Já nehledám, já nacházím

Ano, ano, ví... Ty její sliby, plány a předsevzetí... Vůči sobě, tvorbě, blogu, všem. Ale budiž Vám i jí útěchou, že život prostě někdy plánuje sám a jakákoliv potřeba bojovat s čímkoliv, natožpak s Životem samým končívá vždycky špatně. Aithne už to ví a možná proto se ocitla přesně tam, kde moc chtěla být. Nevím do jaké míry je čtenář znalý skutečné identity Aithne (v jednadvacátém století možná říkejme "jejího fejsbůku"), ale nepřebývá již na Mělčině. Zhluboka se nadechla a jak ji vždy učili, že se to nesluší, vrhla se po hlavě do neznámé a hluboké vody plné zodpovědnosti, ale i příležitostí. Kdo by tomu věřil, jak může být taková terapka šokem léčivá. Moc díky!

Takže Aithne zdraví z nového bydliště, z Pevnosti. Kde od 3. prosince přebývá. Poslední zpráva od ní byla "Tak my Vás teda bereme", čímž to všechno začalo a tento měsíc byl tak plný na změny a zážitky, že jí není moc jasné, jak to všechno obsáhnout. Citlivé, ženské duše by se určitě zeptaly na potencionální dědičku pevnosti, jak to všechno zvládla maličká Muire? Začněme tedy tady.

Ze všeho nejdříve bylo nutno najít dobré výchovné zařízení. Takové, které by bylo otevřeno v době vykonávání matčina poslání a kde by se hlavně i maličká měla dobře. Klaplo to v soukromé školce s Montesorri prvky a nacházející se v přidružené části Pevnosti. Super. Faktura odeslána, obědy vybrány. Jen v tom ještě stále schází nejdůležitější osoba těchto transakcí. Muire. Její máma se snažila dostát svého kréda partnerského přístupu. Svádělo to k něčemu jako "Děti, hračky, píseček, pohodička, ťuťuňuňuťuťuťu", ale Aithne ví, koho porodila a že rozhodně ne někoho, kdo se dá jen tak lehko uplatit rohlíkem (byť bohatě namazaným nutellou). Při jednom z posledních poledních odpočinků v Mělčině na ni teda vyklopila surovou pravdu. "Víš, že doteď jsme spolu byly každý den a hezky jsme si hrály, byla jsi pořád s mámou a bylo to moc krásné. Ale máma teď půjde pracovat, to je něco, co se děje abychom právě mohly bydlet, měly co baštit a potom nějak báječně zorganizovat ten čas spolu, kterého bude míň. Bude tam vydělávat penízky. Maminka si tě do práce nemůže vzít, takže budeš chodit do školky, to je takové místečko, kde jsou děti, hračky, píseček, ťuťu a muťu, ale maminka tam nebude. Příjde si pro Tebe potom odpoledne a budeme si pak o tom povídat. Moc doufám, že se ti tam bude líbit.. ... ... " bla bla. Monolog trval snad sto let. Aithne si dávala záležet. Čekala, že ho tak osmdesátkrát zopakuje. Nebylo třeba. Muire do sebe během něj vyklopila láhev s čajem, pak důležitě kývla a vybalila na mámu vzorový stručný výtah z přednášky, který bude používat následující týdny až nezdravě často: "Mája ha kolky, máma pacovat, penisky". To samé pak neustále opakovala tátovi, babičce a byla to i první věta, kterou řekla učitelkám, když nadšeně vběhla do třídy v nové školce. S mámou neměla ani moc času pro všechny nové vjemy rozloučit. Bylo to skoro až "Mámo, už padej, já to dám". Jediné slzy patřily její matce.

Nová práce je splněným snem mladé mámy. Protože je životní pesimista (ač se s tím snaží bojovat všemi dostupnými prostředky), nějak samu sebe tušila do budoucna někde na směnný provoz v Bille a nečekala, že jejím snům, vizím a nadání dá někdo příležitost. A dal. Dokonce má příležitost se i realizovat ve svých koníčcích a zálibách. Pracuje s moc milými lidmi, jejichž příležitosti jsou limitovány zdravotním handicapem, ale nebrání jim plavat dál, jít vpřed a vidět ve svých drobných krůčcích cestu k cíli. I tam se Aithne hodně vidí. Moc chce jít s nimi a sama má pocit, že opravdu jde. Pesimista neustále hledá nějaký problém. Tak teď je na místě jen dostát všem svým slibům a čelit výzvám. Jen se na té nové krásné vlně udržet a nespadnout.

Protože v linii mého příběhu se obě dámy nacházejí ještě stále na známé Mělčině, je asi dobré zmínit, že zpočátku se zdálo, že příběh bude komplikovat dlouhé dojíždění a hledání vhodného sídla v Pevnosti. Nebylo. Všechno do sebe zapadalo jako kostečky známé playstationové sovětské hry. Ne tedy hned, všude se to hemžilo vysokými cenami nájmů, ziskuchtivými realiťáky a když už byla na kost promrzlá a unavená Aithne vzít cokoliv teplého a suchého, objevila se ona. Nabízí po sobě nájem hezkého bytu, ke školce co by šutrem dohodila i Aithne (která v hodu nikdy nebodovala), bez RK a pouze s vratnou kaucí. Aithne rozhodně nebyla jediným zájemcem. Ale líbila se jí a za pár dnů už bydlely v krásném, útulném bytě. Dalším andělem se ukázala být pronajímatelka Mělčinského bytu, která nejen že ji (pro vlastní sny s bytem) ráda bez jakýchkoliv lhůt, problémů či jakéhokoliv hudrování propustila, ještě jí v mnohém nesmírně pomohla.

Lépe shořet, než vyhasnout. Raději vyhořet, než se stěhovat. Ano, bylo to náročné. I když se Aithne nikdy příliš netajila tím, že k Mělčině jí srdce nikdy příliš nepřirostlo, poslední vyklízení a uklízení prožívala v jednom hysterickém záchvatu pláče. Maličkatá dcerka, kterou přinesla v zavinovačce, kde ani nebyla vidět, rok intenzivní péče, ve znamení laktace a brutálního rozchodu s jejím otcem, ale provázen prvními úsměvy, krůčky, slůvky a obrovskou láskou bez podmínek. Tady i sama Aithne skutečně dospěla a vyrostla. Tady se stala ženou, kterou je.

Obrovské vypětí fyzických i duševních sil bylo ale neustále vyvažováno neskutečnou radostí z krásných změn. Bohužel to odskákala Muire. Veškerý stres, změny, imunita zvykající si na školku, horečka, vyrážka, návštěva pohotovosti a hospitalizace. Promiň, promiň mi to všechno, miminko moje. Ale už je snad vše v pořádku. I doma snad každá věc našla jako po másle své místo.

Děkuji, z celého srdce děkuji všem a hlavně těm, kteří v poseru Aithne vždycky věřili. To potřebovala ze všeho nejvíc. Samozřejmě se objevila spousta lidí, kteří to měli jinak a nebudu o tom psát, protože to je prostě život, který se nepíše vždy jen růžovou fixkou, kterou má tolik v oblibě Muire bohužel nejen na papíře. Aithne má stále sny, které ještě doufá realizovat. Aithne má stále ještě mouchy, které ne a ne zahnat, ale kdo se chce zabývat těmi, škodí jen sobě samému. Mouchy jsou taky živé a život je přece krásný :).