Číslo 5 se s ní rozešel. Sebral svých pět švestek a je pryč. Po tolika letech. A snad to vypadá, že ani netruchlí. Proto ji teď drželo nad vodou jenom to, jestli napíše číslo 6. A číslo 6 se neozvalo už od půlnoci. A byl aktivní! To je hrůza, proč jí nepíše? Ano, ona to ví, ví, že žádná čísla ji nespasí, a její pseudo-ezoterické bláboly ať si strčí kam je její ctěná libost. Ona je prostě taková. Nechce být sama a lásku potřebuje.
V tom má obrovskou pravdu. Lásku potřebujeme všichni. Je možná důležitější, než život samotný. Ale strašně se mýlí v tom, že číslo 6 je ten jediný zdroj budoucího štěstí a lásky. Kromě toho, že na nezaujatého (ale taky nezasvěceného) působí Šestka jako člověk, který stojí o určité její vedlejší projevy, ale nikoliv o samou podstatu Lásky. Ale Aithne ji nemůže trápit. Aithne musí uznat její pocity a být tu pro ni. Vždyť to není tak dlouho, kdy se Aithne prodírala stejným slzavým údolím, stejnou nevědomostí a možná ještě větším bahnem nelásky a trápení.
"Ale Ty máš Muire, ty jsi v pohodě, nejsi sama a nebudeš". Ach, jak moc se mýlíš, drahá utrápená Caoineadh. Aithne nemá Muire. Aithne Muire nenáleží. Aithne má Muire ve smyslu toho, že je jejím biologickým dítětem, vlastní polovinu její genetické výbavy a ve smyslu právním, že je zodpovědná za její růst a vývoj. Ale Muire nepatří ani Aithne, ani nikomu dalšímu. V tuto chvíli je Aithne povinná zajistit, aby Muire nešplhala, kam nemá, v zájmu ochrany zdraví Muire a klidu svědomí Aithne. Ale za dvacet let tomu bude úplně jinak. Muire bude mít dál svoji genetickou výbavu, která s Aithne má cosi co dělat ale může odjet klidně rybařit na Nový Zéland a Aithne to nijak neovlivní. Aithne bude slavit 46. narozeniny a možná, že sama sfoukne svíčky a sama sežere celý dort, vypije flašku tuzemáka, podívá se Muire na profil na facebooku, kde bude mít od ní přání k narozeninám a půjde chrnět. I to je možné. Děti si nepořizujeme, aby jsme někoho /konečně!/ měli. Děti nevlastníme, nenáleží nám.
To ale nebylo odstavec, který by náležel Caoineadh a jejímu trápení. Jen ta její věta zase nakopla Aithne k úvahám a přinesla zase nové vědomí. Díky Caoineadh! Avšak, rozešel se s Tebou Pětka, protože nechtěl předávat svou genetickou výbavu. Ty nyní chceš, aby se vrátil, protože sis uvědomila, že děti také nechceš. Ale závidíš Aithne Muire. Třeba už tam je zakopané malinké vysvětlení. Šestka je fajn a moc by se Ti líbilo s ním trávit společné chvíle, avšak Šestka už část své výbavy předal, s touto výbavou se Ti už víkendy trávit nechtějí. Aithne Ti trošku věští, že někde čeká Sedmička. Touží po Tobě a potřebuje Tě stejně jako Ty jeho. Ale proč odešla Jednička, Dvojka, Trojka, Čtverka i Pětka? Proč je scénář stále stejný? Proč se opakují stále stejné vzorce?
Pětka může odejít, ale Šestka taky. A je to její ctěné právo. Ta zamilovanost nám strašně chybí, protože v tu chvíli je duše doma. ON ji považuje za dokonalou, je úžasná, jedinečná, milování je krásné a tento stav nás naplňuje celé. Nevidíme, neslyšíme. Teda, vidíme a slyšíme jen JEHO. A (a to je to důležité) ON vidí a slyší jen nás. A duše ví, že je to pravda. Takže se cítí přesně tak, jaký je její přirozený stav. Ale ON posléze odejde. A sebere všechno, co nám dal. A nechá tu po tom krásném, voňavém lese jenom popel. Ony všechny ty zamilované pocity vycházejí ve skutečnosti z nás. Muire je zatím ještě ve stádiu, kdy to ví a umí. My (a obzvlášť my holky, co si budem ...) jsme úžasní, krásní a jedineční. Jenomže nám společnost a hlavně ONI svými příchody a odchody vtloukli do hlavy, že nejsme.
Moc bych Ti, Caoineadh, přála, abys to věděla. A tak nějak tuším, že tam potom z poza rohu vykoukne to číslo 7.
Žádné komentáře:
Okomentovat