Oh, liebe Wien, du hast mir sehr gefallen...

Wann auch immer ich überquere Österreichischen Grenze, meine hungrig Seele sonntet. Kleine, ordentlich Dörfen mit spezifischen Architektur aussehen als in denen die Zeit still stand. Ich habe in Österreich geboren und ich fühle dort als in meinem Vaterland. Österreicher sind sehr nette Leute. Sie sagen Ihnen nicht "Ausländer". Sie lächeln und angeboten Ihnen einem göttlichen Punch. Ich mag keinen Alkohol, aber, Scheise, ich liebe Wiener Punch mit Absinth!

Und Wien! Immer, wann besuche ich diesen Stadt, mein inneren Künstler start sprüngen und zupften an meinem Ärmel, er verhält sich vie ein Kind. Etwas älteren Mozart singt vor dem Schloss Schönbrunn. Ich sehe sechtszehn Jahre alt Maria Amalia, flirten mit liebe Ihres Lebens, Prinz Karl von Zweibrücken. Sie weisst nich, ihren Mama, Maria Theresia, hat andere Pläne...

"Wissen Sie, dass Sie schöne Augen haben?" etwas älteren, mit goldenen Kopf, fragt mich.
"Ich weiss sehr gut. Vielen dank" Ich antworte ungeachtet Ich würde Ihm mehr sagen.

Ich bin in Wien mit meine liebe Freunden und meine Sorgen haben zu Hause, in Mělčina, gebleiben. Ich trinke Punsch, genieße Weinachten Stille unter dem Lärm und der Tannenbaum hat so schöne Blätter...

Báj o octové vodě

Dávno jsou pryč doby, kdy žena rovnalo se děloha (a ty související části ženského ústrojí), smeták a plotna. Muži tenkrát kralovali. Na jejich obranu nutno podotknout, že ať už orali pluhem pole či káceli les, teplá večeře a následné spočinutí v bílých, načechraných peřinách bylo zasloužené. Žena doma hlídala krb, drhla podlahu, obhospodařovala zvěř a děti a trpělivě vyčkávala manžela. Čas plynul, ženy si vybojovaly kalhoty i volební právo a muži se začali rozvádět. Právě muž takto vychoval ženu, kterou již docela často na ulici potkáte. On se vrací z práce, otevře si zasloužené pivko, zahudrá, že v lednici zase není nic kromě jogurtů a pustí si fotbal. Ona se vrátí o půl hodiny později, protože byla na nákupu a pak vyzvedávala děti z družiny, nyní uvaří večeři a pak uklidí. Možná stihne ještě před setměním aspoň dvě okna. To všechno s prstem v nose.

V domácnosti Rodičky to tak vždycky bylo. Všechno úhledně uspořádané, věci složené do vojenských komínků, okna myta více než pravidelně, liché pátky pravidelný úklid, sudé pátky úklid takzvaný červený. Všechno vonící levandulí. Aithne byla vychovávána k tomu, být takovouhle ženou. Výchova se ovšem nezdařila, komínky připomínaly spíše zkázu Sodomy a Gomory a mytí oken se konalo maximálně jednou za rok. Když začala Aithne žít s Muire sama, setkávala se často s pochybami okolí a získala pocit, že nyní musí, musí, ona bezpodmínečně musí být Superžena a jala se skládat komínky, luxovat dvakrát denně a její okna se poprvé za svou existenci blýskala. Mezitím asi šestkrát nakojila Muire a do nosu jí i trochu napršelo, přičemž přátelé, kteří měli starší než roční dítě se jen zákeřně usmívali.

Muire vyrostla, objevila sušenku a svět, který se dá zkoumat i lépe než z polohy ležmo. Pokusuje sušenku přišla na to, že se z ní tvoří zajímavé cestičky a silikonové pítko na lahvi, když se ovšem pořádně zmáčkne, čajík teče ven. Zřejmě shodou náhod se právě v tu chvíli do bytu opět vrátili mravenci. Ty má rád Bradan, protože je milovník přírody, nikoliv Aithne (ač jinak proti přírodě pranic nemá). Další shodou náhod neexistuje jediné místo, na které by bylo možno umístit jedovou pastičku aniž by ji ochutnala i průzkumnice Muire. Takže nezbylo než s početnými koloniemi těch malých bestií začít koexistovat a Muire je ochotně zásobovala dostatečným příjmem energie. Okna už se neblýskala, Aithne padaly vlasy v hrstech díky laktaci i jiným vlivům, takže zaplnily veškerou plochu na podlaze, která již nebyla obsazena mravenci.

Aithne se zmocnil pocit, že nemá na to být Superženou, kterou si slíbila se stát. Ta část její osobnosti, která se nazývá matkou, spolu s Rodičkou v hlavě výhružně tyčily ukazováky. Aithne se zkácela na zem vedle Muire hrající si se sáčkem s plenou, kterou Aithne zapomněla vyhodit a už už se chýlilo k tomu, aby začala natahovat... A najednou se ozvalo povzbuzující "Chžž tááč" a na tváři Muire se objevil radostný úsměv se dvěma zářícími spodními zoubky. Augiášův chlév okolo nezmizel, ovšem Aithne si najednou připadala jako v ráji. Hned přitáhla svoji dceru k sobě, zlíbala její sušenkou zalepené tvářičky a celý vesmír se najednou pohnul.

Díky Muire Aithne začala žít v přítomnosti. Většinu návštěv nyní vítá slovy "Mám tu bordel, protože nesnáším uklízení. Tady máš papuče, ať se neumažeš" a v duchu pohřbívá obavu, že některý z přátel dostane žertovný nápad zavolat sociálku. Aithne věří, že to nenapadne ani případné čtenáře. Když jde okolo tohoto nebo támhletoho fuj fuj tak ho sebere, zamete, vyleští, vypere nebo prostě hodí, kam patří. Dokud je nevytáhne Muire, je v bezpečí. Podlaha jistojistě nikam nezdrhne a Aithne zjistí, že jednodenní bordel vypadá naprosto totožně, jako třídenní.

Nedělá superženou snad něco jiného? A k čemu se jinak dá užít superžena, která má byt provoněný octovou vodou, kterou vydrhla každou dlaždičku, když pak smrdí octem i její duše a každý šedivý vlas? Nejsme snad superženy všechny už jen proto, že jsme? Je zvláštní, že ve chvíli, kdy Aithne přiznala svůj status šmudly a více než byt jala se drhnout svou zaprášenou duši, začali ji vyhledávat lidé a sama nabyla pocitu sebehodnoty. Otevřela svému Umělci a i její Vnitřní dítě si nazulo gumáky a zase skáče do kaluží. A když jí třeba někdo napíše, že pro něj nebyla více, než onou dělohou, někdy to chvilku trvá, ale už ví, že se může rozhodnout, zda to pro ni něco bude znamenat, či nikoliv. Ač ne všechny dny svítí slunce, je krásné na světě žití :-)

Hey, you worth it!

Muire is the very best mirror of Aithne´s soul. This was the best thing Aithne found out thanks Nevýchova. In the past it was something like: "Oh my god, I am not in the mood today and she is crying right now!" and now it is: "I see, she is crying, so it´s something not completely allright with me". It´s more than just about the mood, maybe it´s the final healing process. Maybe it´s only about reflection phase (wise women know ;) ). Aithne is worried about her inner child, when inner artist is awake and when the inner child is fine, Artist is sleeping. Could you, two, pleeeease, shake hands and live together in happiness? :-) She needs you both. She loves you both. It´s so fine where you are by her. Today Caoineadh was here. She told Aithne she is fine already. She is ready to go forward. She told Aithne she helped her with that. Aithne was like mostly because her friend already knows, she is strong and worth no matter if man still living in her heart is living in her bedroom. And she thought "Maybe this is the purpose of this period of life. To tell another women like Aithne was they all are really worth! The last block Aithne needs to demolish now is thought, that she is enable to make enough money. She needs to stop needing anybody. She needs to be independent. Then she will really feel complete. Stop being dependent on Athair, her parents, and never ever feel like a wretch. My dearest better-self, you helped me so much last months. Can you please tell me where to go now?

Cesta Aithne

Nedávno jsem přemýšlela, co pro mě Aithne vlastně znamená. Kdy a kde vlastně Aithne vznikla.
Podle mě Aithne symbolizuje asi vnitřní ženu ve mně. Mám pocit, že je to moudřejší složka mého já, která zde byla vždycky, i její jméno je mi známé už pár let. Oficiálně se ale narodila 26.9. letošního roku. Její narození jsem neplánovala a ani toto datum, které je shodou náhod přesmyčka posledních dvou čísel mého fyzického zrození. To si uvědomuju až nyní, kdy píši tento článek. Stejně jako má osoba je i Aithne narozená v roce devítky. Podle mě jsme opačné stránky Poustevníka. Zatímco Aithne je Jing, já jsem čistokrevný Jang. Já cítím bolest, Aithne je moudrost vyvěrající z této bolesti. Když jsem cítila osamění, Aithne se zhmotnila v sílu, kterou samota může přinést.

To Aithne mne před pár dny poslala do knihovny pro Umělcovu cestu. Aithne mi na tu mou svítí lucernou. Nedávno mě Aithne spolu s mě moc milou duší, mojí drahou tetou Ealaine a Julií Cameronovou přivedly k dávno zakopané myšlence proměnit své blogové výlevy ve vážné psaní. Sešly se v jednu chvíli jako sudičky. Ealaine mi dala podporu a záměr, Aithne sílu a Julia sebevědomí.

Nyní se, mimo jiné i kvůli Juliině úkolům :-), účastním kurzu Tvůrčího psaní. Jeden z mých hlavních bloků byl vždycky o tom, že umím psát jen o sobě a nikoho to nezajímá. Nyní se mi v kurzu dostalo pokynu "Psát, psát a potom ještě chvíli psát", což by v kurzu tvůrčího psaní asi málokoho překvapilo. Ovšem mě se dostalo pokynu psát hlavně o sobě. Chraň mě Bohyně psát o něčem jiném. Budiž. Budiž světlo, díky Aithne.


Takže píšu a je to vážně hodně o mě. Je to hodně osobní. Je to odporně osobní. Nyní, když zmizelo spolu s třiceti kily bolesti i to temné nevědomí, v kterém jsem žila několik let, mám sílu rány znovu otevírat. Jinak se totiž nikdy nezahojí. Milovaná Ealaine mi řekla o ženách, které může moje cesta zajímat. Ženy, které možná posedávají na podobných místech, kde jsem se nacházela před půl rokem já. Takže to zřejmě i vyplivnu. Jen zřejmě ne tady.

Power of the full moon

Thanks, God. Thank you for my life and who you let me be.

Aithne is starting to feel new energy flowing in her veins. She feels completely new. Finally. She lost her 30 kilograms gained in pregnancy with sweet Muire. 30 kilograms of pain, solitude and fear. 66 pounds of worries about her future life. It´s away. Lost. Finally.

Bradan (or Salmon, if you want) was by Aithne on Saturday. Without the compressor, but with clear mind and opened heart. Even if Aithne was in the mood "I need to tell you everything and fall down in your arms and never stop crying", they were talking about such stupid things as semaphores, Jehovah´s witnesses and ants. And laughing for hours. But the energy between the two of them was so hot. But Aithne couldn´t touch him. He is something like a sacred temple for her. And maybe it´s because Aithne was not touched by man for so long time. For one year. And it wasn´t very nice at the time, anyway. She feels like a nun. But you´re not only mother, Aithne. Holy shit, you are a woman. Your veins are full of young blood and your body needs to be touched by man. It needs it so much. Ok, I believe your time will come. Maybe soon...

Aithne dusted off her loved book Artist´s way by Julia Cameron. She is already able to say she really IS creative, able and wise. We´ll see if she is also able to materialize her deepest, so long time postponed, dreams...

Muire záškolákem

Aithne nenáviděla spaní po obědě ve školce. Protože byla jediné dítě, které nespalo. Ale musela ležet na tom tvrdém lehátku a být zticha. Ano, jisté věci jí to možná přineslo. Naučit se sama počítat do sta. Že její svoboda končí tam, kde začíná svoboda poslušně spících dětí. Že ona není poslušné dítě. Že existuje nuda. Že je člověk občas nucen trávit čas sám se sebou. Že učitelky mě nemají rády. Aithne však dodnes nepochopila, proč nebyly tenkrát její slzavé prosby, zda by si nemohla třeba kreslit, vyslyšeny. Aithne si ten strop a pavučinu na lustru pamatuje dodnes. Tři roky jsou dlouhá doba, v životě šestiletého dítěte...

Vypadá to, že vnitřní dítě v Aithne řeší pořád stejný problém. A vypadá to, že fyzické dítě Aithne, Muire, bude řešit úplně totožné patálie. Ještě že je tu vnitřní dítě, které chápe to zlobidlo hmotné. Muire dnes slaví třináct měsíců pouti po Zemi a už je z ní áčkařka a záškolák. Samozřejmě vzhledem k tomu, že není právně odpovědná a už vůbec ne mentálně schopná rozhodovat o své účasti v školských zařízeních, je na vině bezesporu Aithne a možná tak trochu i to vnitřní, šestileté dítě.

Řečeno stručně a bez pozlacených obalů, Aithne a Muire dostaly vyhazov z Klubu Malých Ploštic. Malé Ploštice jsou volnočasové zařízení, které je součástí Mateřské školy a sdružuje víceméně kojence a batolata, která ještě nemohou navštěvovat školku, jsou však velice společenská a proto je třeba je družit a jejich matky si mohou při čajíku pokecat o kojení, prvních příkrmech či konzistenci stoličky jejich drobátek. Všechno je tam prostě báječné.

Hned první hodinu se všichni, včetně Aithne a (přes drobné protesty) Muire posadili do kroužku a zpívalo se, tleskalo, ba i tancovalo! Bohužel však Muire se rozhodla projevit jako rebel hned první hodinu. Byla tam nejstarší tak přeci nebude sedět a tleskat s mrňatama, když je vzadu schodiště a spousta terénu k prozkoumávání. Předtím bylo řečeno, že kdo nechce, nemusí se této sluníčkové zábavy účastnit. Tak Aithne zůstala sedět a tleskala a usmívala se sama. Bohužel pro Aithne, Muire i celý klub, terén se nezdál úplně vhodným k samostatnému prozkoumávání malé Muire. Takže Aithne musela vstát, sebrat Aithne, posadit ji, nainstalovat sluníčkový úsměv a pokračovat v zábavě. Velitel tandemu, Muire, ale začal dávat svou nelibost znát hodně hlasitě. S hlasitým řevem se vytrhla a jala se opět prozkoumávati neznámé prostředí. Aithne zase vstala, již za kritických pohledů všech Malých ploštic (v té době se ještě Aithne neměla ráda) i jejich rodičů a scénář se několikrát zopakoval.

Zábava naštěstí měla svůj konec. Po ní nastala přednáška paní, která klub vede. Tématem přednášky byly matky hyeny, které mezi námi krouží a zasluhují naše nejvyšší pohrdání a plivanec mezi oči. Jsou to ženy všeho schopné. Nevytáhnou ňadro ve chvíli, kdy je o to jejich čtyřletá ratolest požádá. Nedělají si čárky, kolikrát ratolesti řekly, že je nejšikovnější na světě. A co je nejhorší, jejich děti umí samy usínat. Usínají samy stejně jako děti z kojeneckých ústavů, nepláčou, protože jsou si vědomy (podle paní přednášející), že je nikdo nemá rád a nikdo nepříjde. Aithne z této přednášky běhal mráz po zádech. Samozřejmě miluje Muire nade všechno ve vesmíru, avšak dávno před touto přednáškou zjistila, že stejně jako je Muire celý vesmír pro Aithne, i Muire je spokojená, když je spokojená její rodička. A dokázaly se spolu, již nějakou dobu skutečně dohodnout. Nemalý podíl na tom měl kurz Nevýchovy. Paní vedoucí je natolik povolaná výchově nejen malých ploštic, ale i jejich rodičů, že každou druhou hodinu nemůže sloužit. Aithne vyčíhala, že by tyto sudé hodiny mohly být vhodným spestřením volného času tandemu Aithne-Muire. Tyto však byly tráveny povětšinou u bedny s hračkami, což je dost podobný scénář dopoledne, jako mají doma. Jen doma u toho Aithne zvládne ještě uvařit.

Problém Malých Ploštic vyřešila Muire, když se rozhodla dávat si v 9 hodin, kdy program začíná, zaslouženého šlofíka. Ale vzbudili tím mnoho podezření. Poslední zpráva přišla tento týden. Aithne a Muire jsou vážně prý jediné, komu se tam nelíbí. Paní Plošticová je odborník, sama povila 5 ploštic a pomohla vychovat mnoho dalších. Muire si musí zvykat na to, že něco musí. Bude něco muset celý život. Další meta čeká ve školce. Aithne a Muire zabírají místo mnoha dalším. Et cetera. Et cetera. Et cetera.

Co k tomu dodat? Snad jen, že díky bohu, že stále žije to vniřní dítě. Neustále Aithne připomíná ten strop ve školce a to, že některé věci, co se musí, prostě nedávají smysl. A i kdyby sebevíc chtěla to před Muire zatajit, zřejmě by z toho nemělo vnitřní dítě úplně dobrý pocit.