Aneb pomocnou ruku najdeš na konci svého ramene. Děje se toho nějak strašně moc a nejhorší na tom je to, že vlastně nic. Aithne občas mžikne okolo, většinou v nějaké konkrétní fázi cyklu, ráno, někde pryč z domu a zbylých 95% času vládne Aglaja, která je v psychickém rozpoložení uměřenému tří letům na mateřské. Zkrátka v psychickém stavu rodiče epileptika a dítěte do tří let všeobecně. Ten poslední článek byl takovým voláním o pomoc, že jsem jej loni v červenci ani nedoťukla. Ale chtělo se mi jej tu ponechat, tak jsem ho "odťukla" nyní.
Bard zřejmě chce, abych si být maminkou malého drobečka naposledy doopravdy užila a hlavně se k nám před dvěma lety přistěhovala paní E. Epilepsie. Tahle paní se ozve kdy chce a vchází bez jakýchkoliv předchozích zpráv. Tyhle dva roky trávila moje hlava zejména smířením se s ní. Ve školce jsou o všem informováni, snad bude i náš Bard Borůvka spokojený, šťastný a v rámci možností co nejvíce zdravý.
K tomu všemu potřebuje asi v rámci dalších možností zdravou a fit maminku. Psychicky i fyzicky. Ta moje navrátivší nemoc, o které jsem psala loni (v zastrčeném článku publikovaném včera) je anémie, která se mi vrací opakovaně a kvůli ní mě například nepojistili v souvislosti s hypotékou. Teď už na odběry radši nejdu a snažím se více zaměřit na své zdraví prostřednictvím kontroly své stravy a kopáním se k pohybu (v tomto ohledu mi výborně slouží hodinky Garmin). Napadlo mě, že bych naši a svoji cestu zase více sdílela prostřednictvím blogu, protože mi i psaní o svých trampotách částečně tyto trampoty léčí. Uvidíme, jakou formou to pojmu a jak moc s tou svojí kůží vylezu ven :-).
Každopádně jsme na cestě a doufejme, že nás povede dál vstříc lepším zítřkům :-).
Bon Voyage!
Žádné komentáře:
Okomentovat