problesklo Aithne nedávno hlavou. Je teď nějaké období bouří, které je strašně super a fajn, ale až když se na ním bavíme s odstupem pár let. Když Aithne napadlo, jestli to třeba není tak, že vůbec nic takového jako je spravedlnost či nespravedlnost neexistuje. Jestli se zkrátka a prostě jenom neděje to, co se v tu chvíli děje a jestli lidé nejsou jenom takoví, jací jsou. Jinak by totiž snad ani nešlo některé věci vysvětlit. Aithne v minulosti by se v její současné kůži a situacích, které denně absolvuje, rozhodně trápila špinavou hadrou přes očka oné matičky, ale ta současná už prostě ví, že bojem nikdy nic nepřemohla.
Jen dneska se zase pro změnu rozhodla, že nebude meditovat ani afirmovat, že všechny ty bubliny událostí posledních dní prostě nechá bublat. Chce být jako Muire svobodná v projevu svých emocí, neradovat se, když k tomu není důvod a chce být naštvaná tehdy, kdy naštvaná je. Má chuť na kokino, tak si ho dá, no ni? Dneska je Aithne batoletem v období vzdoru.
Snad jí to nezůstane.
Muire definitivně nespí přes den a Aithne nějak schází šťáva. Od stresu si momentálně pomáhá tvorbou quiet book pro Muire k jejím druhým narozeninám. Připadá jí, jako by tu včera psala o těch prvních.
Žádné komentáře:
Okomentovat