Moje báječná a nádherná dcera Marie ❤

Dne 2. října 2015 jsem porodila o měsíc dříve překrásnou holčičku, která měřila sice pouhopouhých 45 cm, ale její síla a uragán její energie by se mohly měřit s největšími elektrárnami vesmíru. Přestože jsem v době očekávání a narození své milované Marušky prožívala konec vztahu s jejím tátou, bojovala jsem se zdravotními problémy různého rázu, moje dcera mi svým příchodem na svět zčistajasna prozářila život. Každý den mi ukazovala, kudy jít. V nejtěžších chvílích mě její úsměv vždy ujistil, že vše je v pořádku.
Obrovská blankytně modrá očka mi slibovaly naději, která se s Maruščiným růstem stále zhmotňovala.
Maruščina, od počátku krásně dívčí, energie mě naučila být ženou, nosit šaty a využívat úsměv.
Když se ta roztomilá růžová larvička naučila pohybovat s živelností sobě vlastní, objevila jsem díky ní i vlastní rezervy a zjistila, jak umím být sama pružná a akční. Když se Maruška naučila mluvit, prvním slůvkem nešetřila ani poté nikdy: "já sama!" - a já mezi permanentní kontrolou trpělivosti musím uznat, jak vlastně nesmírně obdivuji a miluji její vzdor, neústupnost a tvrdohlavost, které nejsou projevem ničeho méně, než právě pevného VĚDOMÍ SEBE, o které Tě, miláčku můj, moc prosím, abys mě také naučila. Nebylo situace, kterou by má malá drahocená nezvládla. Vždy jsem se na ni mohla spolehnout a nikdy mě nezklamala. Při mém předčasném nástupu do zaměstnání, o kterém jsem snila, vykročila dvouletá Maruška směle do školkové třídy s nadšením a širokým úsměvem na té mně tolik líbezné tvářičce. Její slovní zásoba tato slova sice v té době nečítala, ale jakoby řekla: "Běž mami, do toho!" a opět mě nakopla k aktivitě a společně jsme vykročily vstříc dalšímu společnému štěstí, bydlení v Uherském Hradišti, setkání a životu s milovaným Jeníčkem, kterého obě milujeme, a který Marušku také naučil spoustě krásných slov z těch, které její dnes již velice bohatá slovní zásoba čítá.

Já vím, Maruško, že ne vždycky jsem taková maminka, jakou by si Tvá něžná dušička zasloužila. A není důvod vymlouvat se na starosti a povinnosti, protože právě díky Tobě vidím dnes v zrcadle úplně jinou bytost než tu, kterou bývala Tvá maminka předtím, než jsi se narodila. A často si vyčítám, že někdy neumím být na Tebe hodnější a přesto jsi mi nedávno před spinkáním řekla "jsem pyšná, že mám tKovou šikovnou maminku".

To já jsem pyšná, mrňousku můj, jsi Maruško neobyčejně nádherná bytost a nedej si nikdy namluvit nic jiného!
A prosím, nemysli si, že nevnímám, že jsem si porodila tu nejlepší kamarádku, kterou jsem kdy mohla mít.
Dojímá mě Tvůj zájem o mé běžecké trasy, způsob života či roztomilé "mami, jak bylo ve práci?". Miluju Tvůj zájem o mezilidské vztahy:"Pvijde Honzík? A hekne Ti 'ahoj zlatíčko?'?" I to jak nádherně zvládáš být dítětem rozvedeného páru: "On má jenom naminku a tatínka. Nemají žádného Honzíka ani Šárku.".

Díky, lásko, díky že jsi a že sis za mámu vybrala právě mě, ač někdy takovou příšeru.

Díky za to, kým jsem se díky Tobě stala. Miluju Tě až na měsíc a zpátky.

Tvými slovy: jukú, hurá, jupí, já se taak těším!

Tak moc se těším, že Tě mám!

Miluju Tě a vím, že to víš.

Tvoje máma.

Lá breithe shona duit

Aithne zdraví z okamžiku naprostého blaha a štěstí, na něž chce uchovat památku psaným slovem, a proto zdraví.

Užívá si právě výročí svého fyzického zrození na sklepě obrostlém skalkou, vprostřed čerstvě posekané trávy, pod voňavou meruňkou, za zpěvu ptáčků a vůně smrku opodál. Člověk má strašidelně málo takových chvil, možnosti mlčení, prosté přítomnosti a ztišení vnitřních dialogů a otázek. Toto ztišení přináší odpovědi a úžasně krásný pocit, že je všechno "v pohodě právě tak, jak je". A je až hrůzu nahánějící, jak rychle nás o pohodu hysterie pracovního týdne připraví.

Jaktože má Aithne v tuto chvíli pocit, že je pevnou vládkyní svého soukromého vesmíru, existuje jen láska a nic a nikdo tento její pocit nezlomí, přitom v týdnu vládla Aglaja. Ta brečela, klela, pochybovala o sobě i druhých a ani se tak neuměla přijmout.

Nebo v ní skutečně žijí dvě? Neustále tu krouží bílá holubice která jakoby vrkala "neřeš, nech být". A já jí dávám zapravdu. A koneckonců, dnešní milá návštěva Aithne se tímto článkem zhmotnila.

Jdu (ležím) pokračovat ve vychutnávání přítomné překrásné chvíle, kterou nyní přeji všem bytostem.

"Jéé tady jsi tlustá a směješ se!",

rozradostňují se modrá očka Muire nad jednou z maminčiných těhotenských fotek. Přes bolestné vzpomínky na to, co se pod tímto smíchem nachází Aithne nezbývá než propuknout v upřímný smích s ní. Muire měla tento dar vzbuzovat v ní tyto pocity vždy i v těch nejtěžších dobách. I když byla miminkem.

Pevnost v poslední době zachvátily nemoci, Aithne s bronchitidou a vytrhlým zubem v horečkách skákala po hlavě Muire s bronchitidou, která je však na ni příliš krátká. Obvykle si Aithne pro živost Muire paragrafy užívá, většinou i konečně pořádně uklidí a něco ušije, avšak nyní byla sama skolená, k tomu drcená sebevýčitkami toho, že je špatná máma, špatná pracovnice, špatná a ošklivá žena.

V trápení vzpomíná na své dávné, moudré mono-dialogy. Nejsi slovem, myšlenkou nebo jednáním druhých lidí. Nejsi tím, co o Tobě druzí říkají. Jsi vlastními činy, slovy a myšlenkami. Jsi tím, co o sobě tvrdíš Ty. Je snazší tomu věřit, když jsme jediní, s kým mluvíme.

Vnitřní hlas, zdá se, je pořád naživu protože připomíná, že nikdo v okolí neříká ani nejedná o tom, že by Aithne byla jiná, než by měla být. To jen Aglaja, vnitřní mindrák, slyší ve větách "Kdy můžeš nastoupit zpět do práce?", "Zacvič si, lásko, to Ti pomůže" a "Mami, pojď se podívat jaký hrad jsem postavila z tvojich milovaných minerálů" něco o tom, že je špatná. Pokud podle toho emocionálně zareaguje, je to naprosto blahodárná voda na Aglajin mlýn.

Začítajíc se do svých ranních stránek si Aithne čte o svých snech, které žila v letech 2016 a 2017 a dojímá se nad tím, že získala mnohem víc. Ze vzteklého batolete s krásným dvouzubým úsměvem vynucujícího si pozornost vyrostla krásná a chytrá mladá slečna. Z ženy citově i materiálně strádající je pracující a milovaná žena, přestože očividně o něco méně moudrá. Místo omezeného Athaira či chladného Maewyna má vedle sebe zlatíčko Amhaina, který ji dokáže rozesmát jako nikdo a poskytuje jí pevnou oporu.

Proč tedy toliko povyku pro nic, Aglajo Ivanovno? Dávné šrámy jsou opravdu už hodné zahojení. Jen kdyby Aithne neměla takovou nechutnou zálibu v ztrhávání a pěstování strupů. Ať už z fyzických ublížení, či těch citových.

Maith se po 7 letech (je toto číslo snad prokleté?) rozešla z Fiannem a prožívá novou šťastnou lásku. Při pohledu na ni si Aithne opět říká, jak žena vždy hned zkrásní, když odejde od nesprávného muže. Popisuje, jak z ní rázem spadlo 7kg bolesti. Žena je krásná, když je milována.

A je krásná i když je tlustá a směje se. Jen dokud to nevidí sama, nemá šanci to uzřít ani nikdo další.

Cruthaím mo domhan

Krásný konečně skoro letní podvečer, v únavě po náročném týdnu se Aithne odhodlala. Myslí na blog často, opatruje jej jako zdroj krásných vzpomínek a pořád se přemlouvá k nápravě a obnově (nejen blogu). Jak se má? Asi je už zblblá vší tou četbou o lunárních a ženských cyklech a duševní i tělesná pohoda jsou jako kamikadze.. anebo že ty cykly fakt fungují?

Rovnováhu se snaží vyvažovat za pomoci jógy, přípravy i konzumace dobrého jídla, novým šicím strojem a tvořením, četbou a tancem. Bohužel na uplatňování těchto terapií je velmi omezené množství času i energie. Ale zejména za to, že se již Aithne aklimatizovala v hektickem tempu a daří se jí dělat radost svému tělu a chovat se k němu s respektem jsem velmi ráda. A Aithne jistě jakbysmet :D

Největším životním motivátorem, štěstím a zdrojem lásky je pro ni však Muire. I když přiznávám, že je Aithne v tuto chvíli velmi motivovaná tím, že motivátor již ulehl. Ale je naprosto úžasná a jejich vztah také. Muire je ještě ve věku, kdy děti považují své stvořitele za bohy děj se co děj a stvořitel buď jaký buď (třeba špinavý hnusný alkoholik). Když třeba někdy Aithne unavená, naštvaná (leckdy i hnusná) Aithne vypravuje pachole ze školky, sbírajíc síly na energickou Muire a potkají malého kamaráda, pyšné zvolání maličké "To je moje máma!" obměkčí i toho nejunavenějšího, nejnaštvanějšiho ba i nejhnusnějšího morouse. Stejně jako brblání nad z posledních sil připravovanou dušenou mrkví "já mám chuť na opravdické maso. Takové vepřové!"

A samozřejmě oběma milovaný Amhain, který jim nyní pomáhá bránit Pevnost, dokud se neodstěhují do Baile, kde společně budou tvořit domov. Snad. O peripetiích s koupí nemovitostí, advokáty, katastralními a stavebními úřady, bankami a dalším se Aithne psát ani nechce, kdo zažil ví a kdo zatím neví, raději nechť jsou některá tajemství tdjemstvími oprávněně :D. Pojďme na to, jsk by řekla Muire "hužohoučké". Domeček se zahrádkou, nádherné místo i okolí, život po boku toho, jež jí ukázal co je to láska. Milovaný Jediný. 

Společná obrana pevnosti jistě jako veškeré společné sdílení kohokoliv přináší i určitou míru zranitelnosti a leckdy i mírného elektrického napětí způsobeného rozdílností Marťanů a Venušanek, avšak právě tato harmonie a důvěra přes vzdálenost těchto planet dává lásce příležitost jako láska se projevit. 

Miluji, usmívám se, tvořím. A připomínej si tuto mantru častěji, Aithne. Prospělo by Ti to :-)