Dnes jsem narazila na blog.cz na moc hezký článek, kde se autorka zamýšlí nad různými druhy "tmy", uvažuje tam například nad světem nevidomých lidí, podmořským světem nebo prostě tou naší hroznou tmou duševní. Protože dlouhá léta byl mým přítelem a důvěrníkem člověk s vážným vrozeným zrakovým postižením, vím, že jeho svět byl naopak daleko barevnější než třeba ten můj. Ten člověk nikdy nevnímal svůj "handicap" jako handicap, nýbrž jako příležitost. Oproti tomu v mé duši se často zhaslo světlo kvůli, z mého dnešního pohledu, pitomostem. Ale v době, kdy jsem toto trápení prožívala, tyto bolesti nebyly pitomostmi. Já tu holku přece měla fakt ráda a ona mě zradila! A je zřejmě přirozený vývoj člověka zjistit, že lidé přicházejí a odcházejí. Stejně se tato má trápení opakovala a tma mnohdy nabírala na intenzitě.
"Bůh naložil každému jenom tolik, kolik unese" řekla mi kdysi maminka a až dneska mám pocit, že jsem schopna si správně vyložit ten obrovský význam těchto slov. Otázka "Proč já?" mi evokuje citát "V okamžicích štěstí nikdy nepochybujeme o tom, zda si nespletlo adresu. Když prožíváme neštěstí, myslíme si to vždycky". Přesto ani já nemohu říci, že mi toto sousloví nikdy nepřišlo na mysl. Prožila jsem ve svém životě tři momenty, které pro mne byly těžké (opět, z dnešního pohledu, věřím, že za pár let to mohou být klidně zase pitomosti). Momenty, kdy v mé duši zavládla polární noc.
Nedávno jsem vedla rozhovor s kamarádkou, která se po 4 letech rozešla s přítelem, nebo dle jejích slov, on se rozešel s ní. Cítila jsem, jak jí srdce krvácí a přesto měla stále na jazyku, že se vlastně nic nestalo, kromě získání nové zkušenosti. Ale vzpomněla jsem si na slova maminky, že každý z nás prostě unese jiný náklad. Nesuďme naše milované a hlavně jim neříkejme, že se nic nestalo, když oni vidí, že jejich svět se zhroutil. Jsou prostě na určitém úseku své cesty. Nejvíce by třeba mě, ve chvílích prožívání z mého pohledu "neštěstí" pomohlo pochopení, že mě daná věc trápí, uznání mých pocitů. Je zde někdo, komu někdy věta "Netrap se..." pomohla?
Ono, já vždy tvrdila že okamžiky neštěstí jsou z hlediska kultivace naší duše produktivnější, než okamžiky pohody. Jenom mi to, prosím příjďte říct, do toho sklepa, když tam zrovna sedím. Rozsviťte, kopněte mě do hlavy a řekněte, že mám zase zablokovanou kořenovou čakru! A já už budu vědět co a jak! Naposled mi v tom totiž moc pomohl jeden člověk. Abychom zůstali v tom Irsku, říkejme mu Deas.
Možná by se mohlo zdát, že mi Deas neřekl nic až tak převratného, když pronesl, že je úplně v pořádku cítit se tak, jak se cítím. Ale mě to "koplo" přesně tam, kam jsem potřebovala. Jsem Aithne a v tuto chvíli je mi smutno. Tahle věta se stala produktivní, když vyplodila otázku "Můžu pro sebe udělat něco, aby mi smutno nebylo?". A tím klíčem je "pro sebe". Když člověk ví, že i kdyby celý svět odešel a nechal po sobě sebevětší zatopené jámy, jeden člověk je tu pro nás vždycky. Jsme to my sami. Říkali nám, že samochvála smrdí. A taky říkali, že musíš dělat toto a tohle aby Tě měli rádi. A Ty jsi to dělal a přesto Tě rádi neměli. Proč Ty? Proč Tobě se dějí takové věci? Protože nevíš, že si zasloužíš lásku, laskavost a respekt právě proto, jak úžasný jsi a ne přesto jaký jsi. Protože si je zasloužíš bez ohledu na to, co řekneš nebo uděláš.
Miluji z celého srdce! Jsem vděčná za všechny životní výzvy, které mě naučily, kdo OPRAVDU jsem!
Řekla jsem to Deasovi. Usmál se a jeho oči ukrývaly další tajemství.
Žádné komentáře:
Okomentovat