(Života) běh

V podstatě dva roky o sobě Aithne nedala vědět, mimo té krásné zprávy o narození Malého Prince. Netuším, zda jsem někomu chyběla (vzhledem k tomu, že odkaz nerozdávám, spíše tuším :-)). Co ale vím naprosto jistě je, že psaní strašně moc chybí mně. Stejně jako hodně jiných volnočasových činností, kterých se maminky dětí do tří let rády vzdávají kvůli nejkrásnějším, ale i nejnáročnějším povinnostem na světě. Protože mě ale bývalá šéfka minulý měsíc požádala o pomoc s určitou "papírničinou" kde jsem chca nechca psát a verbálně se vyjadřovat musela, zjistila jsem že mé vyjadřovací schopnosti vlivem "dovolené" chřadnou. Zkusím tedy nyní nechat prsty proběhnout po klávesnici, abych to kdyžtak zjistila, že jsem se stala zcela negramotnou a nerozeznám jiná písmena než ta, která dávají dohromady slovo "sunar" .

Ohledně pestrobarevných měsíců, které jsme společně již ve čtyřech, prožili se možná rozepíšu příště. A možná nerozepíšu, protože kdoví kdy děti zase dovolí, ale hlavně ta náplň života zasloužilé matky zase není tak zajímavá (přestože je barevná velmi). Nicméně já tu svou tězkou hlavu mám potřebu někde pravidelně vysypávat :-)), i proto jsem moc ráda, že jsem kromě lásky k časově náročnému psaní objevila velice nečekaně lásku k běhu.

Rozhodla jsem se právě o běhu rozepsat zejména proto, že jsem si stoprocentně jistá, že toto spojení běhu a mé osoby by vám nevěřil nikdo z lidí, kteří mě znali v minulosti. Zejména pak učitelé tělocviku. Bože, jak já vytrvalostní běhání nenáviděla! Ostatně jako většinu fyzicky náročných aktivit... Takže, fakt že jo, paní učitelko Mejzlíková, já už dva roky (s přesně devítiměsíční břichatou pauzou) 3-4krát týdně běhám. A ještě doma brečím, že nemůžu víc. 

Začalo to všechno na mé devětadvacáté narozeniny, respektive dárkem od mé maminky. Ještě před tim, než povím, co mi tenkrát darovala, bych ráda oběma svým rodičům poděkovala. Nejen za to, že mě na svět přivedli, ale zejména za to, že mě právě s vědomím toho JAKOU bytost přivedli vedli a vychovávali životem přesně tak, jak jsem to potřebovala. S láskou a úctou k lásce a úctě. K druhým a k sobě. Ke své osobnosti, ale i k tělu. U mně bylo už od prvopočátku jasné, že olympijská medailistka ze mě nebude, nesnášela jsem organizované sporty (například běh), tělocvik a byla jsem vždycky dřevo. Jako většině dětí i mně chutnaly sladkosti a slanosti. Naši mě vždy brali takovou jaká jsem, se všemi mými přednostmi (téměř samé jedničky) i chybami (ohyzda dvojka z tělocviku na vysvědčení). Nicméně jsem byla vychovávaná v tom, že pohyb je něco, co dělat je nutné stejně jako provádět zubní hygienu. Vybavují se mi procházky s tátou nebo dědou a babičkou plné rozhovorů o vesmíru a planetách, zvířátkách v lese a jiných věcí, díky nimž bylo možno čtyřletou línou Kačenku nevědomky udržet v pohybu. Vybavuje se mi maminka pravidelně cvičící ásány v obyváku. Úplně živě ji vidím, když mi předává neskutečně krásné fialové švihadlo, co má místo úchytů roztomilé pejsky. A pak toho živého pejska, černou labradorku Báru. Taky poučení, že s Baruškou se chodí na procházky každý den a za každého počasí. Táta s ní dokonce svého času běhal ("proboha proč to dobrovolně dělá?"). Svoje první kolo s přehazovačkami už si moc nepamatuju, ale tu radost a pýchu zcela živě, stejně jako svých prvních pár uplavaných temp. Takže děkuju Vám moc. Tohle všechno v mém dětství byla ohromná zábava a radost, moc mně to bavilo. V žádném případě jsem tomu ale neříkala sport, ten jsem nesnášela a věděla jsem stejně jistě jako to, že večer slunce zapadne, že já nikdy sportovat nebudu. Milovala jsem procházky s Barčou (denně jsme ušly 8-10km), výlety s kamarádkami na kole a chodit na "koupák". Později (asi v 21 letech) jsem se zamilovala do jógy a už se neodmilovala. Ale to mně pořád bavilo, takže sport to nebyl. Nutno je také dodat, že jsem si několik let pravidelně přibalovala do somradla, které jsem nosila na procházky s Bárou, cigarety a zapalovač a po vyšlapání těch 100 výškových metrů si vprostřed procházky hrdě foukla. U toho se však nepřestávala kochat krásnou přírodou při pohledu z kopce, vajgl jsem si odnesla zpět do rodné vsi a tam ho vyhodila. Přeci nebudu tu krásnou přírodu hyzdit. Mami, tati a paní učitelko Mejzlíková, uznávám, že jste to se mnou měli fakt těžké. Já byla asi nejen tenkrat fakt podivný patron...

 Na střední a hlavně vysoké škole jsem nakynula do takových rozměrů, že už jsem slovo sport ani nemohla vyslovit, protože jsem si byla jistá, že by všichni lidé ve vzdálenosti doslechu museli propadnout v huronský smích. Nicméně láska k přírodě, zejména dlouhým procházkám, mne provázela celý dosavadní život (a věřím, že bude dokud budu mít nohy). Částečně jsem to přisuzovala svému spirituálnímu já, že mě baví být sama, dýchat čerstvý vzduch a kráčet daleko předaleko... Kdyby mi tenkrát někdo řekl, jak blízko nyní mám k běhu, vysmála bych se mu.

Jak již mnohokrát napsáno bylo, moje největší vnitřní i (z toho plynoucí) vnější transformace proběhly po narození Muire a hlavně po odchodu od jejího otce. Našla jsem sama v sobě kamarádku a začala bořit všechny báje a mýty o sobě, které mi do té doby buď konkrétní lidé tvrdili, anebo jsem jim prostě sama vařila. Například mýtus, že blbě vařím jsem rozbila tak, že jsem šla a uvařila svíčkovou. Byla fakt výborná (a začali se ke mně častěji zvát přátelé na oběd)! Tohle boření mýtů se mi zalíbilo, proto jsem se vrhla na další: že jsem tlustá, líná, nepořádná, nepřitažlivá, nikdy nedokážu x, y ani z. Je právě září roku 2016. Jsem už rok na rodičovské dovolené s dcerkou, v pronájmu, s rodičovským příspěvkem 7200 Kč, takže  velmi závislá na almužně od bývalého partnera. Vážím 90 kg.

Střih. Píše se rok 2019. Už dva roky pracuji ve svém oboru, v terapeutické dílně, bydlím s dcerkou a nejúžasnějším a nejkrásnějším mužem, kterého jsem dosud poznala v jiném pronajatém bytě, ale chystáme se stěhovat do vlastního domečku v nedaleké malebné vísce (na moji půlku mi dali hypotéku, juchů!). Vydělávám a dokonce využívám automobil, který jsem dostala po mamce k užívání (a bořim báji kterak neumím řídit). Hodně společně chodíme na procházky do lesa, přírody, na hřiště a výlety. Moje miminko už dokáže našlapat pěkné kilometry a naučilo se jezdit na kole. Já si každé ráno přivstanu a zacvičím jógu, v týdnu cvičím i hodinové lekce, moje parťačka se ke mně občas přidává. Moje mamka třeba začala asi před rokem běhat. Jedna z mých nejdůvěrnějších kamarádek, Evička, nedávno běžela Pražský půlmaraton. Brr.. Fuj... to já bych nemohla a nedokázala. Rozhodně bych neuběhla ani 200m. Teda minulý týden jsem vlastně běžela z práce na autobus, abych stihla vyzvednout Muire ze školky, ale dobrovolně teda nikdy!

Kde že jsme to byli? Aha, u těch mých posledních "dvacátin". A co že jsem to kromě toho krásného a výborného dortu od maminky dostala? Z hlediska tohoto vyprávění je asi nejpodstatnější jedna darovaná kniha. Jmenovala se "běhej mami, běhej!". Proboha. Fuj. Mami, proč? Vždyť mě znáš líp než kdokoliv ve vesmíru, víš, že si raději useknu ruku než běhat... tak proč takhle vyhazuješ peníze? 

Jestli ve mně něco z minulosti zůstalo, pak je to takový ten syndrom hodné holčičky jedničkářky a úcta. Z úcty a poslušnosti si teda tu darovanou knížku aspoň přečtu. Maminka mi ji koupila přece z lásky a taková věc darovaná z lásky přece nemůže podkládat skříň nebo být šoupnuta někomu, kdo by se na běh hodil víc než já (tedy komukoliv). Čtu. Čtu celkem zajímavé věci. Mimo teorii běhu, kterému ja se teda rozhodně nikdy věnovat nebudu, druzích tréninku, tepové frekvenci, tempu či kadenci čtu taky zajímavé příběhy. Třeba o paní, co začala běhat v pětašedesáti, o druhé paní, která překonala rakovinu a "běhá, protože může",  nebp jiné paní, která má vážně nemocné dítě a "běhá, protože její syn nemůže". Semtam se dojímám a přistihuju se, že se mi to líbí, když už nic, tak číst se to dá. Ty charitativní závody zní fajn, kdybych uměla běhat, taky do toho jdu. A nakonec je tam tréninkový plán pro taková telata, jako jsem já. Pěkně den po dni, celkem na 8 týdnů. Jako, pro někoho, kdo fakt chce běhat je to asi dobře vypracované, ale chudáci my, co jsme nebyli obdaření. A fakt jsme nebyli? A co to takhle zkusit? A kdy jako, ses zbláznila? S tříletým mrnětem, full-time prací, kterou si ještě často nosím domů a už teď spánkovým deficitem na tři životy? No, stejně tu půl hodinu ráno po Euthyroxu nemůžeš snídat, čučíš do blba a lelkuješ, potmě tě navíc červenou, zpocenou a uhekanou nikdo neuvidí, hm? A víš co, tak fajn, (ne)dokážu to sobě a hlavně mamce, že se mnou to fakt nepůjde a ať mi takové věci už nekupuje. 

Jsou 4 hodiny ráno, 14.7.2019 a já poprvé vybíhám. Stáhla jsem si na to aplikaci, střídám běh s chůzí. Minutu běžím a minutu jdu. To celé asi třicet minut. Pak, pokud to přežiju, půjdu do sprchy, vyrobím ze sebe člověka, připravím a nakrmím dítě, odvedu je do školky a sebe do práce. Běžím. Kupodivu minutu běhu dokážu zvládnout. Myslím na svého dědečka, který přesně před osmi lety umřel. Dělal lehkou atletiku, umístil se i v nějakých republikových tabulkách (promiň, dědečku, že mě to tehdy s tou mojí dvojkou z tělocviku vůbec nezajímalo). Určitě by se mu líbilo mě teď vidět. Kousek běžím vysokou trávou na mařackém kopci kolem vykopávek z dob Cyrila a Metoděje, zároveň pode mnou bliká probouzející se Uherske Hradiště, na východě (kupodivu) se skýtá nádherný pohled na vycházející slunce. Už běžím asi osmou sekvenci a pořád jsem neumřela. Tohle rozhodně chci ještě zažít, už teď vím, že půjdu zas. 

Tak on to beztak není běh, žeo. Střídám to s chůzí. Nicméně dobře mi to udělalo. Kdybych takhle chodila třikrát týdně "běhochodit" je to stejně lepší než nedělat nic. Následujíci týden už při tréninku běžím víc než chodím, ten další už střídám 8 minut běhu s minutou chůze. Ptám se kolegyně v práci "Ty fakt dokážeš běžet dvacet minut v kuse?". Nechápu. V příspěvcích v běžeckých skupinách se někteří blázni chlubí uběhnutím 10, 20 nebo 30 km. Nechápu... Proč to dělají? Po pěti týdnech slavím úspěch a dokážu běžet opravdu 20 minut, ono to fakt jde týjo. Po oněch osmi týdnech jsem uběhla souvislým během 5 kilometrů, trvalo mi to asi 35 minut a až teď teď se nestydím okolí i sama sobě přiznat, že běhám. Běhám a baví mě to.

Stěhujeme se do našeho domečku, poznávám nové běžecké trasy ale stále běhám trikrát týdně vždy 5 km, ani o chlup víc. Jsem nějaká unavená, to bude asi tím stěhováním. Ale pak se mi hlásí Borůvka, což byl pracovní název pro našeho Jeníčka, dvěma čárkami na těhotenském testu. Po úvahách se rozhodnu, že jsem opravdu běžec sólista a pro dobu radostného očekávání si dávám pauzu. Nejsem skupinový běžec. Ale jsem rozhodnutá se co nejdříve po porodu zase rozběhat. Přestože se snažím držet "zkrátka", hodně chodím i té práce neubývá, překonávám těhotenská kila s Maruškou a z váhy 64 kg se v srpnu z porodnice vracím s miminkem a vlastní vahou 90 kg. Přesně za měsíc, 5.9.2020 znovu "po indiánsku" vybíhám. Tentokrát to jde rychleji, cíl 5 km je brzy zdolán a otázka, proč někdo běhá 10 km je znovu na stole. A v únoru už ji mám za sebou i já, stává se ze mě stejný pošuk. 

Světe a paní učitelko Mejzlíková, já běhám stále. Běhám a miluju to. Když běžím, miluju život ještě o maličko víc. Často říkám, že běh je moje modlitba a ta závislost je více duchovního, než fyzického charakteru. A i když je se dvěma dětmi energie málo, právě zde ji dobíjím. I když často zažívám sérii pěti špatných běhů, abych si ten šestý strašně moc užila a dočkala se odměny. I když vybíhám a za mnou zůstavá hrozně moc věcí, které bych "měla" udělat, vím, že nikam neutečou a naopak na chvilku utéct potřebuju já. Běh je spravedlivý, co mu dám, to mi vrátí a to na něm miluju. Současně mě naučil také to, že jediný soupeř jsem sobě já sama a porážka sebe sama v tomto bezesporu bojovém sportu je ta nejsladší.

Naběhala jsem už více než 1500 kilometrů, běžela za všech možných druhů počasí. Nebojím se už ani kopců, ze kterých je té krásy venku vidět ještě mnohem více. Díky běhání jsem se toho naučila hrozně moc o životě, světě, o sobě. Vyřešila jsem nesmírně vnitřních i vnějších konfliktů, dala si spoustu "dovolené" ze svého života, překonala nesčetně vlastních limitů a dneska už vím, že tyto hranice z ostnatého drátu si stavíme pouze ve vlastních hlavách. Děkuju Ti, Bože a maminko, že mě Váš smysl pro humor k běhu a velké lásce k němu přivedl!