A pak jsem dostala nápad, že si půjdu zaběhat. Prostě jen tak, ani za ženská práva, ani za psí útulky, ... snad možná za Honzu Palacha, protože se psal právě 16. Leden 2022. Utíkala jsem na konec cesty a tam mně napadlo, že bych mohla až na kraj města a když už jsem byla tak daleko...
Neběžela jsem sice přes celou Alabamu jako Forrest, ale 16.1.2022 to tam cinklo. Já uběhla půlmaraton. Pořád jsem čekala na nějakou emoci, která mě poté provede tímto zápisem. Taková, jaká přišla například po první desítce před rokem, ta byla neuvěřitelně sladká. Ale nic. Teda na té emoční úrovni. Určité uvědomnění a uznání sebe jako běžce však ano, to ale spís postupně. Jen jsem pořád pátrala po nějakém tom "hurá" a proč nepřišlo. Dnes, po pěti dnech, už si myslím, že je to tím, že jsem na něj měla už dávno. Přestože má nejdelší dosavadní vzdálenost byla 16 km a to ještě v létě, 15 km jsem ale běžela už víckrát, přibližně jednou měsíčně. Ale někde jsem četla, že na půlmaraton by měl mít člověk natrénováno 17 km a tak jsem to nějak pořád odsouvala a ani na dnes to neplánovala.
v plánu byl pouze delší běh, což i to jsem nakonec spíš neplánovala, když mi ráno můj Jediný připomenul, jak mně minulý týden po 15km běhu bolel zadek a taky teploměr ukázal mínus sedm stupňů. Dala jsem tedy své lásce i panu Celsiovi za pravdu a vyběhla směrem do polí, kde si obvykle odbývám své kratší běhy. Tím svým zimním pomalým tempem, kdy se 3 km třesu zimou a holedbám se, že jsem předběhla všechny lenochy ležící na gauči. Ty 3 km, tedy cca 20 minut, je přesně ta doba, kterou mému tělu i hlavě obvykle trvá se zahřát, dostat se do tempa a toho stavu "rauše", kvůli kterému běhám.
Běželo se mi dobře, najednou jsem vyběhla ve Starém Městě a rozhodla se (po vzoru Forresta), že když už jsem tam, nakouknu i do svého milovaného Uherského Hradiště. A inu, když už jsem tady, tak si vyběhnu i k té naší Pevnosti. V tom kopci, který dělal většinu převýšení mé trasy, jsem se opakovaně vzdávala (vždyť už jsem dost daleko, Jediný je tam na Barda sám, musíš ještě vařit, ..) a hecovala (po dnešku už se ti zřejmě nikdy nebude chtít; bydlí-li tam ještě nevrlý soused Ručička?). A najednou tu stojím, dělám si u Pevnosti nepostradatelné selfíčko, hodinky ukazují 11,3 km. A protože jsem hrdá pokojná bojovnice, vím, že půlku už mám (ehm, napůl) v kapse.
A teď honem domů. Z Mařatic je to (kupodivu) z kopce, takže příští 2 km jsou "zadarmo". Skrz Uherské Hradiště a Staré město jsem se míjíc bambilion semaforů a lidí, kterým je dvoumetrový chodník úzký, moc těšila, až budu z města pryč.
Dále cestou prohlížím památník Velké Moravy, než vběhnu do ošklivé staroměstské průmyslové zóny a přes hlavní silnici už vidím hnojiště a svou známou lidupustou "mezipolní" asfaltku. Garminy ukazují 18 km a slabou baterii, stejně jako mé dolní končetiny. Poprvé přecházím do chůze a hudruju, že to tam už musím nacpat, i kdybych se měla doplazit. Nebyl to moc dobrý nápad, protože nohy tuhnou a baterka v Garminech zlověstně bliká. A v tom na mě vybafne zachránce situace. Notně podroušený člověk na staré Libertě ověšené igelitkami. Naštěstí ho přes sluchátka neslyším, zdvořile pozdravím a prchám konečně slušným tempem. Následující kilometr je opět z mírného kopce, mám za sebou 20 km a chlácholím střídavě baterku v Garminech a své nohy, aby ještě těch 1100 metrů vydržely. U nosu se mi houpe nudle a z úst odkapává slina a nemám sílu s tím cokoliv dělat. Vidět mě teď někdo, zajistím dnes osobní rekord i jinému běžci. Naštěstí by do toho mrazu psa nevyhnal, jenom mě. 21 km. Abych uběhla půlmaraton, schází mi ještě necelých sto metrů. Tipla bych si, že mi trvaly tak hodinu z celkových 2:30:08.
A je to tam a já už teď vím, že asi ne naposledy. Dneska mi bylo jedno, za jaký čas to uběhnu, ale 2:30 jsem v minulosti odhadovala jako takový mezní čas, do kterého bych se chtěla vlézt a možná právě proto, že se mi dnes běželo dobře a celkem jsem se netrápila, se mi nedostavila ta euforie a brouk v hlavě hlodal a hlodal, že tam a tamhle jsem mohla přidat a "kopnout" tam i čas lepší. Ale nechť jde brouk do háje, já mám první půlku za sebou ❤.
Pro případného čtenáře, který se na půlku chystá (a nikoliv na půlečku moravskou) dodám, že i když konec běhu trochu bolel, žádná velká bolest na druhý den se nekonala (zmíněná 15 týden předtím opravdu bolela víc). Přičítám to možná tomu, že jsem po uběhnutí půlmaratonské vzdálenosti, tedy 21,1 km, ještě 1km ušla chůzí, doma vyjímečně nezanedbala protažení, fakt musela vařit ten oběd, po něm šla s kluky na procházku a večer ještě na jednu, abych pokořila další osobák 40 000 kroků (majitelé Garmin hodinek mě chápou). Tedy moje rada zní, nevyvalit se hned doma na gauč, i když chápu, že je to po výkonu ohromně lákavé.
