Byla
jednou jedna Maličká dušička, která řekla Bohu: „Já vím, kdo jsem!“ A Bůh
řekl: „To je skvělé! Kdo tedy jsi?“ A malinká duše vykřikla: „Jsem
světlo!“ Bůh se zeširoka usmál „To je pravda!“ zvolal. „Ty jsi světlo.“ Malinká
duše byla velmi šťastná, protože zjistila to, co měly zjistit všechny duše
v Království. „Oh,“ řekla Malinká duše: „to je vážně paráda!“
Ale
brzy, když už věděla, kým je, jí to nestačilo. Malinká duše uvnitř sebe cítila
touhu, že chce skutečně být tím, čím je. A tak šla zpátky k Bohu a řekla:
„Ahoj Bože! Teď, když vím kdo jsem, mohu tím také být?“ A Bůh řekl: „Chceš
říct, že toužíš být tím, kým už jsi?“ „No,“ řekla Malinká duše, „jedna věc je
vědět, kým jsem a úplně jiná věc je tím skutečně být. Chci cítit, jaké to
je být Světlem!“ „Ale ty už jsi Světlo.“ Zopakoval Bůh a znovu se usmál.
„Ano, ale chci zjistit, jaký je to pocit,“ křičela Malinká duše. „Dobrá,“ řekl
Bůh a smál se pro sebe, „předpokládám, že jsem to měl vědět. Ty jsi byla
vždy dobrodružná.“
Pak
se ale výraz ve tváři Boha změnil. „Je tu ale jedna věc…“ „Co?“, zeptala se
Malinká duše. „No, neexistuje nic než Světlo. Víš nevytvořil jsem nic než
Světlo. Víš nevytvořil jsem nic než to, čím jsi, takže není žádný jednoduchý
způsob, jak bys mohla zažít sama sebe jako toho, kým skutečně jsi, protože není
nic, čím nejsi.“
„Hm?“,
Malinká duše teď byla trochu zmatená.
„Podívej
se na to takhle,“ řekl Bůh, „jsi jako svíčka ve slunci. Ano jsi opravdu tam.
Spolu s miliony a triliony dalších svíček, které tvoří slunce.
A slunce by nebýt tebe nebylo sluncem. Ale nebylo by jím ani bez jakékoliv
jiné svíčky… a pak by už vůbec nebylo sluncem, protože by tak jasně
nesvítilo. Ale jak poznat sám sebe jako světlo, když jsi uprostřed něj – to je
otázka.“
„No,“
napřímila se Malinká duše: „Ty jsi Bůh, tak něco vymysli!“ Bůh se znovu usmál.
„Už jsem to vymyslel,“ řekl.“ Protože nevidíš sama sebe jako světlo, když jsi
ve světle, obklopím tě temnotou.“
„Co
je to temnota?“ zeptala se Malinká duše a Bůh odpověděl: „To je to,
čím nejsi.“ „Budu se temnoty bát?“ zakřičela Malinká duše. „Jenom, pokud
se rozhodneš,“ odpověděl Bůh. „Ve skutečnosti není nic, čeho by ses musela bát,
pokud se ale nerozhodneš, že je čeho se bát. Víš, všechno si jen vymýšlíme.
Předstíráme.“
„Aha,“
řekla Malinká duše a už se cítila o něco líp.
Potom
Bůh vysvětlil, že abychom mohli vůbec něco prožít, musí se objevit pravý opak.
„Je to veliký dar,“ řekl Bůh „protože bez něj byste vůbec nemohli vědět, jaké
všechno je. Bez zimy byste nemohli poznat teplo, bez toho, co je nahoře – to,
co je dole, bez rychlého pomalé. Nemohli byste znát levé bez pravého, co je tam
bez tady, teď bez potom.“ „Takže,“ uzavřel Bůh „když jsi obklopena temnotou,
nehroz pěstí a nezvyšuj hlas a temnotu neproklínej. Raději buď
světlem v temnotě a nerozčiluj se kvůli tomu. Potom budeš vědět, kým
skutečně jsi a stejně tak to budou vědět všichni ostatní. Nech své světlo
zářit tak, aby všichni věděli, jak jsi jedinečná!“
„Chceš
říct, že je v pořádku, aby ostatní viděli, jak jsem jedinečná?“ zeptala se
Malinká duše. „Ovšem!“ zvolal Bůh. „Je to naprosto v pořádku! Ale pamatuj
si, že jedinečná neznamená lepší. Každý je jedinečný svým vlastním způsobem!
Avšak mnoho jiných to možná zapomnělo. A poznají, že je v pořádku být
jedinečný, pouze když uvidí, že to být jedinečná je u tebe v pořádku.“
„Oh,“
řekla Malinká duše a tančila a poskakovala a smála se
a skákala radostí. „Mohu být tak jedinečná, jak jen chci!“ „Ano,
a můžeš začít hned teď“, řekl Bůh, který tancoval a skákal
a smál se spolu s Malinkou duší. „Kterou částí jedinečného chceš být?“
„Kterou částí jedinečného?“ zopakovala Malinká duše. „Tomu nerozumím.“ „Dobrá,“
řekl Bůh, “být světlem znamená být jedinečný a jedinečnost má řadu částí.
Je jedinečné být laskavý. Je jedinečné být jemný. Je jedinečné být tvořivý. Je
jedinečné být trpělivý. Můžeš přijít ještě na jiné věci, jak být jedinečná.“
Malinká
duše chvíli tiše seděla. „Dokážu přijít na spoustu věcí, jak být jedinečná!“
zvolala potom. „Je jedinečné pomáhat. Je jedinečné sdílet. Je jedinečné být
přátelský. Je jedinečné být ohleduplný k ostatním.“ „Ano,“ souhlasil Bůh,
„a ty můžeš být všemi těmito věcmi anebo jakoukoliv částí jedinečného, kterou
si přeješ, a to kdykoliv. To je to, co znamená být Světlem.“
„Vím,
čím chci být, vím, čím chci být!“ oznámila Malinká duše s velkým nadšením.
„Chci být tou částí jedinečného, která se jmenuje odpouštějící. Není jedinečné
být odpouštějící?“ „Ale ano,“ ujistil Bůh Malinkou duši. „To je velice
jedinečné.“ „Dobrá,“ řekla Malinká duše. „To je to, čím chci být. Chci být
odpouštějící. Chci se takovou zažít.“
„Dobře,“
řekl Bůh, “ je ale jedna věc, kterou bys měla vědět.“ Malinká duše už začínala
být trochu netrpělivá. Vždycky to vypadalo, jako by byly nějaké komplikace. „A
co?“ vzdychla Malinká duše. „Neexistuje nikdo, komu je třeba odpustit.“
„Nikdo?“ Malinká duše nemohla uvěřit tomu, co bylo řečeno. „Nikdo!“ zopakoval
Bůh. „Všechno co jsem udělal, je dokonalé. „V celém stvoření není ani
jedna duše, která je méně dokonalá než ty. Podívej se kolem sebe.“
V té
chvíli si Malinká duše uvědomila veliký dav, který se sešel. Duše přišly
z daleka – z celého Království, protože se rozneslo, že Malinká duše
vede tento jedinečný hovor s Bohem a všichni chtěli vědět, co se
povídá. Když se Malinká duše dívala na bezpočet dalších duší, které se sešly,
musela souhlasit. Žádná se nezdála být méně dokonalou než byla samotná Malinká
duše. Kouzlo duší, které se sešly a jas jejich Světla byl takový, že se na
ně Malinká duše téměř nemohla podívat.
„Komu
chceš potom odpouštět?“ zeptal se Bůh. „Panečku, to nebude žádná legrace!“
Zabručela Malinká duše. „Chtěla jsem se zažít jako ten, kdo odpouští. Chtěla
jsem vědět, jaký je to pocit, být takto jedinečná.“ A Malinká duše se
naučila, jaké to asi je, když je smutná.
V té
chvíli ale přistoupila z davu Přátelská duše. „Neměj obavy, Malinká duše,“
řekla Přátelská duše, „pomohu ti.“
„Pomůžeš?“
rozzářila se tvář Malinké duše. „Ale co s tím můžeš udělat?“ „Mohu ti dát
někoho, komu můžeš odpustit,“ zašvitořila Přátelská duše. „Mohu přijít do tvého
příštího života a udělat něco, abys mi mohla odpustit.“ „Ale proč? Proč
bys to chtěla udělat?“ zeptala se Malinká duše. „Ty, která jsi tak dokonalou
bytostí! Ty, která máš tak vysokou vibraci, že to vytváří Světlo tak jasné, že
se na tebe téměř nemohu podívat! Co by tě mohlo přimět snížit svou vibraci, aby
se tvé jasné Světlo stalo temným a hustým? Co by tě mohlo přimět – tebe,
která jsi tak lehounká, že můžeš tančit po hvězdách a pohybovat se po
Království rychlostí myšlenky – abys přišla do mého života a učinila se
tak těžkou, abys mohla udělat tuto zlou věc?“
„To
je jednoduché,“ řekla Přátelská duše „udělala bych to, protože tě miluji. Nebuď
tak ohromená,“ řekla Přátelská duše,“ty jsi to pro mne také udělala.
Nepamatuješ si to? Tančily jsme spolu, ty i já, už tolikrát. Tančili jsme
spolu po řadu věků. Hrály jsme si spolu po všechny časy a na mnoha
místech. Pouze si to nepamatuješ. Obě jsme byly vším. Byly jsme v tom Nahoře
i Dole, byly jsme v tom Vlevo i Vpravo. Byly jsme Tady a Tam,
byly jsme v tom Nyní i Tenkrát. Byly jsme muž i žena, byly jsme
dobrý i zlý, byly jsme obětí i viníkem. Tak jsme se ty a já
sešly v minulosti mnohokrát, každá přinášejíc té druhé přesnou
a dokonalou příležitost vyjádřit a zažít to, kým skutečně jsme.
Takže…“ vysvětlovala Přátelská duše ještě trochu víc „přijdu do tvého příštího
života a budu tentokrát tou špatnou. Udělám něco skutečně hrozného
a ty se pak můžeš zažít jako ten, kdo odpouští.“
„Ale
co uděláš?“ zeptala se Malinká duše trochu nervózně „co bude tak hrozné?“ „Ó,“
odpověděla Přátelská duše a zamrkala, „něco už vymyslíme“. Pak se zdálo,
že Přátelská duše zvážněla a tichým hlasem řekla: „Víš, v jedné věci
máš pravdu. Budu muset zpomalit svou vibraci a stát se velice těžkou,
abych mohla tu nepěknou věc udělat. Budu muset předstírat, že jsem něčím, čím
vůbec nejsem. Takže bych tě na oplátku o něco poprosila.“ „Cokoliv,
cokoliv!“ zakřičela Malinká duše a začala tančit a zpívat. „Budu moci
odpouštět, budu moci odpouštět!“
Potom
Malinká duše viděla, že Přátelská duše je velice tichá. „O co jde?“ zeptala se,
„co já pro tebe mohu udělat? Jsi takový anděl, že to pro mne chceš udělat!“
„Samozřejmě, že Přátelská duše je anděl!“ přerušil ji Bůh. „Každý je anděl,
pamatuj si, neposlal jsem ti nikoho jiného než anděly.“ „V té chvíli, kdy tě
uhodím a srazím,“ odpověděla Přátelská duše, „v té chvíli ti udělám to
nejhorší, co si dovedeš představit, právě v té chvíli.“ Přátelská duše se
ztišila ještě víc. „Vzpomeň si, kým skutečně jsem.“ „Oh, ano, vzpomenu!“
zakřičela Malinká duše. „Slibuji! Budu si tě vždy pamatovat takovou, jaká jsi
právě teď!“
„Dobře,“
řekla Přátelská duše, „protože, jak víš, budu tak moc předstírat, že zapomenu
sama na sebe. A pokud si mě nebudeš pamatovat takovou, jaká skutečně jsem,
možná si na to nebudu moci dlouho vzpomenout. A pokud zapomenu , kdo jsem,
možná zapomeneš, kdo jsi ty a budeme obě ztraceny. Potom budeme
potřebovat, aby přišla další duše a připomněla nám oběma, kdo jsme.“
„Ne,
nebudeme!“ slibovala Malinká duše. „Budu si tě pamatovat! A poděkuji ti za
to, že mi přinášíš dar – příležitost, abych mohla zažít sebe jako toho, kým
jsem.“ A tak bylo dohodnuto. A Malinká duše šla vpřed vstříc dalšímu
životu, nadšena tím, že je Světlo, což je velice jedinečné, a nadšena tím,
že je částí jedinečného, která se nazývá Odpouštění. A Malinká duše
napjatě čekala, aby mohla zažít sebe sama jako Odpuštění a poděkovat
jakékoliv další duši, která jí to umožní. A kdykoliv během tohoto nového
života, kdykoliv se na scéně objevila nová duše, ať přinášela radost nebo
smutek – a zvlášť pokud přinášela smutek – pomyslela Malinká duše na to,
co řekl Bůh: „Neposlal jsem ti nikoho jiného než anděly
Žádné komentáře:
Okomentovat