Nyní je Aithne neplodná, protože je šťastná. Pevnost, přes predikce pochybovačů, stále stojí nedobytá. Zaplaťpánbůh není o čem psát a když už je, želbůh není čas. V místnosti s PC spí dítě. Někdejší miminko Muire, z kterého už je téměř předškolák. Kompletně odplenkovaný a dospělý tolik moc, až to milé není. Aithne právě tvoří další tichou knihu, leč čas pro ni honí daleko obtížněji, než tomu bylo naposled. Před rokem. Zdají se tak dávné vzpomínky na Mělčinský gauč...
A on? Aithne přemýšlí, jakou přezdívku by dala jemu... Snad Amhain... protože... protože prostě jen on. Zamilované ódy se na blog hudravé pesimistky a životní ironičky nehodí, což? A v tomhle smyslu je stejně stará nepolepšitelná Aithne stále pověrčivec a lakomec.
Muire odložila plenku a stala se báječnou kamarádkou. I tenhle vztah je věru překrásný.
V práci v obležení samých andělů Aithne roste a roste (bohužel i doslova).
Takže děkuji, děkuji Ti Bride. Bohužel jen tolik, kolik mi můj den dovolí. Ale zato z celého srdce a upřímně.
