Volání duše většinou dříve nebo později přehluší volání rácia a potřeby vlastní ochrany, i proto mě ta má najednou začala trhat úplně jiným směrem, než jsem byla zvyklá kráčet a nejen psát v první osobě, ale i opět trochu zrýt to bahno a směřovat blog trochu blíže k vlastní osobě. On se i pak blog skutečně stane blogem, tedy jakýmsi veřejným "deníčkem" a bude tedy sloužit účelu sobě vlastnímu. Má to pár výhod, nebudu muset řešit stylistiku, sloh a to, jestli to vůbec někoho může bavit. Upřímně, má vnitřní spisovatelka má trošku chřipku. Momentálně své volno tráví nejraději s Charliem Harperem. S jehlou v ruce, kdy se klube druhá quiet book, tentokráte pro roční neteřinku. A také se blíží Vánoce, nějaké to adventní tvořeníčko a protože nejen o Vánocích se mají plnit sliby, moc ráda bych dostála svému slibu a napsat i pár svých slůvek k oblíbenému tématu moderních blogerek. "Jak jsem zhubla" :D. Dostojím ovšem i svému tvrzení, že nejen jídelníčkem a cvičením je člověk živ. Odhalím se daleko víc, než kdykoliv komukoliv.
Přibližně milion let before Aithne
Rozhodně jsem nikdy nezapadala do tabulek ideálů ženské krásy a až ve chvíli, kdy jsem tento fakt nejen přijala, ale dokonce jsem na své tělo začala být pyšná, začalo se měnit. Ale do této doby má uplynout ještě mnoho vody v řece (a pak se i Stázina dostane Kubovi za ženu) a já balancovala někde mezi "tou, s tím velkým zadkem" a babiččiným "je ťa dost". Vybírám fotku z Vánoc 2008 (takovou tu klasiku u stromečku kterou máme zřejmě všichni :-)), kde se nachází poměrně spokojená, naivní holka, jíž maminčino cukroví vyrábí upřímný úsměv ve tváři. Osmnáctiletá slečna váží přibližně 70kg a nějak zásadně se svým BMI netrápí. Nějak vždycky byla spíše "ta chytrá a vtipná" než oslnivá diva. No a co. A nějaký ten mužský objekt se omotával okolo vždycky, takže jakápak motivace? A hlavně povzbuzená, kupodivu opět babiččiným "až tlustí budou hubení" si s dovolením bere další chlebíček. Circa za 14 dní poznává svého budoucího muže. Prostě pohádka.
Go on!
Následuje sedmiletá pohádka. "To víš, že pro mě nejsi nejkrásnější na světě, jsou hezčí holky, ale ty seš prostě ta spřízněná duše." řekl jí kdysi muž, kterého se chystala v budoucnu si vzít. Souhlasila, není nejkrásnější na světě a vlastně se nic nezměnilo, byla prostě dál ta chytrá. V domnění, že takhle vypadá láska jako trám, romanticky napchali srnčí trávou a pak šli na řízek. Pre-Aithne, kromě toho že s obalem na foťák na krku připomíná japonského turistu, nosí výhradně pánský střih riflí a černá "bejziková" trička. V sukni se totiž nelíbí svému milému a to je přeci to, oč tu běží, no ni?
Když se sloučí domácnosti těch dvou, Aithne neumí vařit ani za malíčkový nehet, připálí i čaj, oba mají rádi pizzu a špagety, takže pohádka pokračuje a není třeba řešit jediný problém, no ni? Aithne inspirována domácí stravou z kolejí hojně zařazuje vyváženou stravu v podobě bílého pečiva a těstovin. Píše bakalářskou práci a učí se na státnice, čemuž je třeba opravdu věnovat pozornost a zásobit se dostatečným množstvím cukrů a sacharidů. Mozek to prý potřebuje. Což netřeba dodávat, že rozpohybuje ještě více nejen glukózu v mladé krvi, ale i ručičku na váze. "Měla jsem spoustu stresu s bakalářkou! Hledám práci! Řítí se mi na hlavu celý vesmír! No a co??" Když v taláru přebírá kýžený diplom ukazuje váha trojmístné číslo, za pár měsíců v pracovním procesu se dá holka jedna zlobivá trošku překecat a trochu sleze. Aithne kultivuje hlavně duši, maximálně trochu omezuje kalorie ale nad skladbou jídelníčku příliš nepřemýšlí. Athair si nestěžuje ani ji nechválí, což neprobouzí motivaci stát se Magdalenou Dobromilou jedenadvacátého století. Čaj Aithne sice už nechutná po spálenině, jejím lepším kouskem je průměrný guláš s kupovaným knedlíkem nebo francouzské brambory. Změna nastává až s Athairovou diagnozou autoimunitní choroby střev a následnou léčbou. Oba se zajímají o vliv stravy na lidské fungování. Fotka pochází z této doby. Matně si pamatuju, že "modelka" z fotky se někomu svěřila s váhou okolo 85 kg.
Sem bych dala velký vykřičník. Možná tučný font. Kniha Jídlo na prvním místě a objevení "Paleo" stravy.
Objevení nové stravy, zařazení většího množství zeleniny a bílkovin, v první řadě pomáhá Athairovi zvládat nemoc a v té druhé stabilizuje i váhu Aithne-to-be na přibližně 80kg. Dalším možným důsledkem je i pozitivní těhotenský test.
Tady, po napsání docela dlouhého textu, bych ze slušnosti měla napsat, že příběh teprve začíná. Budoucí Aithne teprve příjde na to, co je problém. Možná, že citát "Život je řada průserů po sobě nepravidelně jdoucích" by nejlépe vystihoval události následujícího období. Dodovávám však citát vlastní: "Chválabohu za ně!". Těhotenství končí asi v patnáctém týdnu a Aithne-to-be opět kultivuje hlavně duši, spíše než tělo a prožívá první chvíle opravdového hledání sebe sama, sladí si život a Athair po ní vždy ve vhodnou chvíli hodí tabulku čokolády. Hlavně motivovaná zdravím svého partnera a také touhou po dítěti se ale brzy vrátí k paleo režimu. Mikroskopická Muire, světlo v temnotě, na sebe nenechává dlouho čekat. Startujeme na váze 80 kg.
Aithne
Pokračování příběhu už může být někomu, kdo se blogem trochu prohrábnul známější. Aithne je těhotná, baští kyselinu listovou, zeleninu, ale i kvanta tabulek čokolády, protože "No a co? Je přece těhotná. Jí za dva." To by mohlo být tehdá její oficiální prohlášení. O tom ostatním nikdo nevěděl. Že potrat ženu pro další těhotenství poznamená a že už nikdy nebude "nejkrásnějším obdobím ženy" psát nebudu, pochopí mne ty, které bolestnou zkušenost sdílejí. Na miminko se ale těšila a Muire byla od první chvíle milovaným a toužebně očekávaným dárečkem.
"Jsem s Tebou jen kvůli děcku. Jinak bych odešel." pronesl Athair, když byla Aithne ve čtvrtém měsíci těhotenství. Život je hořký, nikoliv bohudík, sladíme dvojnásob. Athairova věta se v různých zněních střídá s "Aale, já měl jen nějakou krizi" a psychický stav brzo-rodičky by se dal popsat jako panika, pocit osamělosti a zároveň s obrovským břichem rostoucí láskou a pocitem zodpovědnosti k mrňavému embryjku Muire. Psychické pohodě nepřidává ani formální svatba. Na ultrazvuku lékař zjišťuje, že štítná žláza těhule se pramálo podobá té v učebnici lidské anatomie a Aithne má vlastní diagnózu: chronicky snížená funkce štítné zlázy. Když má Aithne +25kg, přestává se vážit a vztyčenému ukazováčku endokrinologa i gynekologa v duchu nastavuje vlastní vztyčený prst (nikoliv však ukazováček) "Vy víte prd".
"No jo, Ty čekáš tu holku, co? :D". Na ten bazén se raději jen koukej.
Přichází na svět holčička. Panenka na světě mi nejdražší, které na těchto řádcích říkám Muire. 45 cm, 2 450 gramů. Přesně tolik váží lidské štěstí. I štěstí umí velmi bolet, není-li je s kým sdílet. To nějak pochopí ti, kteří to zažili. Ve chvílích, laktačními hormony ještě posílenými, výkyvy mezi pocitem naprostého blaha a osamělé beznaděje jsou první úsměvy vzrůstem maličké, ale srdcem obrovské Muire příslibem lepších zítřků. Athair se zdá být skvělým tatínkem, chachálí na stole i hovězí vývar na plotně jsou toho přeci jasným důkazem. Živí rodinu. Odchází o půl šesté ráno do práce a vracívá se i v deset večer. Před spaním jeden americký úsměv do postýlky na spící holčičku a pokud náhodou zavádí pohledem o její matku, je v lepším případě chladný a prázdný. "Ve vztahu jsem vyhořel. Nevím jak dál" dostává brzo-Aithne od Ježíška. Váží v tuto chvíli 100kg a plně kojí. Jí jako běžný smrtelník, snídaně-oběd-večeře. Kvůli své skomírající štítné žláze, jejíž výsledky jsou každou kontrolou horší a i kvůli otci Muire se snaží vařit "paleo-friendly", ale v emotivních chvilkách lepí bolest i štěstí čokoládou a nalévá se přeslazenými nápoji pro kojící maminky. Přece kvůli tomu děťátku. Přece taky proto, aby mělo v pohodě maminku. Už si trochu uvědomuje, že cukr její pohodě nepřidává, ale smutek zhoršuje, jakož i pocity o vlastní ošklivosti, zbytečnosti a neschopnosti. Každý den nachází tisíc důvodů se nenávidět a trestat. Nespravil by to třeba nějaký zákusek?
K "jsem s tebou kvůli malé!" se přidává "nemám tě rád a neměl jsem tě rád nikdy". Muire má 5 měsíců, Aithne 25 let a stále 100kg. Venku vládne iluze průměrné mladé rodiny a Aithne je na pokraji svých duševních sil. Když za Athairem třísknou dveře, vytáčí toho, koho dítě obvykle vyhledá, když je mu nejhůře. Maminku. Za pár hodin už bydlí i se svou dcerkou u rodičů. Bude tam bydlet přibližně měsíc. V tento okamžik se asi začíná rodit Aithne. První krok k sebeúctě a opuštění manžela plného pohrdání zřejmě proces jejího uzdravení započal. Již za pár dnů bouchá konfety a slaví, že její váha má už "jen" dvě čísla. Potkává se s kamarádkami a konečně o všem mluví. "Panebože" a hrůzné pohledy jsou odpovědí na její vyprávění, jakto, že nyní bydlí u rodičů a ne s otcem svého dítěte. Athair až v tuto chvíli začíná komunikovat a výhradně mailem vysvětluje, že s Aithne se nedalo vydržet, protože její nálady byly nesnesitelné a ve vztahu prostě vyhořel. Co měl dělat, že jo. Chudák. Hned co se za nimi zavřeli dveře, nachází novou lásku.
Rodina se mobilizuje a hodlá čerstvou "samo-matku" podpořit především po materiální stránce. Jak ale ví všichni "single žijící s rodiči", má to své výhody i nevýhody. Aithne, která se klube porodními cestami, řve čím dál hlasitěji. Bež dál a buď sama sebou. Aithne se se svojí usměvavou parťačkou stěhuje zpět a Athair hnízdo opouští. Protože Muire potkal mezník v životě člověka, kdy už může přijímat pevnou stravu, Aithne se dokonalí ve vaření a snaží se o nějaký takový střed "ať je to dobré a ať je to zdravé". I když je jí smutno a otřes v jejím životě stále doznívá, paseku po bouři bude ještě pár měsíců uklízet, spadne z ní ohromné množství stresu a spolu s ním asi 10 kg. Stále si připadá sama, osamělá, tlustá, šeredná a bez naděje, ale necítí se už svazována žádnými očekáváními ani povinnostmi vůči nikomu, kromě malé Muire, které se plně oddává. Ta se plazí, potom leze, stojí a dělá první krůčky. Aithne se s ní raduje. Osamělá, ale nikoliv sama. Muire lásku vrací veselým dvojzubým úsměvem a roztomilým žvatláním.
Je babí léto roku 2016, Aithne ve snaze zachránit své zhoršující se zdraví (a taky trochu teda shodit, že jo, co si budem..) baští paleo, občas nějakou sladkou tečku po obědě, chodí na dlouhé procházky (což je i jediný způsob, jak v té době uspat Muire), ale její váha stojí na čísle 90 kg. Každý její čin i myšlenka je do této doby oddán Muire, se kterou tráví 100% času. K Athairovu dobru nutno přičíst, že plní své vyživovací povinnosti a dokonce holky bere na výlet. Tam se mu boubelatá, po lásce toužící Aithne, svěřuje, že je ochotná navštívit s ním manželského poradce a pokusit se zachránit, co z rodiny zbylo. Dozvidá se, že Athair ochoten není, protože je již spokojen s jinou ženou.
Příběh následujícího dne znáte, "Protože mohl". Neudělal nic víc, než to, co udělal a projevil jenom sám sebe. To, co o Tobě, Aithne říkal není to, kým jsi. To, kým jsi, se projevuje ve TVÝCH SKUTCÍCH a v tom, jaká jsi Ty. Jaký je on s Tebou nesouvisí.
Ta, která se v tu chvíli narodila, milovala své dítě stejně tak, jako ta předchozí. Ale chtěla i volný čas pro sebe. Athair si tedy začal občasně brát Muire ven.
Ta, která se narodila, se vůbec nestyděla si vzít sukni, protože už jí nikdo neříkal, jaké má či nemá nohy. A věděla, že když chce čokoládu, ve skutečnosti chce jenom pohladit. A už věděla, že se může pohladit i sama.
Z nově zrozené holky padalo přibližně kilo týdně. Jo, jedla zdravě, cvičila, běhala kolem velice živého batolete, ale ze všeho měla v první řadě radost.
Hodně mi pomohl taky systém 13denních nakopávacích výzev, nečetla jsem Konec prokrastinace, ale myslím, že se to nese v podobném duchu. Prostě nějaké minimum, které pro sebe člověk denně udělá a které ho motivuje k dalším krůčkům k vytyčenému cíli.
Můj původní cíl, když jsem se probudila stokilová u svých rodičů, den po odchodu od manžela, bylo dosáhnutí předtěhotenské váhy, tedy 82 kg. Povedlo se mi dosáhnout 60 kg.
Teď mnou najednou projel obrovský pocit úlevy a štěstí, když jsem to vše sepsala. A jak jsem slibovala, není to žádný jídelníček, cvičební plán ani univerzální návod, jak zhubnout. Je to má cesta a její, vím, až děsivě intimní zpověď. Rok jsem se to chystala sepsat pokaždé, když se na mě obrátila nějaká duše s dotazem "Jak se mi to proboha povedlo??". Ale udělala jsem to v první řadě pro sebe a je mi jasné, že druhé právě tohle nebude příliš zajímat a dost možná se to i některým nebude líbit. Jenže o tom to právě je, co MNĚ je po tom? Dost možná se to zítra nebude líbit ani mně, ale v tuto chvíli to tak cítím a mám.
Kdo nemá rád dlouhé texty a blábolení cizích lidí, pro toho návod asi zvládnu shrnout na dva řádky, to snad umím: zdravá strava postavená v první řadě na zelenině, zdravých tucích a kvalitních bílkovinách, přirozený pohyb (procházky, zvedání věcí, kratší, ale pravidelné cvičení - vězte, že jsem toho při nespícím batoleti se sebevražednými návyky nezvládla mnoho), MÍT SE RÁD, MYSLET I NA SEBE A DĚLAT SI DROBNÉ RADOSTI, kolik možnosti dovolí. Dobře, tak ani tohle na dva řádky neumím.
Jak říká můj velký vzor, Lucka Kolaříková, je potřeba neustále vyvažovat snění a konání. Taky říká a má velkou pravdu, že o tu sebelásku je potřeba se starat. Mně se často stává, že se takový ten hlas ozve, co říká, že za nic nestojím a podobně. Ale už ho umím vyslechnout a poslat pryč. Nejsem sice žádná super-žena, moc toho neumím a moc jsem nedokázala, ale pár věcí jsem určitě dokázala a hlavně vždy s čistým svědomím. Úsměv mojí dcerky mě každý den ubezpečuje, že i kdyby v očích druhých nic, v těch vlastních jsem dokázala moc.
Vím už totiž, kdo jsem ;-)
