"Jéé tady jsi tlustá a směješ se!",

rozradostňují se modrá očka Muire nad jednou z maminčiných těhotenských fotek. Přes bolestné vzpomínky na to, co se pod tímto smíchem nachází Aithne nezbývá než propuknout v upřímný smích s ní. Muire měla tento dar vzbuzovat v ní tyto pocity vždy i v těch nejtěžších dobách. I když byla miminkem.

Pevnost v poslední době zachvátily nemoci, Aithne s bronchitidou a vytrhlým zubem v horečkách skákala po hlavě Muire s bronchitidou, která je však na ni příliš krátká. Obvykle si Aithne pro živost Muire paragrafy užívá, většinou i konečně pořádně uklidí a něco ušije, avšak nyní byla sama skolená, k tomu drcená sebevýčitkami toho, že je špatná máma, špatná pracovnice, špatná a ošklivá žena.

V trápení vzpomíná na své dávné, moudré mono-dialogy. Nejsi slovem, myšlenkou nebo jednáním druhých lidí. Nejsi tím, co o Tobě druzí říkají. Jsi vlastními činy, slovy a myšlenkami. Jsi tím, co o sobě tvrdíš Ty. Je snazší tomu věřit, když jsme jediní, s kým mluvíme.

Vnitřní hlas, zdá se, je pořád naživu protože připomíná, že nikdo v okolí neříká ani nejedná o tom, že by Aithne byla jiná, než by měla být. To jen Aglaja, vnitřní mindrák, slyší ve větách "Kdy můžeš nastoupit zpět do práce?", "Zacvič si, lásko, to Ti pomůže" a "Mami, pojď se podívat jaký hrad jsem postavila z tvojich milovaných minerálů" něco o tom, že je špatná. Pokud podle toho emocionálně zareaguje, je to naprosto blahodárná voda na Aglajin mlýn.

Začítajíc se do svých ranních stránek si Aithne čte o svých snech, které žila v letech 2016 a 2017 a dojímá se nad tím, že získala mnohem víc. Ze vzteklého batolete s krásným dvouzubým úsměvem vynucujícího si pozornost vyrostla krásná a chytrá mladá slečna. Z ženy citově i materiálně strádající je pracující a milovaná žena, přestože očividně o něco méně moudrá. Místo omezeného Athaira či chladného Maewyna má vedle sebe zlatíčko Amhaina, který ji dokáže rozesmát jako nikdo a poskytuje jí pevnou oporu.

Proč tedy toliko povyku pro nic, Aglajo Ivanovno? Dávné šrámy jsou opravdu už hodné zahojení. Jen kdyby Aithne neměla takovou nechutnou zálibu v ztrhávání a pěstování strupů. Ať už z fyzických ublížení, či těch citových.

Maith se po 7 letech (je toto číslo snad prokleté?) rozešla z Fiannem a prožívá novou šťastnou lásku. Při pohledu na ni si Aithne opět říká, jak žena vždy hned zkrásní, když odejde od nesprávného muže. Popisuje, jak z ní rázem spadlo 7kg bolesti. Žena je krásná, když je milována.

A je krásná i když je tlustá a směje se. Jen dokud to nevidí sama, nemá šanci to uzřít ani nikdo další.