Aithne potkala na své pouti nedávno
čarokrásnou královnu, která plakala pro pocit smutku a prázdna. Možná to znáte.
Takovéto prázdno, takový ten smutek bez zjevné příčiny. Všeobjímající smutno. Má zdravé děti, hodného
manžela, hodné rodiče, krásné zařízený 4+kk, et cetera, et cetera, et cetera.
Ona se vážně stydí, nechce si stěžovat, ne ne ne, vlastně má všechno, po čem
kdy toužila. Všechno je oukej. Proč tedy královna pláče?
Takovéto, když například celý den
řešíš dítě, aby o něj bylo postaráno, aby bylo dobře živeno, aby bylo jeho
prostředí čisté a útulné, aby se navíc v tom všem skvěle bavilo. Takové
to, když v tom všem vůbec neexistuješ Ty a Tvoje potřeba spánku, jídla,
zábavy je šizena na nejvyšší úrovni a ze všeho nejvíc Tě pálí absence
prachobyčejného objetí a milého slova. „Mám Tě rád. Jsem tady pro Tebe. Co pro
Tebe můžu udělat?“. To, čeho Ty sám/sama celodenně a ráda poskytuješ v neomezeném
tarifu.
(Ono se to může dít v rozličných
spektrech životů a událostí, velmi hojně propíraný je například syndrom
vyhoření pracovníků pomáhajících profesí, jako jsou lékaři či například
humanitární pracovníci, ale že je Aithne matkou a momentálně žije tuto realitu,
má potřebu se vyjádřit tudy. )
Aithne prožila nejeden moment
tohoto smutna. Kdysi se ve chvíli takovéto paniky, kdy uprostřed věčného
úklidu, vaření, rozházených hraček, sušenek, běsnícího davu mravenců a nespokojené,
vzteklé Muire slyšela pronést větu „A kde jsem v tom všem já?“. Souvisí to s více věcmi, o
kterých se už Aithne pokoušela mluvit. Tlak, ať už ten vnitřní osobní nebo vnější
ze strany článků, kritiky okolí. Zdánlivě láska k milovanému dítěti, které
musí být stůj co stůj na prvním místě a vždy usměvavé a spokojené. Jestli to je
tohle skutečně ona láska, v tom případě poněkud zvrhlá. Dalším velkým
trendem moderní doby je velice špatně pochopené pozitivní myšlení, které dle
mnohých znamená nutnost být stále sluníčková, pohodová /v tomto případě/
maminka, která má stále úsměv na tváři, protože je dítko zdravé a venku
nádherně svítí sluníčko.
Velká pravda je, že pokud toto
sluníčko doopravdy nesvítí i v našem nitru, pozitivní myšlení, slova a
afirmace na tento smutek nezaberou. Opravdu pouhou náhodou, jsem právě teď v druhém
dílu série knih od N.D. Walshe Hovory s Bohem (kde hledám jednu povídku) našla
při náhodném otevření tuto citaci:
„Zradit sám sebe, abys nezradil
druhého, je také zrada. Je to nejhorší zrada.“.
Aithne královně neprozradila ani tak nic velikého,
jako spíše hrozně málo vyslovovaného. Že má královna myslet i na sebe, sama
věděla, protože je přeci královnou. Že ale má stejné právo být smutná, vzteklá
a naštvaná jako její předškolák a batole, to už je panečku vyšší škola života.
A co takhle jako ono vzpurné batole postavit na první místo SEBE, utéct do
ložnice, zababušit se do peřiny, pořádně to pěstičkami tomu polštáři nandat,
řvát, plakat a pak, až už bude vlhký dostatečně, se sama na sebe usměj, obejmi
se, klidně i pohlaď a prones to, co Ti tolik schází. „Mám Tě ráda. Jsem tady
pro tebe. Můžu teď pro tebe něco udělat?“
Nevím, jestli nyní kroutíš hlavou
nad obsahem mého sdělení nebo nad mou schopností stvořit větu na rekordní počet
řádků, ale
je Ti už lépe, děvče?
Jenom tehdy, když budeš v pohodě
Ty, budou skutečně šťastné i Tvé děti. Běž se na ně podívat, určitě se bez Tebe
tu krátkou chviličku nezbláznily. Já bych docela i vsadila na to, že další z jejich
strašlivých sporů bez tvé přítomnosti a zásahů skončil dříve, než začal. Věříš
tomu, že Tě milují a mají stejný zájem na štěstí Tvém, jako Ty na tom jejich?
Jenom jim ještě nikdo neukázal, jak se na realizaci tohoto cíle podílet. Právě
teď je to učíš. Jsi báječná máma. Jsi prostě královna.
:-*
OdpovědětVymazat