Moje báječná a nádherná dcera Marie ❤

Dne 2. října 2015 jsem porodila o měsíc dříve překrásnou holčičku, která měřila sice pouhopouhých 45 cm, ale její síla a uragán její energie by se mohly měřit s největšími elektrárnami vesmíru. Přestože jsem v době očekávání a narození své milované Marušky prožívala konec vztahu s jejím tátou, bojovala jsem se zdravotními problémy různého rázu, moje dcera mi svým příchodem na svět zčistajasna prozářila život. Každý den mi ukazovala, kudy jít. V nejtěžších chvílích mě její úsměv vždy ujistil, že vše je v pořádku.
Obrovská blankytně modrá očka mi slibovaly naději, která se s Maruščiným růstem stále zhmotňovala.
Maruščina, od počátku krásně dívčí, energie mě naučila být ženou, nosit šaty a využívat úsměv.
Když se ta roztomilá růžová larvička naučila pohybovat s živelností sobě vlastní, objevila jsem díky ní i vlastní rezervy a zjistila, jak umím být sama pružná a akční. Když se Maruška naučila mluvit, prvním slůvkem nešetřila ani poté nikdy: "já sama!" - a já mezi permanentní kontrolou trpělivosti musím uznat, jak vlastně nesmírně obdivuji a miluji její vzdor, neústupnost a tvrdohlavost, které nejsou projevem ničeho méně, než právě pevného VĚDOMÍ SEBE, o které Tě, miláčku můj, moc prosím, abys mě také naučila. Nebylo situace, kterou by má malá drahocená nezvládla. Vždy jsem se na ni mohla spolehnout a nikdy mě nezklamala. Při mém předčasném nástupu do zaměstnání, o kterém jsem snila, vykročila dvouletá Maruška směle do školkové třídy s nadšením a širokým úsměvem na té mně tolik líbezné tvářičce. Její slovní zásoba tato slova sice v té době nečítala, ale jakoby řekla: "Běž mami, do toho!" a opět mě nakopla k aktivitě a společně jsme vykročily vstříc dalšímu společnému štěstí, bydlení v Uherském Hradišti, setkání a životu s milovaným Jeníčkem, kterého obě milujeme, a který Marušku také naučil spoustě krásných slov z těch, které její dnes již velice bohatá slovní zásoba čítá.

Já vím, Maruško, že ne vždycky jsem taková maminka, jakou by si Tvá něžná dušička zasloužila. A není důvod vymlouvat se na starosti a povinnosti, protože právě díky Tobě vidím dnes v zrcadle úplně jinou bytost než tu, kterou bývala Tvá maminka předtím, než jsi se narodila. A často si vyčítám, že někdy neumím být na Tebe hodnější a přesto jsi mi nedávno před spinkáním řekla "jsem pyšná, že mám tKovou šikovnou maminku".

To já jsem pyšná, mrňousku můj, jsi Maruško neobyčejně nádherná bytost a nedej si nikdy namluvit nic jiného!
A prosím, nemysli si, že nevnímám, že jsem si porodila tu nejlepší kamarádku, kterou jsem kdy mohla mít.
Dojímá mě Tvůj zájem o mé běžecké trasy, způsob života či roztomilé "mami, jak bylo ve práci?". Miluju Tvůj zájem o mezilidské vztahy:"Pvijde Honzík? A hekne Ti 'ahoj zlatíčko?'?" I to jak nádherně zvládáš být dítětem rozvedeného páru: "On má jenom naminku a tatínka. Nemají žádného Honzíka ani Šárku.".

Díky, lásko, díky že jsi a že sis za mámu vybrala právě mě, ač někdy takovou příšeru.

Díky za to, kým jsem se díky Tobě stala. Miluju Tě až na měsíc a zpátky.

Tvými slovy: jukú, hurá, jupí, já se taak těším!

Tak moc se těším, že Tě mám!

Miluju Tě a vím, že to víš.

Tvoje máma.

Lá breithe shona duit

Aithne zdraví z okamžiku naprostého blaha a štěstí, na něž chce uchovat památku psaným slovem, a proto zdraví.

Užívá si právě výročí svého fyzického zrození na sklepě obrostlém skalkou, vprostřed čerstvě posekané trávy, pod voňavou meruňkou, za zpěvu ptáčků a vůně smrku opodál. Člověk má strašidelně málo takových chvil, možnosti mlčení, prosté přítomnosti a ztišení vnitřních dialogů a otázek. Toto ztišení přináší odpovědi a úžasně krásný pocit, že je všechno "v pohodě právě tak, jak je". A je až hrůzu nahánějící, jak rychle nás o pohodu hysterie pracovního týdne připraví.

Jaktože má Aithne v tuto chvíli pocit, že je pevnou vládkyní svého soukromého vesmíru, existuje jen láska a nic a nikdo tento její pocit nezlomí, přitom v týdnu vládla Aglaja. Ta brečela, klela, pochybovala o sobě i druhých a ani se tak neuměla přijmout.

Nebo v ní skutečně žijí dvě? Neustále tu krouží bílá holubice která jakoby vrkala "neřeš, nech být". A já jí dávám zapravdu. A koneckonců, dnešní milá návštěva Aithne se tímto článkem zhmotnila.

Jdu (ležím) pokračovat ve vychutnávání přítomné překrásné chvíle, kterou nyní přeji všem bytostem.

"Jéé tady jsi tlustá a směješ se!",

rozradostňují se modrá očka Muire nad jednou z maminčiných těhotenských fotek. Přes bolestné vzpomínky na to, co se pod tímto smíchem nachází Aithne nezbývá než propuknout v upřímný smích s ní. Muire měla tento dar vzbuzovat v ní tyto pocity vždy i v těch nejtěžších dobách. I když byla miminkem.

Pevnost v poslední době zachvátily nemoci, Aithne s bronchitidou a vytrhlým zubem v horečkách skákala po hlavě Muire s bronchitidou, která je však na ni příliš krátká. Obvykle si Aithne pro živost Muire paragrafy užívá, většinou i konečně pořádně uklidí a něco ušije, avšak nyní byla sama skolená, k tomu drcená sebevýčitkami toho, že je špatná máma, špatná pracovnice, špatná a ošklivá žena.

V trápení vzpomíná na své dávné, moudré mono-dialogy. Nejsi slovem, myšlenkou nebo jednáním druhých lidí. Nejsi tím, co o Tobě druzí říkají. Jsi vlastními činy, slovy a myšlenkami. Jsi tím, co o sobě tvrdíš Ty. Je snazší tomu věřit, když jsme jediní, s kým mluvíme.

Vnitřní hlas, zdá se, je pořád naživu protože připomíná, že nikdo v okolí neříká ani nejedná o tom, že by Aithne byla jiná, než by měla být. To jen Aglaja, vnitřní mindrák, slyší ve větách "Kdy můžeš nastoupit zpět do práce?", "Zacvič si, lásko, to Ti pomůže" a "Mami, pojď se podívat jaký hrad jsem postavila z tvojich milovaných minerálů" něco o tom, že je špatná. Pokud podle toho emocionálně zareaguje, je to naprosto blahodárná voda na Aglajin mlýn.

Začítajíc se do svých ranních stránek si Aithne čte o svých snech, které žila v letech 2016 a 2017 a dojímá se nad tím, že získala mnohem víc. Ze vzteklého batolete s krásným dvouzubým úsměvem vynucujícího si pozornost vyrostla krásná a chytrá mladá slečna. Z ženy citově i materiálně strádající je pracující a milovaná žena, přestože očividně o něco méně moudrá. Místo omezeného Athaira či chladného Maewyna má vedle sebe zlatíčko Amhaina, který ji dokáže rozesmát jako nikdo a poskytuje jí pevnou oporu.

Proč tedy toliko povyku pro nic, Aglajo Ivanovno? Dávné šrámy jsou opravdu už hodné zahojení. Jen kdyby Aithne neměla takovou nechutnou zálibu v ztrhávání a pěstování strupů. Ať už z fyzických ublížení, či těch citových.

Maith se po 7 letech (je toto číslo snad prokleté?) rozešla z Fiannem a prožívá novou šťastnou lásku. Při pohledu na ni si Aithne opět říká, jak žena vždy hned zkrásní, když odejde od nesprávného muže. Popisuje, jak z ní rázem spadlo 7kg bolesti. Žena je krásná, když je milována.

A je krásná i když je tlustá a směje se. Jen dokud to nevidí sama, nemá šanci to uzřít ani nikdo další.

Cruthaím mo domhan

Krásný konečně skoro letní podvečer, v únavě po náročném týdnu se Aithne odhodlala. Myslí na blog často, opatruje jej jako zdroj krásných vzpomínek a pořád se přemlouvá k nápravě a obnově (nejen blogu). Jak se má? Asi je už zblblá vší tou četbou o lunárních a ženských cyklech a duševní i tělesná pohoda jsou jako kamikadze.. anebo že ty cykly fakt fungují?

Rovnováhu se snaží vyvažovat za pomoci jógy, přípravy i konzumace dobrého jídla, novým šicím strojem a tvořením, četbou a tancem. Bohužel na uplatňování těchto terapií je velmi omezené množství času i energie. Ale zejména za to, že se již Aithne aklimatizovala v hektickem tempu a daří se jí dělat radost svému tělu a chovat se k němu s respektem jsem velmi ráda. A Aithne jistě jakbysmet :D

Největším životním motivátorem, štěstím a zdrojem lásky je pro ni však Muire. I když přiznávám, že je Aithne v tuto chvíli velmi motivovaná tím, že motivátor již ulehl. Ale je naprosto úžasná a jejich vztah také. Muire je ještě ve věku, kdy děti považují své stvořitele za bohy děj se co děj a stvořitel buď jaký buď (třeba špinavý hnusný alkoholik). Když třeba někdy Aithne unavená, naštvaná (leckdy i hnusná) Aithne vypravuje pachole ze školky, sbírajíc síly na energickou Muire a potkají malého kamaráda, pyšné zvolání maličké "To je moje máma!" obměkčí i toho nejunavenějšího, nejnaštvanějšiho ba i nejhnusnějšího morouse. Stejně jako brblání nad z posledních sil připravovanou dušenou mrkví "já mám chuť na opravdické maso. Takové vepřové!"

A samozřejmě oběma milovaný Amhain, který jim nyní pomáhá bránit Pevnost, dokud se neodstěhují do Baile, kde společně budou tvořit domov. Snad. O peripetiích s koupí nemovitostí, advokáty, katastralními a stavebními úřady, bankami a dalším se Aithne psát ani nechce, kdo zažil ví a kdo zatím neví, raději nechť jsou některá tajemství tdjemstvími oprávněně :D. Pojďme na to, jsk by řekla Muire "hužohoučké". Domeček se zahrádkou, nádherné místo i okolí, život po boku toho, jež jí ukázal co je to láska. Milovaný Jediný. 

Společná obrana pevnosti jistě jako veškeré společné sdílení kohokoliv přináší i určitou míru zranitelnosti a leckdy i mírného elektrického napětí způsobeného rozdílností Marťanů a Venušanek, avšak právě tato harmonie a důvěra přes vzdálenost těchto planet dává lásce příležitost jako láska se projevit. 

Miluji, usmívám se, tvořím. A připomínej si tuto mantru častěji, Aithne. Prospělo by Ti to :-)

Kdo nás odstěhuje na duhu?

Dny plynuly jako voda, na níž je teď překásný pohled, kdy na ni nádherně svítí podzimní sluníčko a odráží se červánky. Stromy šumí ve větru a Aithne se skýtá její nejoblíbenější pohled v roce. Přesto však snad poprvé v životě prožívá podzimní únavu. Nebo je to životní pesimismus podobný tomu, který nastal před rokem? Pesimismus lačný a chtivý změny? To je přece pesimismus vždy, hloupá Aithne.

Snad je to stresem. Klienti, ač přemilí, dovedou jako každý někdy vysát z člověka duši. V době přechodu mezi školkami hlídala mrně Muire bývalá chůva z bývalé školky. Úžasná dáma. Stejného mínění je i mrňous. Protože se bývalá chůva, které říkejme teta Leanaí, právě stěhuje a mámá shodou blbých náhod se musela školit, vezla Muire "na službu" do Hroudy, k babi a dědovi. Muire cestou nazpět v zadní sedačce žvatlá a háže rozumy.

"A kdy fe my budeme ftěhovat?" Táže se bystrým pohledem, jako vždy s důrazem na osobní zájmeno.

To netuším. "Kam by fef, pardon, ses chtěla stěhovat, miláčku?"

"No pvece na duchu".. Na duchu?

"NA-DU-HU" bez tázání osvětluje malá paní učitelka, již zvyklá na fakt, že její matka je ten nejméně chápající tvor ve vesmíru, který se navíc po letech učí znovu svírat volant.

A dozvěděla se dnes, že má zbytnělou empatii. Jejími nejoblíbenějšími školeními jsou sebekaučovací výcviky. Dělám si samozřejmě srandu.

Paní Zbytnělá empatie přemýšlí, jestli nekývne na ten nápad se stěhováním. Změnu to chce. Samoživitelka Aithne se zase necítí být ničím větším, než samoživitelkou Aithne a současně tomu nepomáhá ani fakt, že se cítí být stále větší.

"Pustíme Rebelku" dožaduje se Muire své oblíbené pohádky a znovu má s sebou všechny odpovědi, aniž by nepadla jediná otázka.

"Co víc než lásku můžu dát? Co víc než lásku můžu chtít" Díky, Rebelko. Díky, že to jednou zase vím. I když jen na pár desítek minut, protože jsem hloupá trumpeta.

Aithne si díky animované romantice znovu připomíná, že nejlepší co v současné chvíli může udělat, je být dále jen co nejvíce sama sebou. Jen na sebe klást podmínky a hlavně především sobě upřímně sdělovat svá přání. Být upřímná v analýze svých přání. To jest vědět, že tatranka není přáním, za touhle tužbou je potřeba mít se doopravdy rád (a takový člověk přece nejí tatranky, viď že ne, no vidíš).

A abych nebyla jen negativistou, polovina hradišťského příbytku na váze je fuč.

A abych se zas samým pozitivismem neroztekla, těch posledních 5 nikdy nejde... Co s tím? Snad další signál znovu pátrat po svých opravdických přáních.

Od teď už snad opravdu.

Muire sama proti všem

Lady stir your Cauldron well - Chant your words and sing your spell

Inu, ráda bych. Na Aglaju Ivanovnu naštěstí nezbylo pranic času. Nostalgicky vzpomíná na jejich začátky v Pevnosti. Hlavně na hladký nástup Muire do školky, úžasnou atmosféru tam a její radost z každé návštěvy zařízení... Toto se začalo radikálně změnit, osvícený personál byl postupně odejit, aby nastoupil ještě osvícenější. Ve dnech minulých pospíchala Aithne pro své robě do školičky, aby se ve dveřích střetla s učkou s přísným pohledem a vysokým sopránem, který zněl "Muire nám dnes zbila naši novou chůvu".

Maličkatá Muire, sluší se dodat, měla velmi v oblibě "starou" chůvu, což bylo možná v důsledku toho, že odejivší chůva měla upřímně ráda Muire.

Kde je Tvůj na mateřské tak těžko splácený kurz Nevýchovy, Aithne?

Pamatuješ, jak jsi byla výchovnější než výchova sama.

Inu, dědičný hřích. Muire zkrátka dostala čočku.

"Ale, co to slyším? To teda nenene, tytyty, to se dělá?" Prostě parodie na matku.

Sopranistka nesdělila žádné řešení, avšak nabídla Aithne jak omluvit svou prasečí výchovu "možná je nemocná. Kašlala".

Ztlučená a pohmožděná nová chůva jí však tuto naději sebrala druhý den v telefonu, kdy se Aithne pokorně plazila omluvit a vyzvědět o situaci více: "Prd je nemocná. Řeže tu všechny. Roste Vám pro kriminál."

Muire se ukázala být skutečně nemocná, avšak Aithne stále nevěřila, že by její malá modrooká panenečka v nemoci ni ve zdraví kohosi tloukla. Úsměv nad tím, že by přeprala statnou třicátnici se všemi smysly snažila potlačit morálkou až upjatostí sobě vlastní. Muire však vše přiznávala. Ano, zbila tetu. "Pvooč? Nefíím.".... Že se to nedělá však fí. Už to nikdy nikdy nikdy neudělá. Ale pfoč to udělala nefí.

Po týdnu na paragrafu už to fí. "Já sama. Sama jsem chtěla umývat ručičky a teta nedovolila". Muire je totiž na své "fama" velmi háklivá a zrovna jejímu vzteklému prosazování své samostatnosti Aithne bránit nechce (neboli na bránění již dávno rezignovala, sic by se se zlou potázala). A musela také sebekriticky uznat, že i ona si kdysi své "fama" horko těžko vybojovávala, tedy tuší co za poklad tyhle primitivní bojové výkřiky pro Muire znamenají.

Inu, Aithne - máma medvědice byla opět na světě. A vlčice Muire jde dál do světa. Státní školský systéme, třes se!



"

Setkání s Aglajou Ivanovnou

K Ježíškovi chce Kamasútru. Potřebuje totiž mnohého vyzvědět o mužích, ženách a zákonech jejich vzájemného působení. Kamasútru nečetla, ale o čempak jiném měla by taková kniha být? Jak kdysi předvídala Maith, Aithne se to kdysi pradávno krásně a velice zlehka hovořilo, psalo a poučovalo o lásce, žárlivosti a jiných pohlavních chorobách. Zjistila, že jak kdysi tloukla hubou, až se z ní prášilo, stává se z ní podobně žárlivá hnusoba, jakou měla tenkrát chuť nazvat Maith.

Amhain Ti nepatří, příjmi jednou provždy svá vlastní slova, Aithne a buď prostě dál tou nejkrásnější verzí sebe sama, jak jsi kdysi přísahala. Konání ostatních neovlivníš, změnit svět můžeš pouze skrze změnu sebe sama. Není třeba více psát, protože by se mohla probudit spící žárlivá kreatura, lépe je o tom promluvit s Jediným.

"Miláčku, můžeme si popovídat? Viď že u toho na mě nebudeš řvát, viď že ne..."

Aithne je Jediného Jedinou (jak s láskou pronesl) nikoliv od věčnosti, nýbrž od letošního osmnáctkového letopočtu. Kdysi v historii Amhaina byly i jiné jediné, některé z nich mají trable ve vztazích a rády by se utěšily právě na rameni Jediného.

Miláček chválapánubohu neřval. Znovu jí zopakoval, že si přeje, aby právě ona zůstala Jedinou a ona předchozí Jediná již Jedinou není a nebude, ale slíbil jí přátelství. Aithne, nová výzva před Tebou, go on! Ukaž znova tu nejlepší verzi o které stále hubou tlučeš.

Navštívili společně čarokrásné území Žítkové, kde Aithne byla naposledy před třemi lety. Vzal ji poprvé do kina na Prvního člověka (a to předtím, než se začala dožadovat potvrzení statutu Jediné)...

Šli na houby a našli houby.

Paráda.

Nejkrásnější verze Aithne se snad už belhá naproti a chromou duši vláčí za sebou.