Za poslední rok se toho stalo spousty. Narodila se Muire, odešel Athair a Aithne poslední rok strávila spoustou vnitřních monologů, otázkami "Co by, kdyby?" a v neposlední řadě prožila mnoho chvil nelásky k sobě a výčitek. Dnešní datum si však zapamatuje.
Aithne stála před zrcadlem a najednou věděla, že jediný člověk, se kterým může navždycky počítat je jenom ona sama. A že to vlastně vůbec není tak špatná společnost. Chtěla být v životě úspěšnější, ale co že je to vlastně ten úspěch? Nemůže to být třeba to, že Muire spí v postýlce, všechny potřeby má uspokojeny a užila si hezký den? Aithne má největší zadek ve své osadě, ale byla by to bez něj vůbec ona? Žádná matka nemá tolik strií na poporodním břiše jako Aithne. Aithne si však pamatuje jako dnes každé kopnutí ještě nenarozené Muire a ze strií se raduje. Aithne se bojí, že ráno tyto pocity zapomene. Aithne píše na zrcadlo fixou na oči "Miluji Tě. Co pro Tebe můžu dnes udělat?". Aithne v příštích pár dnech zjistí, jaké je žít bez fixy na oči.
Žena je nejsilnější tvor, jakého Aithne doposud poznala. A krásný! Vždycky! A umí čarovat. Jen je škoda, že se nechala společností přesvědčit, že neumí. A že její štěstí příjde, až bude mít muže. Až bude mít dítě. Až bude mít dobrou práci. Až něco dokáže. Až to někam dotáhne. Až bude mít uklizeno. Až naprší a uschne.
Nepříjde. Je tady pořád. Proč jen to Aithne nezjistila dřív?
Žádné komentáře:
Okomentovat