Quiet book for my non-quiet child :-)

Od chvíle, kdy jsem podobnou věc prvně spatřila, jsem ji strašně chtěla vytvořit. A protože namísto slečny, kterou jsem byla dříve a která každičký svůj sen pohřbila slovy "Tak na to nemám", nyní pěstuji kurážnou Aithne, která vědoma své nedokonalosti už ví, že právě cesta je cílem, pustila jsem se do ní :-)

"Protože mohl" aneb dneska slavím.

Ač svému závazku týdenního písma dostávám méně a méně, dneska musím. Času je stále málo, inspirace ještě méně, nádobí po večeři se šklebí ze dřezu, podlaha se zbytky večeře Muire jakbysmet a mravenec, právě luxující podlahu, čeká na svou denní dávku octa a Biolitu, ale... Dneska je to povinnost. Takže je třeba v tento slavnostní okamžik naložit do octa a vystříkat Biolitem všechno nepotřebné, co do Tvého života nepatří, oholit nohy, nazout papuče sváteční, vlasy pohýčkat keratinem (a nemusíš nikomu říkat, že je za tři pětky z Lídlu), uvařit si růžový rooibos, uspořádat malý rituál. Protože...

Aithne dnes slaví své první "druhé" narozeniny. Dnes je tomu rok, kdy se z nešťastného, naivního korpulentního děvčete stala bytost vědomá mnohého, včetně sebe. Během jediného večera. Aithne si jej pamatuje jako včera, kdy konečně uspala téměř roční pacholátko a měla jako mnoho večerů předchozích co dělat s pocity zmaru, osamělosti, nenaplněných tužeb životních i romantických. V tento večer bylo vše ještě krapet zesíleno Athairovou první zmínkou o jeho přítelkyni. Nespavou Muire, plný koš prádla ani zítřejší oběd nezajímalo, že ta duše chtěla být aspoň chvíli sama, otevřít si hezkou knížku a zachumlat se do nějaké hezčí reality, jako by ji to z přítomné bolesti nechtělo nikam pustit. "Moci se tak někomu svěřit!", "Být tak někdo, kdo všechnu tuhle bolest umí pochopit, kdo ji umí vyléčit, pofoukat, zahojit, zahrabat, spláchnout do záchodu, ... "...  Jsou asi věty podobné těm, které mohly v tu chvíli, přesně před rokem v tento den, probíhat její hlavou. Na obranu jejího okolí, existovala a existuje hrst lidí, kteří při ní opravdu nesobecky stáli, jakoby ale v každou chvíli existoval silnější důvod k slzám. Jistojistě si však Aithne pamatuje jednoho vetřelce z její šestadvacetileté hlavy: "Jak mi to jen mohl udělat?" Člověk, kterému jen před nedávnou chvíli dala dceru, o kterou denně s nejlepším vědomím a svědomím pečovala; člověk, kterému dala sedm let svého mladého života a hlavně: člověk, kterému věřila.

Aithne si také přesně pamatuje, že poprvé ve svém životě zaslechla (nikoliv dostala) dostatečně hlasitou odpověď: "Protože mohl, Aithne. Protože mohl." Je zřejmě strašně těžké opravdu správně uchopit a pochopit tuto odpověď, pokud jste v ten večer a jemu předchozí dva roky nebyly Aithne. Nebo prostě někdo, kdo najednou prozřel z velkého trápení. Nevědomého trápení sebe sama. A ještě bych ráda zmínila, že je jedno, jakých rozměrů je toto trápení z hlediska pozorující společnosti, podstatná je míra Vašeho trápení, ať už se trápíte vředem na zadku anebo životní ztrátou.

"Protože mohl" byla sice jednoduchá, ale naprosto všeříkající pravda, která úplně a od základu změnila její život a svět se na malou chvíli přestal točit. Mohl a kdokoliv může. Ty si můžeš vybrat lidi, které ve svém životě chceš mít, které budeš milovat, kterým porodíš děti a kterým budeš důvěřovat. Nikdy však neovlivníš jejich jednání vůči Tobě. To je volba, která Ti nenáleží.

Pravdivé odpovědi od tohoto okamžiku nepřestávaly přicházet, anebo je možné, že je Aithne konečně začala poslouchat. Následující byla o tom, že skutečně existuje osoba, která přináší jistotu, že zůstane navždy. A to dokonce i tehdy, když se sami k tomuto člověku nechováme hezky a vypadá to, že snad ani hezký vztah nechceme mít. Jsme to my sami. Aithne v ten čas v zrcadle, místě, kde jindy vídala nešťastnou, nehezkou a obézní mladou paní, najednou uviděla docela hezkou holku, které jen scházela tolik potřebná odpověď a životní síla, kterou v jediné chvíli nabyla jako když udeří blesk.

O těchto a dalších odpovědích se tu snažím psát :-) Je to důvod, proč to vůbec dělám, mým hnacím motorem je možná existence žen podobných té, kterou jsem až příliš dlouho byla sama. Změny na mé duši jsou i fyzicky viditelné a hmatatelné, viz fotka z 25. září 2016 (a nedávná fotka) a zejména tohle lidi v mém okolí zajímá. Tento článek by možná mohl sloužit i jako malé shrnutí konečného finále s mými mnoha kily navíc :-) avšak jak jeden začne mluvit o duši, sebelásce nebo "nedejbůh" o meditacích apod., většinou lidé poslouchat přestanou. Zajímá je, jaké jste drželi diety a jak moc času je třeba "trápit se" cvičením. Určitě svému závazku dostojím a rozepíšu se i takhle, ale ta duševní svoboda a láska k sobě bude určitě hrát opět prim :-) To ostatní totiž přichází samo a naprosto automaticky.

Jdu si užít zbytek "svého" večera, i mravence dneska miluji. Kéž se mají všechny bytosti přenádherně!

Černý muž pod bičem otrokáře žil

Aithne si v hodinu dvacátou první vaří snad již posledního turka. Ani ona, nevyléčitelná oběť kofeinismu, obvykle v tuto hodinu své závislosti již neholduje, ale čeká ji dlouhá noc. Aithne opravdu chce dostát svému závazku týdně něco napsat, byť to bude škvár, tedy je tady. Dneska se předem omlouvám za sloh a gramatiku. Já na to dnes ani nevidím. Jenže moc osamělé práce někdy plodí příliš mnoho myšlenek.

Aithne nemá čas. Je to s podivem, neboť je přeci na rodičovské dovolené, tedy tráví dny strouháním pastelek a povalováním se u pohádek. Tímto prosí všechny mužské šovinisty a supermámy o odchod. Vyřízené nedokonalé matky a ostatní obyčejní smrtelníci nechť se chopí kávy a kapesníčku a příjdou Aithne obejmout. Ne, tak horké to není. Zvyk je železná košile. Tedy nové poznatky ze života táto-mámy:

Pachole nechce hodnou obětavou mamku organizující svůj čas dle jeho potřeb. Z takové má srandu a nebojí se jí ani fyzicky ublížit. Zřejmě ono boží stvoření prahne po bestii, která řve z plna hrdla a výhružně tyčí ukazovák. Anebo je možné, že takovým druhem masochismu trpí jen ti, které povila nebožačka Aithne. Poslední dva dny šla vlivem výčitek svědomí vůči svému mimušenku do sebe, v noci vařila a uklízela, ráno zorganizovala malé kamarády Muire, vzpírala 13 kg do průlezek, skluzavek, dokonce upekla buchtu a i po zbytek dne se snažila být pozorností co nejvíce se svým dítětem. Muire byla spokojená. Konečně bylo vyslyšeno, že se definitivně rozhodla nespat přes den a chtěla vyzkoušet, jaké to je stát se vetřelcem a nespát vůbec nikdy. Když vyřízená matka vedle své bezmála dvouleté dcery Muire v posteli vychrchlala z posledního své stopadesáté osmé "hají belí", zdálo se naprosto logické tuto veselou humoresku ještě osvěžit jedním pořádným liskancem. To byste nevěřili, jak velkou má něco tak malého sílu. Což chválabohu probudilo starou dobrou vlčí matku Aithne, která by se také mohla nazývat její nejčetnější větou "Už toho mám dost!", její hlasivky vydaly dostatečný počet decibelů a statika třígeneračního domu byla dost pravděpodobně narušena. Muire ohrnula spodní ret, jak se na bojavé miminko sluší, přitulila se k té, jež jí před minutou vyhrožovala babyboxem a usnula jako nemluvně.

Surrealistická pastelková umělecká díla na stěnách chtějí tři nátěry. Z nábytku jdou také špatně. Z toho všeho "gumování" ještě tak mít tenisový loket. Ale takovou propisku z linolea nedostanete zřejmě nikdy. Po celodenním "škrábání se na zadku" na mateřské si zřejmě jeden pořádnou rozcvičku zaslouží. Dnes už má tedy Aithne vymalováno, vygumováno, neúspěšně vytřeno, uvařeno a jde aspoň o krok pokročit v tvorbě quiet book pro toho malého otrokáře :-), který má štěstí, že vlastní ty největší a nejmodřejší oči na světě :-).

"... že majů matička spravedlnost zakryté oči hadrů"

problesklo Aithne nedávno hlavou. Je teď nějaké období bouří, které je strašně super a fajn, ale až když se na ním bavíme s odstupem pár let. Když Aithne napadlo, jestli to třeba není tak, že vůbec nic takového jako je spravedlnost či nespravedlnost neexistuje. Jestli se zkrátka a prostě jenom neděje to, co se v tu chvíli děje a jestli lidé nejsou jenom takoví, jací jsou. Jinak by totiž snad ani nešlo některé věci vysvětlit. Aithne v minulosti by se v její současné kůži a situacích, které denně absolvuje, rozhodně trápila špinavou hadrou přes očka oné matičky, ale ta současná už prostě ví, že bojem nikdy nic nepřemohla.

Jen dneska se zase pro změnu rozhodla, že nebude meditovat ani afirmovat, že všechny ty bubliny událostí posledních dní prostě nechá bublat. Chce být jako Muire svobodná v projevu svých emocí, neradovat se, když k tomu není důvod a chce být naštvaná tehdy, kdy naštvaná je. Má chuť na kokino, tak si ho dá, no ni? Dneska je Aithne batoletem v období vzdoru.

Snad jí to nezůstane.

Muire definitivně nespí přes den a Aithne nějak schází šťáva. Od stresu si momentálně pomáhá tvorbou quiet book pro Muire k jejím druhým narozeninám. Připadá jí, jako by tu včera psala o těch prvních.

Samochvála smrdí, sebeláska ne

"No jo, aspoň že dokážeš sama přiznat, že jsi namyšlená a smrdíš," pomyslí si možná někdo, když mu sdělíte tu úžasnou novinu, že jste se začala mít ráda. Ono je i možné, že to na Vás někdo i zlehka hezky zabaleně "vybalí" nahlas. V první řadě je asi nutno říci, že pokud se máte skutečně ráda, bude Vám jeho více či méně zabalený názor docela ukradený.

Sebechvála někdy možná skutečně mírně zapáchá. Ne však proto, že by bylo něco špatného na tom, umět sám sebe pochválit. Naopak, tato dovednost je pro člověka velice výhodnou. Když ale někdo má neutuchající potřebu světu sdělovat, že je hodný, laskavý, racionální a nebo že třeba rád pomáhá lidem, podle Aithne a jejích zkušeností to vždycky trochu zavání. Ne proto, že si to o sobě dotyčný myslí, ale naopak proto, že o tom s největší pravděpodobností vůbec přesvědčen není. Jinak by totiž nepotřeboval přesvědčovat ostatní, prostě by takový byl a tím pádem by nebylo možno toto nevidět. Kromě toho, že jako ona Dušička z nádherné povídky Neala Walshe, můžete tisickrát o sobě pronést ta nejkrásnější sdělení (a rozhodně to dělejte), avšak dokud onu dobrotu, lásku, racionalitu a štědrost nějak neprojevíte, zůstáváte pouze u slov.

Sebeláska je něco jiného. Tu nepotřebujete sdílet se světem. To je přátelství sama se sebou. Láska na té nejvyšší úrovni, protože plodí jen další lásku k ostatním bytostem. Bez podmínky cokoliv vracet. Kdo není schopen lásky k druhým, ten je takový protože v první řadě nemá skutečně rád sám sebe a o to větší zaslouží náš úsměv a přání krásného dne.

Mít se rád neznamená považovat se za dokonalou nadbytost nadřazenou "obyčejným smrtelníkům". Mít se rád předpokládá to, že se akceptujeme i s těmi svými složkami, které "obyčejní smrtelníci" vnímají jako nedostatky. Protože jste to Vy, ten nejlepší přítel a pomocník, kterého jste ve svém životě kdy měla. Ta, která je tu se svým pohlazením a vědomím toho, kdo jsem vždy a za všech okolností. Ta, která ví. Ví nejhlubší tajemství vesmíru a stejně tak ví, proč jste včera byla protivná na prodavačku, která Vám krájela Poličan a právě proto Vás nesoudí. Nesoudí, protože Vás miluje přesně takovou, jaká jste, žádnou iluzi o Vás.

A naopak, pokud na Vás bude protivná paní, která Vám právě váží Poličan, zapněte Lásku ve svém srdci na maximum a vysílejte, co to dá. Usmějte se na ni, popřejte jí krásný den a jste-li mistři sebelásky, klidně jí kupte čokoládu. Protože úsměv této paní jistě není zatažen z důvodu Vaší přítomnosti. Vy netušíte, co se jí stalo. Co je však zjevné je to, že se prachobyčejně trápí. A zcela jistě něčím jiným, než Vaší přítomností u pultu.

Buďme hodní. V první řadě na sebe. Láska ke všemu vnějšímu pak už příjde sama. Dělejme drobné radosti sobě i sobě zdánlivě oddělenému, tedy druhým. To se pak bude na světě žít...