Kdo nás odstěhuje na duhu?

Dny plynuly jako voda, na níž je teď překásný pohled, kdy na ni nádherně svítí podzimní sluníčko a odráží se červánky. Stromy šumí ve větru a Aithne se skýtá její nejoblíbenější pohled v roce. Přesto však snad poprvé v životě prožívá podzimní únavu. Nebo je to životní pesimismus podobný tomu, který nastal před rokem? Pesimismus lačný a chtivý změny? To je přece pesimismus vždy, hloupá Aithne.

Snad je to stresem. Klienti, ač přemilí, dovedou jako každý někdy vysát z člověka duši. V době přechodu mezi školkami hlídala mrně Muire bývalá chůva z bývalé školky. Úžasná dáma. Stejného mínění je i mrňous. Protože se bývalá chůva, které říkejme teta Leanaí, právě stěhuje a mámá shodou blbých náhod se musela školit, vezla Muire "na službu" do Hroudy, k babi a dědovi. Muire cestou nazpět v zadní sedačce žvatlá a háže rozumy.

"A kdy fe my budeme ftěhovat?" Táže se bystrým pohledem, jako vždy s důrazem na osobní zájmeno.

To netuším. "Kam by fef, pardon, ses chtěla stěhovat, miláčku?"

"No pvece na duchu".. Na duchu?

"NA-DU-HU" bez tázání osvětluje malá paní učitelka, již zvyklá na fakt, že její matka je ten nejméně chápající tvor ve vesmíru, který se navíc po letech učí znovu svírat volant.

A dozvěděla se dnes, že má zbytnělou empatii. Jejími nejoblíbenějšími školeními jsou sebekaučovací výcviky. Dělám si samozřejmě srandu.

Paní Zbytnělá empatie přemýšlí, jestli nekývne na ten nápad se stěhováním. Změnu to chce. Samoživitelka Aithne se zase necítí být ničím větším, než samoživitelkou Aithne a současně tomu nepomáhá ani fakt, že se cítí být stále větší.

"Pustíme Rebelku" dožaduje se Muire své oblíbené pohádky a znovu má s sebou všechny odpovědi, aniž by nepadla jediná otázka.

"Co víc než lásku můžu dát? Co víc než lásku můžu chtít" Díky, Rebelko. Díky, že to jednou zase vím. I když jen na pár desítek minut, protože jsem hloupá trumpeta.

Aithne si díky animované romantice znovu připomíná, že nejlepší co v současné chvíli může udělat, je být dále jen co nejvíce sama sebou. Jen na sebe klást podmínky a hlavně především sobě upřímně sdělovat svá přání. Být upřímná v analýze svých přání. To jest vědět, že tatranka není přáním, za touhle tužbou je potřeba mít se doopravdy rád (a takový člověk přece nejí tatranky, viď že ne, no vidíš).

A abych nebyla jen negativistou, polovina hradišťského příbytku na váze je fuč.

A abych se zas samým pozitivismem neroztekla, těch posledních 5 nikdy nejde... Co s tím? Snad další signál znovu pátrat po svých opravdických přáních.

Od teď už snad opravdu.