Dávno jsou pryč doby, kdy žena rovnalo se děloha (a ty související části ženského ústrojí), smeták a plotna. Muži tenkrát kralovali. Na jejich obranu nutno podotknout, že ať už orali pluhem pole či káceli les, teplá večeře a následné spočinutí v bílých, načechraných peřinách bylo zasloužené. Žena doma hlídala krb, drhla podlahu, obhospodařovala zvěř a děti a trpělivě vyčkávala manžela. Čas plynul, ženy si vybojovaly kalhoty i volební právo a muži se začali rozvádět. Právě muž takto vychoval ženu, kterou již docela často na ulici potkáte. On se vrací z práce, otevře si zasloužené pivko, zahudrá, že v lednici zase není nic kromě jogurtů a pustí si fotbal. Ona se vrátí o půl hodiny později, protože byla na nákupu a pak vyzvedávala děti z družiny, nyní uvaří večeři a pak uklidí. Možná stihne ještě před setměním aspoň dvě okna. To všechno s prstem v nose.
V domácnosti Rodičky to tak vždycky bylo. Všechno úhledně uspořádané, věci složené do vojenských komínků, okna myta více než pravidelně, liché pátky pravidelný úklid, sudé pátky úklid takzvaný červený. Všechno vonící levandulí. Aithne byla vychovávána k tomu, být takovouhle ženou. Výchova se ovšem nezdařila, komínky připomínaly spíše zkázu Sodomy a Gomory a mytí oken se konalo maximálně jednou za rok. Když začala Aithne žít s Muire sama, setkávala se často s pochybami okolí a získala pocit, že nyní musí, musí, ona bezpodmínečně musí být Superžena a jala se skládat komínky, luxovat dvakrát denně a její okna se poprvé za svou existenci blýskala. Mezitím asi šestkrát nakojila Muire a do nosu jí i trochu napršelo, přičemž přátelé, kteří měli starší než roční dítě se jen zákeřně usmívali.
Muire vyrostla, objevila sušenku a svět, který se dá zkoumat i lépe než z polohy ležmo. Pokusuje sušenku přišla na to, že se z ní tvoří zajímavé cestičky a silikonové pítko na lahvi, když se ovšem pořádně zmáčkne, čajík teče ven. Zřejmě shodou náhod se právě v tu chvíli do bytu opět vrátili mravenci. Ty má rád Bradan, protože je milovník přírody, nikoliv Aithne (ač jinak proti přírodě pranic nemá). Další shodou náhod neexistuje jediné místo, na které by bylo možno umístit jedovou pastičku aniž by ji ochutnala i průzkumnice Muire. Takže nezbylo než s početnými koloniemi těch malých bestií začít koexistovat a Muire je ochotně zásobovala dostatečným příjmem energie. Okna už se neblýskala, Aithne padaly vlasy v hrstech díky laktaci i jiným vlivům, takže zaplnily veškerou plochu na podlaze, která již nebyla obsazena mravenci.
Aithne se zmocnil pocit, že nemá na to být Superženou, kterou si slíbila se stát. Ta část její osobnosti, která se nazývá matkou, spolu s Rodičkou v hlavě výhružně tyčily ukazováky. Aithne se zkácela na zem vedle Muire hrající si se sáčkem s plenou, kterou Aithne zapomněla vyhodit a už už se chýlilo k tomu, aby začala natahovat... A najednou se ozvalo povzbuzující "Chžž tááč" a na tváři Muire se objevil radostný úsměv se dvěma zářícími spodními zoubky. Augiášův chlév okolo nezmizel, ovšem Aithne si najednou připadala jako v ráji. Hned přitáhla svoji dceru k sobě, zlíbala její sušenkou zalepené tvářičky a celý vesmír se najednou pohnul.
Díky Muire Aithne začala žít v přítomnosti. Většinu návštěv nyní vítá slovy "Mám tu bordel, protože nesnáším uklízení. Tady máš papuče, ať se neumažeš" a v duchu pohřbívá obavu, že některý z přátel dostane žertovný nápad zavolat sociálku. Aithne věří, že to nenapadne ani případné čtenáře. Když jde okolo tohoto nebo támhletoho fuj fuj tak ho sebere, zamete, vyleští, vypere nebo prostě hodí, kam patří. Dokud je nevytáhne Muire, je v bezpečí. Podlaha jistojistě nikam nezdrhne a Aithne zjistí, že jednodenní bordel vypadá naprosto totožně, jako třídenní.
Nedělá superženou snad něco jiného? A k čemu se jinak dá užít superžena, která má byt provoněný octovou vodou, kterou vydrhla každou dlaždičku, když pak smrdí octem i její duše a každý šedivý vlas? Nejsme snad superženy všechny už jen proto, že jsme? Je zvláštní, že ve chvíli, kdy Aithne přiznala svůj status šmudly a více než byt jala se drhnout svou zaprášenou duši, začali ji vyhledávat lidé a sama nabyla pocitu sebehodnoty. Otevřela svému Umělci a i její Vnitřní dítě si nazulo gumáky a zase skáče do kaluží. A když jí třeba někdo napíše, že pro něj nebyla více, než onou dělohou, někdy to chvilku trvá, ale už ví, že se může rozhodnout, zda to pro ni něco bude znamenat, či nikoliv. Ač ne všechny dny svítí slunce, je krásné na světě žití :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat