Ag glaoch chun cabhair a fháil...

Aithne se neozvala už snad tisíce let ani na blogu, ani mně. Mám trochu obavy, jestli neumřela. Ale při čtení posledního článku o proběhlém a uběhlém půlmaratonu jsem ji snad koutkem oka zahlédla. Uběhla v březnu ještě jeden. Bez prdele a s poněkud bolavější prdelí. Ale to je na delší povídáníčko. Byl takovou předzvěstí nedávno diagnostikované (navrátivší) nemoci a vlastně se dá říct, že mi běh zachránil život.

První půlmaraton na Palacha byl zdolán vlastně omylem. Nebyl v plánu. V plánu byl dvouhodinový trénink, který mi naordinovaly hodinky (a já tohohle robota už druhým rokem na slovo poslouchám). Tenhle v plánu byl a byl nařízen hodinkami. Bylo to završení tréninku na půlmaraton (překvapivě). Cíl stanovený hodinkami byl uběhnout a můj osobní cíl byl trochu se zlepšit oproti první zkušenosti. Dalším cílem byla charita a virtuální běžecká výzva na pomoc Ukrajině. Nějak mi to to ego lechtalo, že bych vyběhla ze své komfortní zóny a napálila tam tu kilometráž větší, než je mým zvykem. Ta virtuální výzva byla kupodivu strašný nakopávač hned na začátku, kdy jsem vyběhla a prvních 10 km uběhla na své poměry solidním tempem, takže mi reálně hrozilo dostát času 2:15, což by mé ego zlechtalo do bezvědomí. Ovlivněna tímto odhadem jsem se stala ještě motivovanější a ještě rychlejší. A to, zkušení běžci vědí, že je chyba. Zásadně sebou nenosím na běhání vodu, hroznový cukr a podobné blbosti. No jo, protože holčičko obvykle neběháš půlmaratony. Mrzne, tak na co vodu, že jo. Na 10 km přichází obrovská krize. Ruslana, kterou jsem si motivačně nahrála do playlistu, zpívá že mi zagraje muzičenku a už mě neskutečně sere. Nohy mě bolí tak, jak mě ještě nikdy nebolely. Do 15 km v duchu kurvuju, ale pořád ještě nějak běžím. Pak už to jde špatně. Nohy doslova vypovídají službu a chvíli se na cyklostezce ze Spytihněvi povaluju v poloze dítěte. Míjí mě pár cyklistů ale naštěstí mi nenabízí pomoc. Mé, v tuto chvíli tuze malinkaté ego se domnívá, že vypadám jako ožralec v legínách a termovestě. Zbylých 6 km nějak napodobuju běh, ale bolí to strašně. Nakonec jsem se přeci jen zlepšila o minutu. Díky tomu prvotnímu nadšení. Ego se tváří jako pokerový hráč a drží hubu.