Lámh chúnta ag deireadh mo ghualainn

 Aneb pomocnou ruku najdeš na konci svého ramene. Děje se toho nějak strašně moc a nejhorší na tom je to, že vlastně nic. Aithne občas mžikne okolo, většinou v nějaké konkrétní fázi cyklu, ráno, někde pryč z domu a zbylých 95% času vládne Aglaja, která je v psychickém rozpoložení uměřenému tří letům na mateřské. Zkrátka v psychickém stavu rodiče epileptika a dítěte do tří let všeobecně. Ten poslední článek byl takovým voláním o pomoc, že jsem jej loni v červenci ani nedoťukla. Ale chtělo se mi jej tu ponechat, tak jsem ho "odťukla" nyní. 

Před asi čtyřmi minutami mi volala paní ředitelka z dětské skupiny, kam bude od července docházet náš malý milovaný Bard. Šíleně mě děsí představa, že můj další život je vesměs v rukou právě tohoto mého zlatíčka. Muire šla hrdě do školky ve dvou letech a kousku. Uměla vykonávat všechny potřeby tam, kam patří, uměla se najíst lžící a příboru se přes můj vzdor hlasitě dožadovala, uměla mluvit ve větách a nazpaměť i několikastránkové pasáže z oblíbených knížek. Uměla se převléct, obout a chtěla dělat všechno sama. Slovo "sama" jsem slyšela často a dokázalo mě žhavit do běla. Ach, jak bych dala sama sobě tenkrát opravdu velkou facku.

Bard zřejmě chce, abych si být maminkou malého drobečka naposledy doopravdy užila a hlavně se k nám před dvěma lety přistěhovala paní E. Epilepsie. Tahle paní se ozve kdy chce a vchází bez jakýchkoliv předchozích zpráv. Tyhle dva roky trávila moje hlava zejména smířením se s ní. Ve školce jsou o všem informováni, snad bude i náš Bard Borůvka spokojený, šťastný a v rámci možností co nejvíce zdravý. 

K tomu všemu potřebuje asi v rámci dalších možností zdravou a fit maminku. Psychicky i fyzicky. Ta moje navrátivší nemoc, o které jsem psala loni (v zastrčeném článku publikovaném včera) je anémie, která se mi vrací opakovaně a kvůli ní mě například nepojistili v souvislosti s hypotékou. Teď už na odběry radši nejdu a snažím se více zaměřit na své zdraví prostřednictvím kontroly své stravy a kopáním se k pohybu (v tomto ohledu mi výborně slouží hodinky Garmin). Napadlo mě, že bych naši a svoji cestu zase více sdílela prostřednictvím blogu, protože mi i psaní o svých trampotách částečně tyto trampoty léčí. Uvidíme, jakou formou to pojmu a jak moc s tou svojí kůží vylezu ven :-).

Každopádně jsme na cestě a doufejme, že nás povede dál vstříc lepším zítřkům :-).

 Bon Voyage!

Ag glaoch chun cabhair a fháil...

Aithne se neozvala už snad tisíce let ani na blogu, ani mně. Mám trochu obavy, jestli neumřela. Ale při čtení posledního článku o proběhlém a uběhlém půlmaratonu jsem ji snad koutkem oka zahlédla. Uběhla v březnu ještě jeden. Bez prdele a s poněkud bolavější prdelí. Ale to je na delší povídáníčko. Byl takovou předzvěstí nedávno diagnostikované (navrátivší) nemoci a vlastně se dá říct, že mi běh zachránil život.

První půlmaraton na Palacha byl zdolán vlastně omylem. Nebyl v plánu. V plánu byl dvouhodinový trénink, který mi naordinovaly hodinky (a já tohohle robota už druhým rokem na slovo poslouchám). Tenhle v plánu byl a byl nařízen hodinkami. Bylo to završení tréninku na půlmaraton (překvapivě). Cíl stanovený hodinkami byl uběhnout a můj osobní cíl byl trochu se zlepšit oproti první zkušenosti. Dalším cílem byla charita a virtuální běžecká výzva na pomoc Ukrajině. Nějak mi to to ego lechtalo, že bych vyběhla ze své komfortní zóny a napálila tam tu kilometráž větší, než je mým zvykem. Ta virtuální výzva byla kupodivu strašný nakopávač hned na začátku, kdy jsem vyběhla a prvních 10 km uběhla na své poměry solidním tempem, takže mi reálně hrozilo dostát času 2:15, což by mé ego zlechtalo do bezvědomí. Ovlivněna tímto odhadem jsem se stala ještě motivovanější a ještě rychlejší. A to, zkušení běžci vědí, že je chyba. Zásadně sebou nenosím na běhání vodu, hroznový cukr a podobné blbosti. No jo, protože holčičko obvykle neběháš půlmaratony. Mrzne, tak na co vodu, že jo. Na 10 km přichází obrovská krize. Ruslana, kterou jsem si motivačně nahrála do playlistu, zpívá že mi zagraje muzičenku a už mě neskutečně sere. Nohy mě bolí tak, jak mě ještě nikdy nebolely. Do 15 km v duchu kurvuju, ale pořád ještě nějak běžím. Pak už to jde špatně. Nohy doslova vypovídají službu a chvíli se na cyklostezce ze Spytihněvi povaluju v poloze dítěte. Míjí mě pár cyklistů ale naštěstí mi nenabízí pomoc. Mé, v tuto chvíli tuze malinkaté ego se domnívá, že vypadám jako ožralec v legínách a termovestě. Zbylých 6 km nějak napodobuju běh, ale bolí to strašně. Nakonec jsem se přeci jen zlepšila o minutu. Díky tomu prvotnímu nadšení. Ego se tváří jako pokerový hráč a drží hubu.