nejedná o tom, že by Aithne byla jiná, než by měla být. To jen Aglaja, vnitřní mindrák, slyší ve větách "Kdy můžeš nastoupit zpět do práce?", "Zacvič si, lásko, to Ti pomůže" a "Mami, pojď se podívat jaký hrad jsem postavila z tvojich milovaných minerálů" něco o tom, že je špatná. Pokud podle toho emocionálně zareaguje, je to naprosto blahodárná voda na Aglajin mlýn.

Začítajíc se do svých ranních stránek si Aithne čte o svých snech, které žila v letech 2016 a 2017 a dojímá se nad tím, že získala mnohem víc. Ze vzteklého batolete s krásným dvouzubým úsměvem vynucujícího si pozornost vyrostla krásná a chytrá mladá slečna. Z ženy citově i materiálně strádající je pracující a milovaná žena, přestože očividně o něco méně moudrá. Místo omezeného Athaira či chladného Maewyna má vedle sebe zlatíčko Amhaina, který ji dokáže rozesmát jako nikdo a poskytuje jí pevnou oporu.

Proč tedy toliko povyku pro nic, Aglajo Ivanovno? Dávné šrámy jsou opravdu už hodné zahojení. Jen kdyby Aithne neměla takovou nechutnou zálibu v ztrhávání a pěstování strupů. Ať už z fyzických ublížení, či těch citových.

Maith se po 7 letech (je toto číslo snad prokleté?) rozešla z Fiannem a prožívá novou šťastnou lásku. Při pohledu na ni si Aithne opět říká, jak žena vždy hned zkrásní, když odejde od nesprávného muže. Popisuje, jak z ní rázem spadlo 7kg bolesti. Žena je krásná, když je milována.

A je krásná i když je tlustá a směje se. Jen dokud to nevidí sama, nemá šanci to uzřít ani nikdo další.

Cruthaím mo domhan

Krásný konečně skoro letní podvečer, v únavě po náročném týdnu se Aithne odhodlala. Myslí na blog často, opatruje jej jako zdroj krásných vzpomínek a pořád se přemlouvá k nápravě a obnově (nejen blogu). Jak se má? Asi je už zblblá vší tou četbou o lunárních a ženských cyklech a duševní i tělesná pohoda jsou jako kamikadze.. anebo že ty cykly fakt fungují?

Rovnováhu se snaží vyvažovat za pomoci jógy, přípravy i konzumace dobrého jídla, novým šicím strojem a tvořením, četbou a tancem. Bohužel na uplatňování těchto terapií je velmi omezené množství času i energie. Ale zejména za to, že se již Aithne aklimatizovala v hektickem tempu a daří se jí dělat radost svému tělu a chovat se k němu s respektem jsem velmi ráda. A Aithne jistě jakbysmet :D

Největším životním motivátorem, štěstím a zdrojem lásky je pro ni však Muire. I když přiznávám, že je Aithne v tuto chvíli velmi motivovaná tím, že motivátor již ulehl. Ale je naprosto úžasná a jejich vztah také. Muire je ještě ve věku, kdy děti považují své stvořitele za bohy děj se co děj a stvořitel buď jaký buď (třeba špinavý hnusný alkoholik). Když třeba někdy Aithne unavená, naštvaná (leckdy i hnusná) Aithne vypravuje pachole ze školky, sbírajíc síly na energickou Muire a potkají malého kamaráda, pyšné zvolání maličké "To je moje máma!" obměkčí i toho nejunavenějšího, nejnaštvanějšiho ba i nejhnusnějšího morouse. Stejně jako brblání nad z posledních sil připravovanou dušenou mrkví "já mám chuť na opravdické maso. Takové vepřové!"

A samozřejmě oběma milovaný Amhain, který jim nyní pomáhá bránit Pevnost, dokud se neodstěhují do Baile, kde společně budou tvořit domov. Snad. O peripetiích s koupí nemovitostí, advokáty, katastralními a stavebními úřady, bankami a dalším se Aithne psát ani nechce, kdo zažil ví a kdo zatím neví, raději nechť jsou některá tajemství tdjemstvími oprávněně :D. Pojďme na to, jsk by řekla Muire "hužohoučké". Domeček se zahrádkou, nádherné místo i okolí, život po boku toho, jež jí ukázal co je to láska. Milovaný Jediný. 

Společná obrana pevnosti jistě jako veškeré společné sdílení kohokoliv přináší i určitou míru zranitelnosti a leckdy i mírného elektrického napětí způsobeného rozdílností Marťanů a Venušanek, avšak právě tato harmonie a důvěra přes vzdálenost těchto planet dává lásce příležitost jako láska se projevit. 

Miluji, usmívám se, tvořím. A připomínej si tuto mantru častěji, Aithne. Prospělo by Ti to :-)

Kdo nás odstěhuje na duhu?

Dny plynuly jako voda, na níž je teď překásný pohled, kdy na ni nádherně svítí podzimní sluníčko a odráží se červánky. Stromy šumí ve větru a Aithne se skýtá její nejoblíbenější pohled v roce. Přesto však snad poprvé v životě prožívá podzimní únavu. Nebo je to životní pesimismus podobný tomu, který nastal před rokem? Pesimismus lačný a chtivý změny? To je přece pesimismus vždy, hloupá Aithne.

Snad je to stresem. Klienti, ač přemilí, dovedou jako každý někdy vysát z člověka duši. V době přechodu mezi školkami hlídala mrně Muire bývalá chůva z bývalé školky. Úžasná dáma. Stejného mínění je i mrňous. Protože se bývalá chůva, které říkejme teta Leanaí, právě stěhuje a mámá shodou blbých náhod se musela školit, vezla Muire "na službu" do Hroudy, k babi a dědovi. Muire cestou nazpět v zadní sedačce žvatlá a háže rozumy.

"A kdy fe my budeme ftěhovat?" Táže se bystrým pohledem, jako vždy s důrazem na osobní zájmeno.

To netuším. "Kam by fef, pardon, ses chtěla stěhovat, miláčku?"

"No pvece na duchu".. Na duchu?

"NA-DU-HU" bez tázání osvětluje malá paní učitelka, již zvyklá na fakt, že její matka je ten nejméně chápající tvor ve vesmíru, který se navíc po letech učí znovu svírat volant.

A dozvěděla se dnes, že má zbytnělou empatii. Jejími nejoblíbenějšími školeními jsou sebekaučovací výcviky. Dělám si samozřejmě srandu.

Paní Zbytnělá empatie přemýšlí, jestli nekývne na ten nápad se stěhováním. Změnu to chce. Samoživitelka Aithne se zase necítí být ničím větším, než samoživitelkou Aithne a současně tomu nepomáhá ani fakt, že se cítí být stále větší.

"Pustíme Rebelku" dožaduje se Muire své oblíbené pohádky a znovu má s sebou všechny odpovědi, aniž by nepadla jediná otázka.

"Co víc než lásku můžu dát? Co víc než lásku můžu chtít" Díky, Rebelko. Díky, že to jednou zase vím. I když jen na pár desítek minut, protože jsem hloupá trumpeta.

Aithne si díky animované romantice znovu připomíná, že nejlepší co v současné chvíli může udělat, je být dále jen co nejvíce sama sebou. Jen na sebe klást podmínky a hlavně především sobě upřímně sdělovat svá přání. Být upřímná v analýze svých přání. To jest vědět, že tatranka není přáním, za touhle tužbou je potřeba mít se doopravdy rád (a takový člověk přece nejí tatranky, viď že ne, no vidíš).

A abych nebyla jen negativistou, polovina hradišťského příbytku na váze je fuč.

A abych se zas samým pozitivismem neroztekla, těch posledních 5 nikdy nejde... Co s tím? Snad další signál znovu pátrat po svých opravdických přáních.

Od teď už snad opravdu.