Aithne nenáviděla spaní po obědě ve školce. Protože byla jediné dítě, které nespalo. Ale musela ležet na tom tvrdém lehátku a být zticha. Ano, jisté věci jí to možná přineslo. Naučit se sama počítat do sta. Že její svoboda končí tam, kde začíná svoboda poslušně spících dětí. Že ona není poslušné dítě. Že existuje nuda. Že je člověk občas nucen trávit čas sám se sebou. Že učitelky mě nemají rády. Aithne však dodnes nepochopila, proč nebyly tenkrát její slzavé prosby, zda by si nemohla třeba kreslit, vyslyšeny. Aithne si ten strop a pavučinu na lustru pamatuje dodnes. Tři roky jsou dlouhá doba, v životě šestiletého dítěte...
Vypadá to, že vnitřní dítě v Aithne řeší pořád stejný problém. A vypadá to, že fyzické dítě Aithne, Muire, bude řešit úplně totožné patálie. Ještě že je tu vnitřní dítě, které chápe to zlobidlo hmotné. Muire dnes slaví třináct měsíců pouti po Zemi a už je z ní áčkařka a záškolák. Samozřejmě vzhledem k tomu, že není právně odpovědná a už vůbec ne mentálně schopná rozhodovat o své účasti v školských zařízeních, je na vině bezesporu Aithne a možná tak trochu i to vnitřní, šestileté dítě.
Řečeno stručně a bez pozlacených obalů, Aithne a Muire dostaly vyhazov z Klubu Malých Ploštic. Malé Ploštice jsou volnočasové zařízení, které je součástí Mateřské školy a sdružuje víceméně kojence a batolata, která ještě nemohou navštěvovat školku, jsou však velice společenská a proto je třeba je družit a jejich matky si mohou při čajíku pokecat o kojení, prvních příkrmech či konzistenci stoličky jejich drobátek. Všechno je tam prostě báječné.
Hned první hodinu se všichni, včetně Aithne a (přes drobné protesty) Muire posadili do kroužku a zpívalo se, tleskalo, ba i tancovalo! Bohužel však Muire se rozhodla projevit jako rebel hned první hodinu. Byla tam nejstarší tak přeci nebude sedět a tleskat s mrňatama, když je vzadu schodiště a spousta terénu k prozkoumávání. Předtím bylo řečeno, že kdo nechce, nemusí se této sluníčkové zábavy účastnit. Tak Aithne zůstala sedět a tleskala a usmívala se sama. Bohužel pro Aithne, Muire i celý klub, terén se nezdál úplně vhodným k samostatnému prozkoumávání malé Muire. Takže Aithne musela vstát, sebrat Aithne, posadit ji, nainstalovat sluníčkový úsměv a pokračovat v zábavě. Velitel tandemu, Muire, ale začal dávat svou nelibost znát hodně hlasitě. S hlasitým řevem se vytrhla a jala se opět prozkoumávati neznámé prostředí. Aithne zase vstala, již za kritických pohledů všech Malých ploštic (v té době se ještě Aithne neměla ráda) i jejich rodičů a scénář se několikrát zopakoval.
Zábava naštěstí měla svůj konec. Po ní nastala přednáška paní, která klub vede. Tématem přednášky byly matky hyeny, které mezi námi krouží a zasluhují naše nejvyšší pohrdání a plivanec mezi oči. Jsou to ženy všeho schopné. Nevytáhnou ňadro ve chvíli, kdy je o to jejich čtyřletá ratolest požádá. Nedělají si čárky, kolikrát ratolesti řekly, že je nejšikovnější na světě. A co je nejhorší, jejich děti umí samy usínat. Usínají samy stejně jako děti z kojeneckých ústavů, nepláčou, protože jsou si vědomy (podle paní přednášející), že je nikdo nemá rád a nikdo nepříjde. Aithne z této přednášky běhal mráz po zádech. Samozřejmě miluje Muire nade všechno ve vesmíru, avšak dávno před touto přednáškou zjistila, že stejně jako je Muire celý vesmír pro Aithne, i Muire je spokojená, když je spokojená její rodička. A dokázaly se spolu, již nějakou dobu skutečně dohodnout. Nemalý podíl na tom měl kurz Nevýchovy. Paní vedoucí je natolik povolaná výchově nejen malých ploštic, ale i jejich rodičů, že každou druhou hodinu nemůže sloužit. Aithne vyčíhala, že by tyto sudé hodiny mohly být vhodným spestřením volného času tandemu Aithne-Muire. Tyto však byly tráveny povětšinou u bedny s hračkami, což je dost podobný scénář dopoledne, jako mají doma. Jen doma u toho Aithne zvládne ještě uvařit.
Problém Malých Ploštic vyřešila Muire, když se rozhodla dávat si v 9 hodin, kdy program začíná, zaslouženého šlofíka. Ale vzbudili tím mnoho podezření. Poslední zpráva přišla tento týden. Aithne a Muire jsou vážně prý jediné, komu se tam nelíbí. Paní Plošticová je odborník, sama povila 5 ploštic a pomohla vychovat mnoho dalších. Muire si musí zvykat na to, že něco musí. Bude něco muset celý život. Další meta čeká ve školce. Aithne a Muire zabírají místo mnoha dalším. Et cetera. Et cetera. Et cetera.
Co k tomu dodat? Snad jen, že díky bohu, že stále žije to vniřní dítě. Neustále Aithne připomíná ten strop ve školce a to, že některé věci, co se musí, prostě nedávají smysl. A i kdyby sebevíc chtěla to před Muire zatajit, zřejmě by z toho nemělo vnitřní dítě úplně dobrý pocit.
Žádné komentáře:
Okomentovat