Resty a tresty

Aithne nepsala přibližně půl roku nic kromě nákupních seznamů. Událo se toho tolik, že neví co psát první, což obvykle končí nenapsaným ničím, takže se vracím ke svému starému dobrému blogovému zvyku udělat si silného turka a  nechat prsty prostě poletovat po klávesnici. A někdy za čtvrt roku se k tomu dadaismu vrátit a smazat jej.

Aithne (i v dobách, kdy jí ještě nebyla) byla čas od času probuzena nějakým spontánním nápadem (které jí obvykle vlastní nejsou), který se jala plnit (což jí také vlatní nebývá) a který její život následně zásadně ovlivnil. To bylo například vnuknutí jít studovat do Opavy ("kde jsi nikdy nebyla a nikoho neznáš) a nikam jinam, z jara roku 2012 myšlenka "běž si koupit šicí stroj, i když neumíš přišít ani utržený knoflík" (společně s šikovnou a tvořivou Eallaine, jedinou ale vzácnou čtenářkou, zdravím, mucky muck :-)) ) anebo dnes ráno (což si zatím nechám pro sebe s nadějí, že budu mít o čem psát za dalších deset let :-) ).

A to se pak stane, že jo, že někdy tyto spontánní nápady způsobí výčitky svědomí a jiné výkřiky mysli jako "Máš v kotelně zabordelený stroj. Aha!". "Máš závěs, který je třeba obentlovat" "Hodil by se Ti kapsář do koupelny." "Jsi dostatečně bystrá, abys z toho vyvodila nějaký závěr?". A znáte také takového toho vnitřního cenzora, popírače, co tahá z rukávu odpovědi jako "Můj stroj je pokažený. Dělá ošklivý spodní steh, pohled na nějž dovede způsobit pásový opar", tak tento cenzor byl po čtyřech letech umlčen výsledky google vyhledávání. "Vytáhni lůžko spodní nitě a otoč šroubovákem".

Aha, aha, aha.

Aithne se chtěla prostě pochlubit, že opět šije.