neděle 27. srpna 2017

Když je smutno

Aithne potkala na své pouti nedávno čarokrásnou královnu, která plakala pro pocit smutku a prázdna. Možná to znáte. Takovéto prázdno, takový ten smutek bez zjevné příčiny.  Všeobjímající smutno. Má zdravé děti, hodného manžela, hodné rodiče, krásné zařízený 4+kk, et cetera, et cetera, et cetera. Ona se vážně stydí, nechce si stěžovat, ne ne ne, vlastně má všechno, po čem kdy toužila. Všechno je oukej. Proč tedy královna pláče?

Takovéto, když například celý den řešíš dítě, aby o něj bylo postaráno, aby bylo dobře živeno, aby bylo jeho prostředí čisté a útulné, aby se navíc v tom všem skvěle bavilo. Takové to, když v tom všem vůbec neexistuješ Ty a Tvoje potřeba spánku, jídla, zábavy je šizena na nejvyšší úrovni a ze všeho nejvíc Tě pálí absence prachobyčejného objetí a milého slova. „Mám Tě rád. Jsem tady pro Tebe. Co pro Tebe můžu udělat?“. To, čeho Ty sám/sama celodenně a ráda poskytuješ v neomezeném tarifu.

(Ono se to může dít v rozličných spektrech životů a událostí, velmi hojně propíraný je například syndrom vyhoření pracovníků pomáhajících profesí, jako jsou lékaři či například humanitární pracovníci, ale že je Aithne matkou a momentálně žije tuto realitu, má potřebu se vyjádřit tudy. )

Aithne prožila nejeden moment tohoto smutna. Kdysi se ve chvíli takovéto paniky, kdy uprostřed věčného úklidu, vaření, rozházených hraček, sušenek, běsnícího davu mravenců a nespokojené, vzteklé Muire slyšela pronést větu „A kde jsem v tom všem já?“. Souvisí to s více věcmi, o kterých se už Aithne pokoušela mluvit. Tlak, ať už ten vnitřní osobní nebo vnější ze strany článků, kritiky okolí. Zdánlivě láska k milovanému dítěti, které musí být stůj co stůj na prvním místě a vždy usměvavé a spokojené. Jestli to je tohle skutečně ona láska, v tom případě poněkud zvrhlá. Dalším velkým trendem moderní doby je velice špatně pochopené pozitivní myšlení, které dle mnohých znamená nutnost být stále sluníčková, pohodová /v tomto případě/ maminka, která má stále úsměv na tváři, protože je dítko zdravé a venku nádherně svítí sluníčko.

Velká pravda je, že pokud toto sluníčko doopravdy nesvítí i v našem nitru, pozitivní myšlení, slova a afirmace na tento smutek nezaberou. Opravdu pouhou náhodou, jsem právě teď v druhém dílu série knih od N.D. Walshe Hovory s Bohem (kde hledám jednu povídku) našla při náhodném otevření tuto citaci:

„Zradit sám sebe, abys nezradil druhého, je také zrada. Je to nejhorší zrada.“.

Aithne královně neprozradila ani tak nic velikého, jako spíše hrozně málo vyslovovaného. Že má královna myslet i na sebe, sama věděla, protože je přeci královnou. Že ale má stejné právo být smutná, vzteklá a naštvaná jako její předškolák a batole, to už je panečku vyšší škola života. A co takhle jako ono vzpurné batole postavit na první místo SEBE, utéct do ložnice, zababušit se do peřiny, pořádně to pěstičkami tomu polštáři nandat, řvát, plakat a pak, až už bude vlhký dostatečně, se sama na sebe usměj, obejmi se, klidně i pohlaď a prones to, co Ti tolik schází. „Mám Tě ráda. Jsem tady pro tebe. Můžu teď pro tebe něco udělat?“

Nevím, jestli nyní kroutíš hlavou nad obsahem mého sdělení nebo nad mou schopností stvořit větu na rekordní počet řádků, ale

je Ti už lépe, děvče?


Jenom tehdy, když budeš v pohodě Ty, budou skutečně šťastné i Tvé děti. Běž se na ně podívat, určitě se bez Tebe tu krátkou chviličku nezbláznily. Já bych docela i vsadila na to, že další z jejich strašlivých sporů bez tvé přítomnosti a zásahů skončil dříve, než začal. Věříš tomu, že Tě milují a mají stejný zájem na štěstí Tvém, jako Ty na tom jejich? Jenom jim ještě nikdo neukázal, jak se na realizaci tohoto cíle podílet. Právě teď je to učíš. Jsi báječná máma. Jsi prostě královna. 

1 komentář: